Článek
V mateřských školách po celém Česku přibývá dětí, kterým ještě nebyly tři roky. Pro některá zařízení je to dnes téměř nutnost. Dětí se rodí méně, slabší ročníky už dorazily i do školek a vedení mnoha z nich řeší, jak vůbec udržet provoz. Tam, kde by dřív přijímali jen starší děti, dnes sahají i po dvouletých. Jenže právě tady začíná problém, o kterém se mezi učitelkami mluví čím dál hlasitěji.
Dvouleté dítě je totiž ve školce v úplně jiné situaci než dítě o rok starší. Často ještě nosí plenky, neumí se samo najíst, hůř komunikuje a nezvládá základní sebeobsluhu. Potřebuje více pozornosti, klidu, podpory a hlavně individuální péče. A ta se v běžné třídě s větším počtem dětí zajišťuje jen velmi těžko.
Právě proto se ozývají školky, které upozorňují, že jejich role se začíná posouvat. Místo vzdělávání, rozvoje řeči, návyků a socializace tráví učitelky velkou část dne přebalováním, převlékáním, dohlížením u jídla a řešením drobných každodenních krizí. Jinak řečeno dělají čím dál víc pečovatelskou práci, zatímco na skutečný vzdělávací program zbývá méně času, než by bylo potřeba.
To je přitom zásadní otázka. Mateřská škola má být vzdělávací zařízení. Má děti připravovat na další etapu, učit je fungovat v kolektivu, rozvíjet řeč, motoriku, soustředění i základní návyky. Pokud ale velkou část kapacity spolknou úkony spojené s péčí o velmi malé děti, logicky tím trpí celý program třídy.
V praxi je navíc rozdíl mezi dvouletými a tříletými dětmi opravdu výrazný. Starší děti už většinou lépe chápou režim, umějí reagovat na pokyny a snáz se zapojí do společné činnosti. U dvouletých je to často jiné. Nejsou zvyklé uklízet si po sobě hračky, těžko se střídají, nevydrží dlouho u jedné aktivity a změna činnosti pro ně bývá složitá. To pak zasahuje i ostatní děti ve třídě, které se kvůli tomu hůř soustředí a celý den se snadno rozpadá do improvizace.
Některé školky se proto snaží nastavit alespoň základní pravidla. Pokud přijímají děti mladší tří let, požadují, aby byly bez plen nebo zvládaly aspoň minimum sebeobsluhy. Není to přísnost pro přísnost. Je to snaha udržet fungování třídy tak, aby mělo smysl pro všechny děti, nejen pro ty nejmladší.
Je také potřeba říct, že ne každá školka má pro tak malé děti vhodné podmínky. Chybí personál, zázemí, někde i prostor nebo možnost rozdělit děti do menších skupin. Tam, kde nejsou asistenti nebo další pomocné síly, padá většina náročné péče přímo na učitelky. A to je problém, protože od nich stát i rodiče očekávají hlavně pedagogickou práci.
Na druhou stranu nelze házet všechny dvouleté děti do jednoho pytle. Některé jsou šikovné, samostatnější a pobyt ve školce zvládnou bez větších obtíží. Záleží na konkrétním dítěti, jeho zralosti i na tom, jak je školka připravená. Jenže právě plošný tlak na naplnění kapacit může vést k tomu, že se tato individuální připravenost odsouvá na druhou kolej.
Celá debata tak není jen o tom, kolik dětí se kam vejde. Je hlavně o tom, co vlastně od mateřské školy chceme. Pokud má dobře fungovat i s dvouletými dětmi, potřebuje na to jasné podmínky. Menší skupiny, více personálu, lepší zázemí a pravidla, která budou odpovídat realitě. Bez toho hrozí, že se z mateřských škol stanou spíš zařízení na hlídání než místa, kde děti opravdu rostou a učí se.
Učitelky tak neupozorňují na problém z rozmaru. Mluví o něčem, co zažívají každý den. A jejich zkušenost stojí za pozornost. Pokud ve školkách přibývá dvouletých nesamostatných dětí, musí se tomu přizpůsobit i systém. Jinak budou dál ztrácet hlavně ti, kvůli kterým to celé existuje. Děti.
