Článek
Otevřela jsem e-mail jako každý jiný a očekávala záplavu reklam, notifikací z práce a newsletterů, které jsem si nikdy nepřihlásila. Ale mezi nimi svítil jeden předmět: „Váš itinerář letu do Reykjavíku – potvrzení rezervace“.
Neotevřela jsem to hned. Automaticky jsem si pomyslela, že to je omyl. Jenže pak jsem si všimla jména na potvrzení. Liliana Vránová.
Ztuhla jsem. To jméno totiž nebylo skutečné. Nebyla to žádná Liliana. To jméno jsem si vymyslela, když mi bylo čtrnáct. Psala jsem si tehdy deník – a ten jsem si pojmenovala právě „Liliana Vránová“. Jako své alter ego. Liliana byla odvážná, cestovala po světě, mluvila cizími jazyky a měla život, který jsem si přála mít. A to jméno jsem nikdy nikomu neřekla. Ani nejlepší kamarádce. Ani rodičům. Bylo to tajemství, které jsem pohřbila s pubertou.
A teď přišel e-mail. Na letenku. Do Islandu. Pro Lilianu Vránovou.
A ještě z mé vlastní mailové adresy.
První myšlenka byla – někdo mě hacknul. Ale jaký hacker by vymyslel tak specifické jméno? A proč by si zrovna objednával let na Island na jméno, které existuje jen v mojí hlavě?
Otevřela jsem přílohu. Itinerář byl skutečný. Datum odletu za pět dní. Praha–Reykjavík. Let s přestupem v Kodani. Rezervace byla potvrzena, zaplacená.
Začala jsem být nervózní. Přihlásila jsem se na svou e-mailovou adresu znovu. Projela historii. Nikde žádná aktivita, žádné přihlášení z cizího zařízení. Ale letenka byla koupená z mé karty.
Až tehdy jsem si uvědomila, že jsem si ji možná koupila sama.
Začala jsem zjišťovat, co jsem dělala poslední dny. Ne, nepila jsem. Ani žádné léky. Práce, domov, rutina. Ale pak mi to došlo. V posledních týdnech jsem měla čím dál častěji výpadky. Přišla jsem do obýváku a zapnutá televize hrála pořad, který bych si nikdy nepustila. V ledničce jsem našla potraviny, které jsem si určitě nekoupila. A jednou jsem ráno zjistila, že mám sbalený batoh. Myslela jsem si, že jsem jen roztěkaná. Ale teď jsem začala mít strach.
Jméno Liliana Vránová se neobjevilo jen tak. Někde uvnitř mě muselo něco jednat mimo vědomí.
Obrátila jsem se na psycholožku. Po pár sezeních se ukázalo, že jsem možná po letech opět sklouzla do disociativního stavu. Něco, co jsem jako dítě zažívala ve stresových obdobích – útěk do fantazie, do jiného jména, do jiného já. A to „já“ teď znovu přebíralo kontrolu. Tiše, ale zřetelně.
Letenka nebyla chybou. Byla vzkazem. Od mé vlastní mysli.
Letěla jsem.
Seděla jsem v letadle, v hlavě chaos, ale zároveň i zvláštní klid. V kapse jsem držela pas s vlastním jménem, ale v srdci jsem byla Liliana. Ta čtrnáctiletá holka, která tehdy psala do deníku: „Jednou uteču. Jednou opravdu uteču.“
Možná ten útěk nepřišel v pubertě. Ale přišel teď.
Na Islandu jsem strávila čtyři dny. Sama. Bez itineráře. Bez cíle. Jen s tichým pocitem, že něco uvnitř mě se spojilo.
Když jsem se vrátila, připadala jsem si celistvější. A tehdy jsem si poprvé po letech znovu napsala do deníku. Tentokrát už ne jako Liliana. Ale jako já. A věděla jsem, že ty dvě osoby ve mně už nejsou v konfliktu. Že teď konečně žiju život, který jsme si kdysi obě přály.
