Nemoci, kterým lidé nerozuměli: jak se léčilo v Čechách před příchodem moderní medicíny

Lidé v českých zemích hledali vysvětlení tam, kde mohli – v Boží vůli, vlivu hvězd, zlých duchů nebo špatném vzduchu. A způsoby léčení? Mnohdy byly stejně bizarní jako vysvětlení samotná.

Středověká medicína vycházela především z antické nauky o čtyřech tělních šťávách – krvi, žluči, černé žluči a hlenu. Nemoc měla vznikat z jejich nerovnováhy. Kdyby byl člověk příliš „sangvinický“ (plný krve), potřeboval krvepouštění. Pokud měl „melankolickou“ povahu (přebytek černé žluči), mělo mu pomoci očišťování žaludku.

Rozšířená byla také teorie miasmat – nebezpečných výparů, které se šíří vzduchem z bažin, hřbitovů či od nemocných těl. Proto se při morových epidemiích pálily vonné dřeva a byliny, mělo to „pročistit“ vzduch. Náboženské vysvětlení bylo ještě jednodušší: nemoc je Boží trest za hříchy, ať už individuální, nebo celé komunity.

Lidé v Čechách také věřili v uroky – zlé kouzlo sesílané zlomyslným pohledem či slovem. Když onemocnělo dítě nebo zvíře, často se hledala „zlá žena“, která mohla být odpovědná. Tato víra vedla k tragickým obviněním a pronásledování, zvláště žen podezřelých z čarodějnictví.

Na Pražské univerzitě, založené roku 1348, existovala lékařská fakulta, kde se studovala tehdejší špičková medicína podle antických autorit jako Galén či Hippokratés. Vzdělaní lékaři ale byli vzácní a drazí – sloužili především šlechtě a měšťanstvu ve velkých městech.

Mnohem dostupnější byli ranhojiči a lazebníci, kteří prováděli chirurgické zákroky, vytrhávali zuby, pouštěli krev a ošetřovali rány. Neměli univerzitní vzdělání, ale praktické zkušenosti předávané z generace na generaci. Jejich cechovní štíty s mísou a lancetou na pouštění krve patřily k běžnému obrazu středověkých měst.

V klášterech působili mniši a jeptišky znalí bylinkářství, kteří pěstovali léčivé rostliny v klášterních zahradách a připravovali masti, tinktury a odvary. Klášterní nemocnice poskytovaly péči chudým a poutníkům. Na venkově lidé spoléhali na kořenářky a báby – ženy s tradicí lidového léčitelství, které znaly účinky místních bylin a často sloužily i jako porodní báby.

Nejrozšířenější léčebnou metodou bylo pouštění krve, používané prakticky na všechno – od horečky přes bolest hlavy až po úraz. Vycházelo to z teorie o přebytku krve v těle. Provádělo se řezem do žíly nebo připojením pijavic. Některé nemocné to skutečně vyčerpávalo natolik, že zemřeli spíš na léčbu než na původní nemoc.

Některé bylinky skutečně fungovaly – vrba obsahuje kyselinu salicylovou (základ aspirinu), heřmánek má protizánětlivé účinky, měsíček pomáhá hojení ran. České lékařské rukopisy obsahovaly recepty na desítky bylinných odvarů, mastí a obkladů. Problém byl v nedostatečné znalosti dávkování – některé látky mohly být jedovaté ve vyšší koncentraci.

Neléčitelně nemocní často podnikali pouť na svatá místa. V Čechách byly oblíbené poutní místa jako Svatá Hora u Příbrami nebo hrob svatého Václava v katedrále. Dotknutí se ostatků svatých, modlitby a sliby měly přinést zázračné uzdravení. Pro mnohé byla víra v Boží pomoc poslední nadějí.

###Magické praktiky a zaříkávání

Na venkově byly běžné zaříkávačské formule – magická slova či verše pronášené při léčení. Nemocnému se věšely na krk amulety s ochrannou funkcí, byliny se sbíraly za určitých fází měsíce, rány se ošetřovaly za doprovodu modliteb. Hranice mezi křesťanskou zbožností a pohanskou magií byla často tenká.

