Článek
Brigádu jí rodiče schvalovali, třicet hodin týdně už ne
Jednadvacetiletá Tereza začala pracovat krátce po nástupu do druhého ročníku vysoké školy. Její rodiče proti brigádě nic neměli, naopak jim připadalo rozumné, že si chce vydělat na oblečení, telefon, posezení s kamarády a další věci, které už nechtěla platit z jejich peněz. Bydlení a část běžných výdajů jí stále hradili oni. Tereza doma říkala, že pracuje zhruba dvanáct až patnáct hodin týdně, což jim při škole připadalo zvládnutelné. Jenže postupně přestala chtít peníze téměř úplně. „Nechci vám volat pokaždé, když něco potřebuju. Vydělávám si, tak si svoje věci zaplatím sama,“ říkávala.
Únavu už nešlo svádět jen na školu
Po čase si rodiče začali všímat, že toho má očividně moc. Když přijela domů, byla unavená, často usnula odpoledne na gauči a několikrát odmítla rodinný program, protože musela do práce. Maminka se jí ptala, jestli by neměla směny omezit, Tereza ale pokaždé tvrdila, že je to jen dočasné. Zlom přišel ve chvíli, kdy neudělala zkoušku, na kterou se několik týdnů připravovala. Tehdy z ní během rozhovoru vypadlo, že před zkouškou končila čtyři večery po sobě po desáté hodině. „Věděla jsem, že toho mám hodně. Jen jsem si říkala, že ještě pár týdnů vydržím a pak už to bude dobré,“ přiznala.
Za směnami byl nový notebook
Teprve potom rodiče zjistili, proč Tereza bere tolik práce. Její starý notebook už několik měsíců zlobil, baterie téměř nevydržela a při práci do školy se často sekal. Tereza si vyhlédla nový za necelých třicet tisíc korun a rozhodla se, že si na něj vydělá sama. Rodičům o tom neřekla, protože měla pocit, že po nich nechce chtít další velký výdaj. „Mohla jsem vám říct, že potřebuju nový notebook. Jenže jste mi platili kolej, dávali peníze na jídlo a mně přišlo trapné přijít ještě s tímhle. Tak jsem si řekla, že si na něj prostě vydělám,“ vysvětlila. Jenže kvůli tomu poslední dva měsíce pracovala většinou osmadvacet až dvaatřicet hodin týdně, k tomu měla přednášky, semináře a učení.
Samostatnost má také svoje hranice
Rodiče jí brigádu nezakázali a ani jí notebook okamžitě nekoupili. Domluvili se ale, že část zaplatí oni a Tereza doplatí zbytek ze svých úspor. Hlavně omezila počet směn. Pro její maminku bylo největším překvapením, že dcera celé týdny raději vstávala brzy ráno, vracela se pozdě večer a učila se po cestě, než aby jednoduše řekla, že potřebuje pomoc. „Chtěla jsem si dokázat, že už nejsem dítě a nemusím si o všechno říkat. Jen jsem si nevšimla, že kvůli jednomu notebooku začínám zanedbávat právě školu, kvůli které ho vlastně potřebuju,“ říká Tereza. A právě v tom nakonec byla celá absurdita jejího snažení.
