Článek
„Zase tu máš nepořádek.“
Ne křikem, ne výčitkou. Jen tak, mezi řečí, s mírným úšklebkem, když vejde do kuchyně a vidí na stole hrníček, nebo když ve skříni nenajde ponožky hned na první pokus.
Já se většinou zasměju, nebo něco odseknu. Ale uvnitř to hlodá. Protože ten ‚nepořádek‘ je můj systém, moje každodenní realita. On přijde domů z práce, všechno „funguje“, věci jsou na svých místech, jídlo je na stole. A přesto mě umí ranit poznámkou, která naznačuje, že to dělám špatně.
Pak přišla jeho pracovní cesta – zrušená na poslední chvíli. Místo ní jsem musela odjet já: týdenní kurz mimo město.
On zůstal doma. Sám. S domem. Se psem. S dětmi, které si nakonec odvezla babička – naštěstí.
A pak to začalo.
Den 1: Telefonát večer. „Kde máme těstoviny?“
Odpověď: „V druhém šuplíku zprava. Tam, kde vždycky.“
Den 2: SMS: „Nemůžu najít ponožky.“
Odpověď: „Ve tvé zásuvce. Jen nejsou složené, jak to dělám já. Jsou v košíku.“
Den 3: Telefon.
„Hele, jak to zvládáš každej den? Já jsem si myslel, že toho doma není tolik, ale já nestíhám ani umýt nádobí.“
Usmála jsem se. Neřekla nic.
Den 5:
„Promiň, že jsem tě někdy kritizoval kvůli nepořádku. Teď vím, že to není nepořádek. To je systém, kterej drží všechno pohromadě.“
Když jsem se vrátila, na stole byl můj oblíbený koláč (který objednal z cukrárny) a ručně psaný lístek:
„Díky, že ten náš ‚nepořádek‘ zvládáš každý den. Já bych v něm ztratil i vlastní jméno.“
Dnes se už tolik neozývá, když vidí hrníček na stole.
A ponožky si skládá sám.
A já vím, že někdy je třeba nechat druhého chvíli v chaosu – aby konečně uviděl, kolik práce je za tím, že on má klid.
