Článek
Z premianta byl najednou kluk, kterému bylo všechno jedno
Filip byl vždycky zodpovědný. Učil se bez velkého přemlouvání, měl dobré známky a několikrát týdně sportoval. Dominiku proto zpočátku nenapadlo, že by se s jejím devatenáctiletým synem mohlo dít něco vážnějšího. Blížila se maturita a ona jeho únavu přičítala právě škole. Jenže Filip začal spát i celé odpoledne, na tréninky přestal chodit a postupně mu bylo jedno, jestli dostane jedničku, nebo čtyřku. „Nejdřív jsem si říkala, že je prostě přetažený. Jenže u něj bylo zvláštní právě to, že mu najednou nezáleželo na ničem, na čem mu ještě před pár měsíci záleželo.“
Ráno se oblékl, ale ze dveří už nedokázal vyjít
Nejhorší období přišlo několik měsíců před maturitou. Některé dny Filip do školy došel, jindy zůstal doma. Ráno se připravil, oblékl se a potom ho přepadla tak silná úzkost, že nebyl schopný odejít. Absence rychle přibývala a s ní i látka, kterou měl dohánět. Dominika tehdy pochopila, že čekat, až se syn sám „srovná“, už nejde. Vyhledali lékařskou pomoc a Filip začal léčbu včetně předepsané medikace. „Nejvíc mě vyděsilo, když mi řekl, že by do školy vlastně chtěl, ale jednoduše to nedokáže. Tehdy jsem pochopila, že nejde o lenost ani o pubertální vzdor.“
Bez spolužáků by maturita visela na vlásku
Filipovi mezitím ve škole hodně věcí uteklo. Právě tehdy se ukázalo, jak důležití mohou být lidé kolem. Spolužáci mu posílali poznámky, zapisovali, co se probíralo, a před maturitou mu pomáhali s přípravou. Pochopení našel i u učitelů, kteří věděli, že jeho absence není nezájem o školu. Léčba začala postupně zabírat a během přibližně tří měsíců se Filip dokázal vrátit k běžnějšímu režimu. „Bez jeho spolužáků a bez toho, že se k němu učitelé zachovali lidsky, nevím, jestli by se vůbec k maturitě dostal. V době, kdy sám neměl sílu, mu ostatní hodně pomohli.“
Maturitu zvládl a dnes studuje vysokou školu
Filip se nakonec na maturitu dokázal připravit a zvládl ji. Postupně se vrátil i ke sportu a dnes studuje vysokou školu. Dominika si z tehdejších měsíců odnesla hlavně to, jak nenápadně se může mladý člověk změnit. U jejího syna nezačaly potíže velkým zhroucením, ale tím, že premiantovi začalo být všechno jedno. „Kdybychom čekali ještě několik měsíců a pořád si říkali, že se musí jen vzchopit, mohlo to dopadnout mnohem hůř.“
Zdroje: Autorský text podle vyprávění kamarádky, napsáno s jejím svolením, jména jsou změněna
