Článek
Ten, co si přibalí do kufru léky na všechny možné nemoci, i když jede jen na víkend. Ten, co si ukládá dokumenty do tří záloh, z toho jedné offline. A ano, taky ten, kdo má pojistku téměř na všechno, co lze pojistit. Přátelé mi říkali, že jsem paranoidní. Přítelkyně se smála, že to se mnou pojišťovna určitě nemá lehké.
Ale já tomu neříkal paranoia. Říkal jsem tomu předvídavost. Zkušenost. A možná trochu výchova – vyrůstal jsem v rodině, kde se každá nenadálá událost brala jako potenciální krize. Táta přišel o práci v devadesátkách, máma prodělala operaci, která nás na půl roku finančně paralyzovala. Od té doby jsem se rozhodl, že moje vlastní dospělost nebude postavená na víře v to, že „nějak to dopadne“.
Takže když jsem si kupoval byt, nechtěl jsem jen povinné ručení na hypotéku nebo základní pojištění domácnosti. Ne, chtěl jsem maximum. Pojistku proti požáru, proti vytopení, proti vandalismu, krádeži, proti přepětí, proti poruše spotřebičů. Připojistil jsem si elektroniku, sportovní vybavení, dokonce i vířivku na balkoně. Pojišťovák, ke kterému jsem přišel, se na mě díval, jako bych byl blázen.
„Víte, že běžní lidé se takhle nepojišťují? To je jak stavět bunkr na Marsu,“ pronesl s úsměvem.
„Možná,“ pokrčil jsem rameny. „Ale budu spát klidněji.“
Dlouho to vypadalo, že jsem jen zbytečně vyhodil peníze. Každý rok jsem platil vysoké pojistné a za celé čtyři roky jsem neměl jedinou pojistnou událost. Ani kapající kohoutek. Nic. Občas jsem měl pochybnosti. Možná měl pojišťovák pravdu. Možná jsem přeháněl.
Pak přišel srpen.
Byl to ten typický letní den, kdy dusno visí ve vzduchu jako špatná předtucha. Předpovědi mluvily o bouřkách, ale to říkaly celé léto. Jenže tahle byla jiná. Rána jako z děla mě vzbudila ve tři ráno. Hromy, které duněly dlouhé minuty. A pak už to šlo rychle.
Přepětí v síti způsobilo zkrat, který vyřadil lednici, televizi i klimatizaci. Průtrž mračen způsobila zatopení sklepních prostor, kde jsem měl uskladněná kola i běžecký pás. Jedna z okenních tabulí na lodžii praskla pod tlakem větru, a déšť se dostal i do obýváku. Ráno jsem stál v ponožkách v centimetrové vrstvě vody a proklínal počasí, techniku i sám sebe, že jsem nespal jinde.
Jenže tehdy přišel ten zlom.
Volal jsem na asistenční linku. Za půl dne dorazil likvidátor. Vše zdokumentoval. Druhý den mi přišel e-mail s potvrzením, že mám krytí na všechny poškozené položky. A nejen to – dokonce i částka za zničené potraviny v lednici a poničené knihy byla uznána v rámci mého „paranoidního“ pojištění.
Když jsem to vyprávěl sousedovi, smutně se zasmál. Měl jen základní pojištění. Lednici a televizi mu pojišťovna odmítla uhradit – prý přepětí není zahrnuté. Kola v suterénu? Nezajištěná proti živlům. Voda v obýváku? „Technická závada, nikoliv přírodní živly,“ stálo v jejich vyjádření.
Za týden se u mě zastavil i onen pojišťovák. Přišel kvůli kontrole smluv, protože se změnila nějaká sazba. Když si pročítal moje dokumenty, pokýval hlavou.
„Víte, musím vám říct, že jste byl tenkrát tak trochu… výjimka. A teď jste asi náš nejlepší příklad, proč tohle všechno vůbec nabízíme.“
Usmál jsem se.
„Takže už to není paranoia?“
„Ne. Spíš… předvídavost.“
Tehdy jsem si uvědomil, že svět není rozdělený na optimisty a pesimisty. Ale na ty, kteří doufají, že se nic nestane, a na ty, kteří se na to připraví. A když přijde bouřka – doslova i obrazně – pak je sakra rozdíl v tom, na které straně stojíte.
