Článek
Každé odpoledne bylo skoro stejné
Jarmila vyzvedávala osmiletou Elišku ze školy, protože dcera i zeť bývali v práci déle. U babičky si napsala úkoly, dostala svačinu a kolem půl šesté pro ni přijela maminka. Jenže poslední týdny se něco změnilo. Jakmile se začal blížit čas odchodu, Eliška chtěla ještě dopisovat úkol, hledala pastelky nebo prosila, že si chtějí pustit jeden díl pohádky. Jarmile to zpočátku připadalo docela milé. „Říkala jsem si, že je jí u mě dobře. Která babička by nebyla ráda, když se vnučce nechce domů?“ vzpomíná.
Tatínek odešel z práce, kde vydělával víc
Jednoho dne zavolala Jarmilina dcera, že skončí dříve a za chvíli přijede. Eliška okamžitě požádala babičku, aby jí ještě nevolala zpátky a řekla, že nemají hotový úkol. To už Jarmilu zarazilo. Když se jí opatrně zeptala, proč se jí poslední dobou domů nechce, vnučka chvíli mlčela. Pak řekla, že se maminka s tatínkem skoro každý večer hádají. Zeť před několika měsíci odešel ze svého předchozího zaměstnání. V novém místě měl během zkušební doby méně peněz, práce ho navíc příliš nebavila a domů chodil podrážděný. Manželce zase vadilo, že z dobře placeného místa odešel, a při každém větším výdaji mu to připomněla. On tvrdil, že po zkušební době se plat zlepší a všechno si sedne. Jenže zatím se doma řešilo každé tankování, nákup i složenka.
Eliška nerozuměla penězům, ale hádkám ano
Dospělí si zřejmě mysleli, že osmiletá holčička jejich rozhovorům nerozumí. V jednom měli pravdu. Eliška nevěděla, kolik tatínek vydělával dříve ani kolik dostává teď. Rozuměla ale větám, že někdo neměl z práce odcházet, že peněz je málo a že se zase něco nemůže koupit. Když se rodiče začali dohadovat, zavřela se v pokojíčku. „Řekla mi, že u mě má ráda hlavně to, že je ticho. To mě dostalo. Celou dobu jsem měla pocit, že jde jen o obyčejné hlídání po škole,“ říká Jarmila.
Dcera vůbec netušila, proč se Elišce nechce domů
Ještě ten večer si Jarmila s dcerou promluvila. Nic jí nevyčítala, jen zopakovala, co jí Eliška řekla. Dcera byla překvapená, protože s manželem své spory nepovažovali za nic vážného. Jen byli oba unavení a každý měl na změnu zaměstnání jiný názor. Teprve tehdy jim došlo, že jejich dcera si z každodenních hádek odnáší víc, než předpokládali. Eliška dál chodila po škole k babičce, ale postupně přestala při příchodu maminky hledat důvody, proč ještě neodcházet. „Děti nám často neřeknou, že je něco trápí. Ony to někdy ukážou úplně jinak. Eliška si prostě každý den prodlužovala chvíli, kdy nemusela poslouchat, jestli se doma zase bude mluvit o penězích.“