V případě vážných úrazů hlavy se prováděla trepanace – vyvrtání díry do lebky, aby se uvolnil tlak. Archeologické nálezy ukazují, že někteří pacienti dokonce přežili! Amputace gangrenózních končetin byla krajním, ale někdy nutným řešením. Operace se prováděly bez anestezie – pacient se opil alkoholem nebo byl svázán.

Morové epidemie decimovaly obyvatelstvo Čech opakovaně od 14. století. Lékaři v morových maskách s dlouhým zobákem naplněným vonnými bylinami se snažili chránit před „morem vzduchu“. Nemocné izolovali v morových domech za městskými hradbami. Léčily se odvary, krvepouštění, pálení morových bobonů (oteklých mízních uzlin). Nic z toho nefungovalo – mor způsobují bakterie přenášené blechami.

Malomocní byli společensky vyčleněni, museli nosit zvonec a varovat ostatní před svým příchodem. Žili v lazaretech mimo města. Léčení bylo pouze symptomatické – mastmi na vředy, bylinami na bolest. Nemoc postupovala dál, protože skutečnou příčinu nikdo neznal.

Epileptické záchvaty se vysvětlovaly posedlostí ďáblem nebo svatou nemocí (morbus sacer). Léčilo se exorcismem, modlitbami, ale i praktickými radami – vyhýbat se nadměrnému pití, vyčerpání, sledování ohně. Některé byliny s uklidňujícím účinkem mohly zmírnit četnost záchvatů.

Tyto bolestivé stavy postihující klouby se léčily teplými lázněmi, obklady z léčivých bylin, masážemi a dietou. České lázně jako Karlovy Vary získaly pověst léčebných míst právě díky účinkům termálních pramenů na tyto nemoci. Zde předmoderní medicína trefila hřebíček na hlavičku.

Duševní nemoci se připisovaly ďábelské posedlosti nebo nerovnováze tělních šťáv. Léčení zahrnovalo exorcismus, pouť, modlitby, ale i praktičtější přístupy – uklidňující byliny (kozlík, chmel), změnu životního stylu, klid. Těžce duševně nemocní končili často zavření v podzemních kobkách nebo věžích.

Mnohé „léčebné“ metody byly víc škodlivé než prospěšné. Nadměrné krvepouštění oslabovalo pacienty s infekcemi, kteří potřebovali sílu k boji s nemocí. Rtuť používaná na kožní problémy způsobovala otravy. Trepanace hlavy bez sterilních podmínek vedla často k smrtelné infekci.

Problémem byla také neznalost hygieny. Lékaři přecházeli od pacienta k pacientovi bez mytí rukou, chirurgické nástroje se nesterilizovaly. Nechtěně tak šířili nákazy dál. Teprve v 19. století přišel objev, který vše změnil – bakterie a jejich role v nemocech.

Přesto některé metody měly své opodstatnění. Bylinkářství přežilo do moderní doby právě proto, že mnohé rostliny obsahují skutečně účinné látky. Klid na lůžku, teplé obklady, péče o výživu – to vše pomáhalo tělu samo se uzdravit. Lázeňská léčba minerálními prameny má ověřený účinek.

A nesmíme podceňovat psychologický efekt – víra v uzdravení, pocit, že se o vás někdo stará, nadějná slova léčitele. Placebo efekt fungoval tehdy stejně jako dnes, a pro pacienty bez jiné možnosti mohl znamenat rozdíl mezi zoufalstvím a nadějí.

Cesta od středověkých teorií k moderní medicíně byla dlouhá a trnitá. Naši předci dělali, co mohli, s omezenými znalostmi, které měli. Mnohé jejich metody se nám dnes zdají bizarní či kruté, ale odrážejí univerzální lidskou touhu porozumět nemoci a najít úlevu od utrpení.

Moderní medicína postavená na vědeckém poznání je obrovský pokrok, ale neměli bychom zapomínat, že i dnešní „pravdy“ se možná budoucím generacím budou zdát primitivní. Důležité je, že snaha léčit a pomáhat spojuje lidstvo napříč věky.