Článek
Beata znala Terezu několik let a vždycky jí připadala jako veselá holka, se kterou se člověk nenudí. Když obě začaly řešit drahé nájmy, společný byt se zdál jako rozumné řešení. Našly třípokojový byt, každá měla vlastní pokoj a o kuchyň, koupelnu a obývák se měly dělit. První týdny opravdu fungovaly dobře. Nakupovaly spolu drobnosti do domácnosti, večer si daly víno a Beata měla pocit, že konečně bydlí po svém. „Měla jsem z toho opravdu radost. Nájem jsme si rozdělily, každá měla svůj pokoj a říkala jsem si, že jsme obě dospělé, takže se snad na běžných věcech domluvíme.“
Z několika talířů se postupně stal každodenní nepořádek
Jenže Tereza měla o běžném fungování domácnosti úplně jinou představu. Nejdřív nechávala hrnek nebo talíř na stole, později se ve dřezu hromadilo nádobí několik dní. V koupelně zůstávaly mokré ručníky na podlaze, v předsíni boty a bundy a na sedačce se kupilo oblečení. Beata ze začátku uklízela automaticky, protože jí nepořádek vadil víc než Tereze. Právě tím si ale zadělala na problém. Tereza rychle pochopila, že když něco nechá ležet dostatečně dlouho, Beata to nakonec uklidí sama. „Nechtěla jsem být ta protivná spolubydlící, která pořád něco připomíná. Jenže jednoho dne jsem si uvědomila, že vysávám její pokoj před návštěvou a skládám její věci z gauče. V tu chvíli mi došlo, že už je to opravdu absurdní.“
Ještě horší byly víkendy. Tereza si ráda zvala známé, a co začalo jako návštěva dvou kamarádek u vína, se několikrát změnilo ve večírek do noci. K tomu se v bytě začali objevovat muži, které Beata vůbec neznala. Někdy jeden zůstal přes noc, jindy přišel další o několik dní později. Beata ráno cestou do koupelny potkávala cizí lidi a přestala se ve vlastním bytě cítit dobře. „Neřešila jsem, s kým Tereza chodí. To byla její věc. Vadilo mi, že jsem nikdy nevěděla, kdo bude sedět ráno v naší kuchyni nebo koho potkám cestou na toaletu. Domov pro mě přestal být místem, kde mám klid.“
Rozhodla nakonec obyčejná sobotní snídaně
Poslední kapkou nebyl žádný velký konflikt. Jednu sobotu Beata vstala a chtěla si udělat kávu. V obýváku spal na sedačce neznámý muž, kuchyňský stůl byl plný sklenic a na podlaze zůstaly prázdné lahve z předchozího večera. Tereza spala a Beata začala automaticky sbírat nádobí. Po několika minutách ale přestala, odložila pytel na odpadky a odešla do kavárny. Tam si poprvé přiznala, že takhle bydlet nechce. „Seděla jsem nad kávou a říkala si, proč vlastně platím tolik peněz za byt, ze kterého každou chvíli utíkám, abych měla chvíli klid. Tehdy jsem se rozhodla, že si najdu něco menšího sama.“ S Terezou se kvůli tomu nepřestala bavit. Jen už s ní nechce bydlet. A dnes tvrdí, že kamarádství a společná domácnost jsou dvě úplně rozdílné věci.
