Článek
Jeden z těch nápadů mi vrtal hlavou celé měsíce – aplikace, co by pomáhala malým živnostníkům řídit zakázky, faktury, zákazníky a všechno to, co nás kreativní lidi jen zdržuje od tvoření. Všichni mi říkali, že je to blbost. Všichni – kromě mého bratra.
Martin byl vždycky ten rozumnější. Starší o tři roky, stabilní práce ve státní správě, hypotéka, dvě děti, pravidelný přísun stravenek. Když jsem mu nadhodil svůj plán u piva, nesmál se mi. Jen si promnul bradu, napil se a řekl: „Kolik potřebuješ?“
„Půl mega. Ale klidně mi půjč jen tři sta. Nějak to vyfrčím,“ řekl jsem. Byla to doba, kdy jsem věřil, že se všechno dá „nějak vyfrčet“. Žádný byznys plán, žádné jistoty, jen euforie, kofein a jeden PowerPoint, co by možná zaujal investora po dvou lahvích vína.
Druhý den mi přišlo na účet 300 tisíc korun. Bez smlouvy, bez úroku, jen zpráva: „Rozjeď to. A pak mě třeba zaměstnej.“
Dnes? Pracuje pro mě. Za minimálku.
Firma vyrostla. Ne rychle, ne bezbolestně, ale vyrostla. Z garáže do coworku, z coworku do vlastních kanceláří. Máme teď patnáct lidí, tři větší klienty a každou chvíli nás někdo označí na LinkedInu. Prostě startup po česku.
A Martin?
Sedí v zadní místnosti, mezi účetní a stážistou, a každý měsíc si na účet posílá zákonem dané minimum. A nikdo se nikdy nezeptal proč.
„Proč maká za pár šupů?“
Na tuhle otázku znám dvě odpovědi.
Ta první je „protože chce“. Tohle by ti řekl on, kdybys se ho zeptal. Prý má dost, prý ho to baví, prý si aspoň odpočine od politiky a nesmyslných vyhlášek.
Ta druhá odpověď je složitější. A bolavější.
Martin je ten typ člověka, který pomáhá, aniž by to vykřikoval. Když mi půjčil peníze, věděl, že mu to nemusím nikdy vrátit. Když nastoupil ke mně, vzal si nejnižší možný plat, protože „ať se radši peníze točí ve firmě“. Nikdy si nenárokoval podíl, nikdy mě netlačil, nikdy mi nehodil na hlavu, že bez něj by nic nebylo.
A já?
Já jsem na to všechno postupně zapomněl.
„Udělám to jednou pořádně“
Letos v květnu jsem si vytiskl daňové přiznání. Když jsem viděl, kolik jsem si za minulý rok vyplatil na odměnách, skoro jsem se začal smát. Pak jsem šel do kuchyňky, kde Martin myl hrnek, a napadlo mě: „Děláš ze sebe CEO, ale jediný, kdo se tu chová jako chlap, je on.“
Připravuju teď nový plán. Nechci mu to říct hned, protože ho znám – bude dělat fóry, bude to zlehčovat. Ale dostane od firmy podíl. Poctivých 15 %. Protože to není „zaměstnanec za minimálku“, ale zakladatel číslo dvě. Jen to nikdy neřekl nahlas.
A co se stalo s těmi třemi sty tisíci?
Vrátil jsem mu je. Po dvou letech. Poslal jsem je najednou, s úrokem. On je obratem poslal zpátky. „Vraž to do marketingu,“ napsal. A přidal smajlíka.
Epilog: Některé věci si nekoupíš
Úspěch ti lidi závidí. Peníze ti počítají. Ale to, že máš v zádech někoho, kdo tě podrží, když jsi jen nápad s nohama, to se nedá vyčíslit. A někdy, paradoxně, ten největší vítěz sedí v koutě, klidný, nenápadný… a maká za minimálku.
Ale jen do chvíle, než ho překvapíš tím, co mu právem patří.
