Článek
Ne ze dne na den. Nebylo to rozhodnutí. Spíš tichý proces, který probíhal tak pomalu, že jsem si ho dlouho nevšimla. Nejdřív jsem jen ustupovala v maličkostech. „Je mi to jedno.“ „Vyber ty.“ „Přizpůsobím se.“ Znělo to dospěle. Rozumně. Jako kompromis.
Jenže kompromis předpokládá, že oba ví, co chtějí. Já jsem postupně přestala vědět.
Začalo to ve vztahu. Nechtěla jsem být náročná. Nechtěla jsem působit jako někdo, kdo pořád něco řeší. Když jsem řekla, co mi vadí, cítila jsem vinu. Když jsem řekla, co bych si přála, měla jsem pocit, že chci moc. Tak jsem to začala filtrovat. Nejdřív slova. Pak myšlenky.
Říkala jsem si, že na tom nezáleží. Že jsou důležitější jiné věci. Klid. Pohoda. Aby nebylo dusno. Aby byl mír. A pokaždé, když jsem něco spolykala, jsem si říkala: tohle zvládnu. Jsem silná.
V práci to pokračovalo podobně. Brala jsem úkoly navíc, protože „to není tak hrozné“. Souhlasila jsem s termíny, které mi nevyhovovaly. Mlčela na poradách, i když jsem měla jiný názor. Nechtěla jsem být komplikace. Chtěla jsem být ta spolehlivá. Ta, na kterou je spoleh.
A tak jsem se naučila jednu věc velmi dobře: přizpůsobit se.
Problém je, že když se přizpůsobujete příliš dlouho, začnete se ztrácet. Ne hned. Nenápadně. Jednoho dne se vás někdo zeptá: „Co bys chtěla ty?“ A vám se v hlavě udělá prázdno. Ne proto, že byste nechtěla nic. Ale proto, že jste si tak dlouho nedovolila chtít, až jste ten hlas přestala slyšet.
Vzpomínám si na ten moment přesně. Byla to obyčejná otázka. A já jsem zůstala zaskočená. Automaticky jsem hledala správnou odpověď, která nebude nikoho zatěžovat. Která zapadne. Která bude přijatelná. Jenže žádná nepřišla.
Poprvé mě napadlo: já vlastně nevím.
A to bylo děsivé.
Začala jsem si uvědomovat, že se rozhoduji podle ostatních. Podle toho, co je potřeba. Co se hodí. Co se očekává. Že můj vnitřní kompas je nastavený ven, ne dovnitř. Že jsem expert na cizí potřeby, ale amatér ve vlastních.
Nejhorší na tom bylo, že nikdo kolem mě mi to neudělal schválně. Nikdo mi neřekl: nemluv o sobě. To jsem si řekla sama. Postupně. Z opatrnosti. Ze strachu, že když budu moc slyšet, budu moc.
A tak jsem se zmenšovala.
Zapomínání na vlastní přání není dramatické. Není vidět. Fungujete. Plníte role. Jste „v pohodě“. Jen někde hluboko se objevuje únava, kterou nejde dospat. Podráždění bez jasné příčiny. Smutek, který nemá jméno.
A pak přijde otázka: kdy jsem se naposledy rozhodla podle sebe?
Obnova toho hlasu je pomalá. Nevrátí se najednou. Nezačne křičet. Nejdřív je to jen slabý pocit. Nelíbí se mi to. Tohle už nechci. Tady je mi úzko. A i tohle je potřeba brát vážně.
Učím se znovu ptát sama sebe. Ne ostatních. Učím se říkat malé „ne“ bez vysvětlování. Učím se připustit, že moje přání nejsou rozmar, ale informace. A že mlčení mě neudrželo v bezpečí – jen mě oddálilo od sebe.
Nepřestala jsem mluvit o tom, co chci, protože by to nebylo důležité.
Přestala jsem, protože jsem se bála, že to nebude přijatelné.
Dnes vím, že zapomenout, kdo jsem, není cena za klid.
A že najít se znovu začíná jedinou větou, kterou si dovolím vyslovit nahlas:
„Tohle chci já.“
