Článek
Taky Vám po ránu nějakou chvilku trvá, než se Vám mozek probudí aspoň na nějakých funkčních 80 %? Mně ano. Já se sice probudím, ale mozek jede jen v té části, která je zodpovědná za otevření očí a předstírání stavu bdělosti. Zbytek se rozjíždí velmi, velmi pomalu. Svádím to na covid, ale uznávám, že to může být i věkem.
A jednou takhle brzy ráno, kolem páté hodiny, mě budí zoufalý hlas mé mámy: „Vstávej, vstávej, stalo se něco strašného.“ Protože to znělo opravdu katastrofálně, vystřelila jsem z postele rychlostí blesku. Tedy tělo, mozek pořád stávkoval a nechtěl spolupracovat. A máma pokračuje: „Váš pes mi asi ukradnul zuby.“ Auu, zoufale se snažím ten můj líný mozek zapnout ke kooperaci a on jen pomalinku začíná. Myšlenky se plouží rychlostí auta s označením HTP a ping je asi 400: Máma má umělý zuby? Pak pomalu dojíždí dopad - jestli jí fakt ty zuby sebrala a třeba rozkousala, no to bude průšvih. A polévá mě horko. Následuje takový ten často falešný pocit, že to třeba nebude tak hrozné a že to dopadne nakonec dobře. Kolik asi těch umělých zubů má? Dva, tři? To by mohlo být. Jak to vlastně s těmi zuby je? A pod tlakem této nové naděje a faktu, že jsem opravdu nevěděla, že je má, jsem se zeptala: „A kolik?“
V ten moment se setmělo. Atmosféra znatelně zhoustla, mraky zavalily náš pokoj, hřmělo a bylo jasné, že blesky mě neminou. No, bylo pozdě, granát odjištěn. Máma pomalu zvedá hlavu směrem ke mně a naše oči se setkávají. Pohledem mě zmrazí a já vím, že průšvih zuby exponenciálně narůstá. (A můj mozek, mrcha, mě nechá položit stupidní otázku, ale nadávky z jediného pohledu mé mámy umí číst výborně.) Jí to ovšem nestačilo a přidala: „Jak kolik? No všechny. Jsi si myslela, že mi vlezla do huby a vyndávala mi je jeden po druhém? To bych si asi všimla, ne?“ Zavrčí, samozřejmě tónem vyjadřujícím opovržení nad mojí inteligencí. A já se tak snažím. Takže fakt asi má umělý zuby, analyzuje mozek, ale pro jistotu se ještě zeptej, zákeřně ponouká. A já slyším svůj hlas, jak pokládá další bombu: „A kde jsi je tedy měla?“ Máma, zmítající se v návalu vzteku na psa a na tu osobu, co se tak debilně ptá, odpověděla vysokým hlasem: „No na štolečku.“
V tu chvíli ve mně nastává exploze, mozek rázem na 120 % a tělo v křeči zadržovaného výbuchu smíchu. Ne, teď se ještě nesmíš smát. Až zítra. Teď dostaneš pár facek. Uklidni se. A v zápalu pudu sebezáchovy jsem vystřelila nahoru do máminy ložnice jakože hledat zuby. Tam jsem si na obličeji držela polštář a řehtala se jako kůň. To nešlo jinak. Za chvíli slyším mámu vztekle: „Už je mám.“ Následuje sprcha nadávek naší pejsance. Aha, budu muset zavolat mojí zubařce a ukecat jí, aby co nejdřív vzala i mámu. Utřu slzy, zhluboka se nadechnu a jdu dolů kouknout na tu zubní spoušť.
Nakonec to dopadlo dobře. Smály jsme se tomu spolu už asi za hodinu a zuby měla do tří týdnů. A zubařka? Ta se smála tak, že musela na chvilku práci přerušit. Ale podle její vlastní statistiky lidé přijdou o zuby nejčastěji v moři.
Takže pozor, až Vás někdy něco kousne v moři, ryba to být nemusí.
