Článek
Nehádali jsme se. Neubližovali jsme si. Fungovali jsme. Každý den měl svůj řád, své jistoty, své malé rituály. Zvenčí vypadal náš vztah stabilně, klidně, možná i záviděníhodně.
A přesto jsem se necítila šťastná.
Jen jsem to slovo nepoužívala. Protože neštěstí jsem si představovala jinak. Jako bolest, slzy, konflikty, drama. Nic z toho tam nebylo. Byl tam klid. A ticho. A prázdno, které se objevovalo hlavně ve chvílích, kdy bych měla cítit radost.
Když jsme se smáli, smála jsem se taky. Ale někde vedle sebe. Když jsme plánovali budoucnost, přikyvovala jsem. Ne proto, že bych se netěšila, ale proto, že jsem necítila nic konkrétního. Jen souhlas.
Radost se nevytratila najednou. Neodešla s hádkou ani s jedním špatným dnem. Odcházela po kouskách. V drobných momentech, kterým jsem nevěnovala pozornost. Když jsem přestala sdílet maličkosti. Když jsem se přestala těšit, až přijde domů. Když mi bylo jedno, jestli něco podnikneme spolu, nebo každý zvlášť.
Říkala jsem si, že je to normální. Že vztahy nejsou pořád plné emocí. Že dospělost znamená stabilitu, ne nadšení. Že vášeň vyprchá a zůstane něco klidnějšího, hlubšího.
Jenže hlubší to nebylo. Bylo to plošší.
Začala jsem si všímat, že žiju vedle sebe, ne spolu. Že si povídáme o praktických věcech, ale málokdy o tom, co se děje uvnitř. Že když se mě někdo zeptal, jestli jsem šťastná, odpověděla jsem „jo, asi jo“. A to „asi“ bylo důležitější než zbytek věty.
Nejvíc mě mátlo, že jsem necítila ani silnou nespokojenost. Jen jakousi vnitřní otupělost. Jako by emoce ztratily barvy. Nic nebylo špatně — ale nic nebylo živé.
A to je těžké vysvětlit. Sobě i ostatním.
Protože jak odejít z místa, kde vám nikdo neubližuje? Jak si dovolit chtít víc než „je to v pohodě“? Jak přiznat, že vám chybí radost, když máte všechno, co „by mělo stačit“?
Dlouho jsem si myslela, že problém je ve mně. Že jsem náročná. Rozmazlená. Že neumím ocenit to, co mám. Snažila jsem se radost znovu najít — v sobě, ve vztahu, v maličkostech. A něco z toho fungovalo. Na chvíli.
Ale radost se nedá vynutit. Nejde předstírat dlouhodobě. Buď je, nebo není.
Zlom přišel, když jsem si uvědomila, že se těším víc na chvíle, kdy jsem sama, než na společný čas. Ne proto, že bych chtěla být sama navždy, ale proto, že jsem si tehdy připadala víc živá. Víc ve spojení se sebou.
Tehdy mi došlo, že nejsem nešťastná ve vztahu. Jen jsem v něm pomalu přestala být přítomná.
A to je možná ještě nebezpečnější.
Dnes už vím, že radost není luxus. Je to signál. A že vztah nemusí bolet, aby byl vyčerpávající. Stačí, když v něm člověk dlouhodobě necítí sám sebe.
Ve vztahu jsem nebyla nešťastná.
Jen jsem přestala cítit radost.
A to byl začátek konce, který jsem si dlouho nechtěla přiznat.
