Článek
Odpoledne jsem si sedla na gauč s kávou, vzala do ruky telefon a chtěla smazat staré fotky – ty zkušební, rozmazané, zbytečné screenshoty.
Jenže pak jsem narazila na jednu, kterou jsem si nepamatovala.
Byla v albu mezi fotkami z lesa – z víkendu, kdy jsme byli s přítelem na Šumavě. Datum souhlasilo. Čas taky.
Ale tahle fotka… neodpovídala ničemu, co jsem kdy fotila.
Byla rozmazaná. Udělaná zřejmě zezadu – jako když někdo drží mobil nízko a stiskne spoušť náhodně.
Záběr směřoval na lavičku. V popředí nic moc – jen rozostřený okraj něčí bundy. Ale v pozadí, mezi stromy, stál muž.
A v tu chvíli se mi sevřelo hrdlo.
Toho muže jsem poznala.
Kdo fotil? A proč?
Nejspíš by to většina lidí přešla. Řekli by si: omyl, chyba, možná fotil přítel. Ale já věděla, že ne.
Ten záběr byl z jiného úhlu, než kde jsme seděli. A hlavně – v ten den jsme na té konkrétní stezce vůbec nebyli.
Fotku jsem otevřela v editoru, přiblížila a upravila kontrast.
Muž měl dlouhý kabát, něco v ruce – možná klíče. Hlavu lehce skloněnou. A i když byl ve stínu, viděla jsem mu do tváře dost na to, abych si byla jistá.
Byl to pan Mach.
Můj učitel matematiky z gymplu.
Zemřel před osmi lety.
Vzpomínky, které se vrací
Nebyl to člověk, na kterého bych často myslela. Byl přísný, tichý, působil skoro až strašidelně – chodil pomalu, mluvil hlubokým hlasem, a nikdo o něm nic moc nevěděl. Ale tehdy, v posledním ročníku, jsem zažila něco, co jsem nikdy neřekla ani rodičům.
Jedno odpoledne, když jsem zůstala po vyučování, jsem šla do kabinetu vrátit sešit. A on stál za mnou tak tiše, že jsem se lekla.
„Někdy se dějí věci, které si nedokážeme vysvětlit,“ řekl tehdy, úplně bez souvislosti.
Nevěděla jsem, proč to řekl. Jen jsem kývla a odešla. Ale ten tón… byl varovný. Jakoby věděl něco, co já ne.
O dva týdny později měl nehodu. Přejelo ho auto na přechodu – v noci, za deště. Řidič ujel. Nikdy ho nenašli.
Fotka, která tam být nemá
Zkoušela jsem všechno: zkontrolovala data, metadata, i místo, kde byla pořízená.
GPS nic – zřejmě v lese bez signálu. Ale čas byl 14:32 v sobotu. V tu chvíli jsme byli podle fotek asi dva kilometry jinde.
Přítel tvrdil, že nic nefotil. A proč by taky? Navíc byl ten den nemocný, unavený, spíš polehával.
Začala jsem se ptát. Nejdřív jen mezi řečí – „Pamatuješ na profesora Macha?“
Většina lidí si ho vybavila mlhavě. Ale moje spolužačka Klára řekla něco zvláštního:
„Víš, že byl přesvědčený, že lidi po smrti zůstávají tady? Že jen změní způsob existence? Říkal, že čas není tak lineární, jak si myslíme. Měl takovou teorii. Divný chlap.“
A tehdy mě napadlo, co když…
Co mi měl říct?
Prohlížela jsem tu fotku znovu a znovu. A začala jsem si uvědomovat jednu věc. Na první pohled vypadala náhodně – jako omyl. Ale čím víc jsem se dívala, tím víc jsem měla pocit, že byla úmyslně pořízená.
Jako by mě někdo chtěl přimět, abych si všimla právě té postavy v pozadí.
Nešlo o fotku. Šlo o zprávu.
A já nevím, co horší – jestli to, že ji možná nikdy nerozluštím…
Anebo to, že se ještě objeví další.
