Článek
Křupání větví pod nohama, šumění stromů, vlastní dech, který se zrychluje s každým krokem. A někdy i strach, který se tiše vplíží pod kůži a nedá pokoj.
Pamatuju si ten den, jako by byl včera. Vydala jsem se sama na túru, protože jsem si potřebovala utřídit myšlenky. Byla jsem unavená ze vztahu, který nikam nevedl, a z práce, kde jsem se cítila přehlížená. Říkala jsem si, že pár hodin v horách mi dá odstup. Jenže s každým dalším krokem jsem se vzdalovala od značené cesty a přesvědčovala samu sebe, že si přece poradím. Nakonec jsem se ocitla uprostřed lesa, kde všechno vypadalo stejně. Ano, zabloudila jsem.
Byl podvečer, když se na mě začala snášet panika. Mobil neměl signál, kolem jen nekonečné stromy a ticho, které se zlověstně houstlo. Hlavou mi běhaly obrazy všech těch článků o turistech, kteří se nikdy nevrátili. V tu chvíli jsem už nevnímala krásu hor, jen vlastní bezmoc. Sedla jsem si na pařez a poprvé po dlouhé době mi tekly slzy. Ne z únavy, ale z čistého strachu, že mě tady nikdo nenajde.
A pak jsem zaslechla kroky. Zněly pevně a jistě, úplný opak mého chaotického bloudění. Zpoza stromů se objevil muž s batohem a lanem přehozeným přes rameno. Měl klidný pohled a tvář ošlehanou větrem. Nepůsobil překvapeně, spíš jako někdo, kdo je zvyklý potkávat lidi v nesnázích. Nabídl mi vodu a pár slov, která mě uklidnila víc než cokoliv jiného. Teprve pak mi došlo, že jsem vlastně zachráněná.
Jmenoval se Marek a byl horolezec. V horách trávil většinu volného času. Nejen, že mě bezpečně dovedl zpátky na značenou cestu, ale cestou mě nutil mluvit, abych zapomněla na paniku. Vyprávěla jsem mu všechno – o práci, o vztahu, o pocitu, že jsem někde uvízla a nevím kudy dál. On poslouchal. Opravdu poslouchal, ne jen předstíral. Když jsme se konečně dostali zpět do civilizace, neodbyl mě krátkým rozloučením. Nabídl, že se sejdeme, až se vrátím domů.
Dnes už vím, že to nebyla náhoda. Někdy musí člověk opravdu zabloudit, aby našel správnou cestu. Marek se stal součástí mého života. Díky němu jsem si uvědomila, že nemusím zůstávat tam, kde to nefunguje, a že i když se zdá, že všechno ztrácím, může se přede mnou otevřít nová možnost. V horách jsem tehdy přišla o orientaci, ale našla jsem budoucnost, kterou bych si sama netroufla ani představit.
A tak když se dnes dívám na Tatry, už v nich nevidím jen hory, ale místo, kde jsem se ztratila – a přesto našla.
