Článek
Když mi na WhatsAppu vyskočila zpráva od synovce: „Přejeme do Brna s Markét a Jiřinkou hezké Vánoce“. na okamžik jsem zaváhala, jestli se mi to jen nezdá. Nejsme v kontaktu, nemluví se mnou, nemluví s nikým z rodiny a posledních několik let o sobě dává vědět jen tím, že o něm někdo něco zaslechne. O to zvláštnější bylo, že mi najednou přeje hezké Vánoce. Ne mně konkrétně, ale jaksi do Brna. Jako by se to mělo doručit do města, ne člověku.
Zpráva byla stručná, neosobní a působila spíš jako hromadný pozdrav, který se omylem zatoulal do mého telefonu. Bez oslovení, bez kontextu, bez snahy navázat kontakt. Jen informace, že někde existuje on, nějaká Markéta a jakási Jiřinka. A že společně přejí. Komu vlastně, to už zůstalo zahaleno tajemstvím. V tu chvíli jsem si připadala spíš jako náhodná položka v adresáři než jako teta.
Rodinné ticho, které trvá roky
Se synovcem se nevídáme už dlouho. Poslední společné setkání proběhlo před pěti lety na narozeninách mé maminky. Měl to být klidný rodinný den, ale změnil se v nepříjemnou scénu, na kterou se nedá zapomenout. Místo klidné oslavy přišla ostrá hádka jeho a jeho matky, která zničila náladu nejen oslavenkyni, ale všem přítomným. Nejvíc samozřejmě oslavenci. Od té doby bylo jasno, že nejlepší obrana je odstup od obou. Žádné telefonáty, žádné zprávy, žádné pokusy o kontakt. Nechybělo mi to. Naopak.
A to ticho fungovalo překvapivě dobře. Nikomu nechyběly jeho poznámky, povýšené chování ani potřeba dávat najevo, že je víc než ostatní. Stejně tak jeho matka patří k lidem, u kterých se člověk naučí, že klid má větší cenu než snaha o rodinné smíření za každou cenu. Proto jsem se naučila nehádat, nečekat a hlavně se neangažovat. O to víc mě pobavilo, že po letech absolutního nezájmu přijde vánoční pozdrav bez adresáta.
Záhada jménem Markéta a Jiřinka
Upřímně řečeno, netuším, kdo je Markéta. Nikdy jsem o ní neslyšela, nikdy jsem ji neviděla a vlastně ani nemám potřebu to zjišťovat. Předpokládám, že půjde o jeho partnerku, ale tím má zvědavost končí. Ještě větší záhadou zůstává Jiřinka. Dítě, tchyně, kamarádka. Možností je spousta a odpověď žádná. A víš co. Vůbec mi to nevadí.
Celá situace ve mně nevyvolala smutek ani vztek. Spíš lehké pousmání. Působilo to jako omylem odeslaný vzkaz, který měl splnit povinnost, ale bez skutečného obsahu. Něco ve stylu splněno, popřáno, hotovo. Bez snahy, bez zájmu, bez vztahu. A možná právě proto mi to přišlo tak komické. Když někdo, kdo se léta straní rodiny, najednou pošle zprávu, která nic neříká, je to spíš úsměvná epizoda než důvod k zamyšlení.
Vánoce bez dramat jsou dar
Neodepsala jsem. Neměla jsem potřebu reagovat, vysvětlovat ani se ptát. Ne proto, že bych byla uražená, ale proto, že některé zprávy jsou prostě bezvýznamné. Nepřinášejí radost ani bolest, jen krátké zastavení a pobavení. A tak to má někdy být. Člověk nemusí reagovat na všechno, co mu přistane v telefonu.
Vánoce pro mě nejsou o formálních pozdravech ani o rodinných povinnostech. Jsou o klidu, který si člověk dovolí. A pokud k tomu patří i schopnost vzít zvláštní zprávu s nadhledem a lehkou ironií, pak je to vlastně malý vánoční bonus. Brno přežilo, já taky. A Markétě s Jiřinkou přeju hlavně to, aby se jim dařilo. I když netuším, kdo vlastně jsou. A přesně tak to má být. Protože někdy je největší svoboda v tom, že člověk zůstane v klidu a absurdní zprávy nechá vyšumět.
