Článek
Jak je důležité míti svého Luboška!
Také jezdíte rádi se svými kamarády a známými? Mladí lidé si svoje partičky teprve intenzivně hledají, dospělci je již mají a spíše je začínají ztrácet z různých důvodů, často malicherných či osobních. Důvody časové vynechávám záměrně, protože je to v drtivé většině prachsprostá výmluva proč nejet.
To ale není předmětem tohoto rozjímání. Dnes mne spíše zajímá, co nás láká jezdit se stejnými lidmi na víkendy, prodloužené víkendy či dovolené nebo expedice. Důvodů je určitě mnoho a každý má svoje vlastní. Moc to neřešíme, ale když se zamyslíme nad důvody, tak jsou to příběhy, pocity a průšvihy, které jsme kdy společně zažili a určitě i lidé. Zůstanu u posledního důvodu – lidé. Každá partička je tak dobrá nebo špatná, jací lidé v ní jsou. Hlavně jde o lidi, kteří tvoří základ onoho společenství a vůbec to nemusí být baviči chrlící vtipy či muzikanti, kteří hrají u táboráku jednu vypalovačku za druhou. Někdy tou skvělou tmelící osobou může být člověk, který je obdařen záhadným nadáním neustále překvapovat ostatní kamarády neortodoxním řešením situací, při kterých se mu dějí divné až prapodivné věci, které se nikomu jinému nestávají a o kterých se v dalších letech vyprávějí legendy nebo aspoň historky u táboráku nebo u krbu, u starších ročníků v LDN. Pracovně si ho nazvěme Luboš či lépe Lubošek. Domnívám se, že takového Luboška má skoro každá lepší partička, protože všichni kamarádi jedou na společné výjezdy i z důvodu, aby nepřišli o nějakou kuriózní situaci, na kterou ostatní budou další roky vzpomínat a oni u toho nebyli. Také naše skupinka kamarádů má svého Luboška, kterému se každou chvíli stane nepředvídaná a nezapomenutelná situace či nehoda. Obvykle je to spíše nehoda než situace, ale záleží na úhlu pohledu. Jedete například na běžky a Luboškovi se nikoli na začátku, nikoli na konci, ale přesně uprostřed výletu, na nejvzdálenějším bodu , který byste mohli směle označit za přesnou polovinu trasy, utrhne podrážka u boty. Takže celý zbytek výletu má jak uvolněnou patu, tak i uvolněnou špičku, což v konečném běžeckém provedení představuje skvělé figury, za které by se nemuseli stydět ani sokolští bratři při cvičení na Strahově nebo čáp při hledání žáby. Zajímavé bylo, že všichni chtěli jet za ním, nejspíše proto, aby bodově odměnili umělecký výkon podobající se tanci na sněhu. Jinou situací byl výlet k nějakému neznámu a nezapamatovatelnému rybníku, kde na břehu na starém dubu byla zavěšena houpačka. Všichni se zhoupli nad rybník, kromě Luboška. Ve vzduchu viselo zvláštní tušení neodvratného , které se plnou měrou naplnilo. Myslím, že tuto mystiku Lubošek také cítil, ale chtěl se vzepřít osudu a jednou pro vždy udělat tečku za těmito nejapnostmi, ale dopadlo to jako vždycky, naštěstí pro nás ostatní. Houpačka se utrhla a Lubošek se nezapomenutelným dvojitým odpíchnutým vrutem se skluzem pod úhlem 60 stupňů vnořil do rybníka. Úhel skluzu je v tomto případě velmi důležitý, protože přesně kopíroval úhel poskládaných oslizlých kamenů jdoucích z břehu do nitra rybníka. Je to jako když hodíte placatý kámen kolmo do vody. Ozve se pouze velice krátké a neslyšné šplouchnutí „pfff“ a vy víte, že kámen zajel hluboko pod hladinu. To samé se stalo Luboškovi, naprosto profesionální skok do vody s vrutem, ruce se vzorně držely utržených lan houpačky až do okamžiku, kdy zmizely pod vodní hladinou. Skok, za který by se nemusel stydět ani ledasjaký profesionální skokan do vody, který se touto podivínskou aktivitou obstojně živí.
Proč však tento příběh hlavně vyprávím se týká poslední zaznamenáníhodné situace, která se odehrála nedávno na ferratě Drachenwand u Mondensee. Naše skupina se po zralé úvaze rozhodla zdolat sice poměrně jednoduchou, ale poněkud dlouhou ferratu Drachenwand a účastníci začali řešit, jaké boty by byly pro výstup nejlepší. Lubošek měl zcela jasný a vyargumentovaný názor – nejlepší budou starší a prošlápnuté pohorky. Načež vylovil z batohu jářku 20 let staré kožené pohorky, každému jednotlivě vysvětlil důvody svého rozhodnutí a jeho nesporné výhody. Nikdo z přítomných nic nenamítal, ale v atmosféře se začal vznášet ten tajuplný závan nesnesitelné neodvratitelnosti věcí příštích. Možná se ptáte, proč má někdo doma v botníku 20 let a více staré pohorky. Odpověď je nabíledni, protože je to Luboš. Zde bych se ho však poněkud zastal, protože my pánové máme často k některým výstrojním součástkám včetně bot zvláštní, vřelý až rodičovský vztah, který nám brání v jejich vyhození. Máme nevyvratitelnou domněnku, že v budoucnu zcela jistě nastane chvíle jejich využití. Dámy tento nešvar mají určitě také ale s nějakou pro mne naprosto nepochopitelnou úchylkou, ale tady bych se dostával na tenký led.
Vraťme se ale na začátek příběhu, kdy Lubošek je již obut v pohorkách zánovních a nastupuje do ferraty. A po pěti minutách výstupu to přišlo – Luboškovi upadla pravá podrážka. Nevydržela desetiletí skladování po pražských botnících a odlepila se, potvora. Je třeba říci, že Luboš není žádná měkota a rozhodl se nejspíše intuitivně i s ohledem na nás ostatní a naše budoucí zážitky pokračovat ve výstupu. Nevím, zda všichni, zejména mladší ročníky ví, jak vypadaly staré kožené pohorky a hlavně co je pod podrážkou. V tomto konkrétním případě pod poletující podrážkou se nacházela plastová botička. No a pokud lezete po železem zajištěné skále s plastovou botičkou, tak je zřejmé, že vám to bude připomínat kozu na ledě. Koza na ledě si ovšem kopýtka sundat nemůže, Luboš si však kopýtko zul a šel s jednou nohou bosou. Zatím výstup probíhal s úsměvy a vtipnými poznámkami, ale všichni tak nějak tušili, že to přece nemůže být konec tohoto příběhu. A nebyl. Lezení s jednou botou obutou a druhou bosou je nejen náročnější na techniku, je hlavně pomalejší. Po chvíli nás začali dolézat osmahlí chlapci z Rakous. Obzvláště jeden výkonnostně zaměřený jedinec se pod nás zavěsil, jeho oči byly nedočkavé a úporně čekal na možnost nás oblézt. Za tohoto stavu, kdy jsme byli seřazeni na skále jako miminka na Žižkovské věži, přišla další velká Lubošova chvíle – upadla mu levá podrážka a letěla dolů. Slovo „upadla a letěla“ je však třeba dovysvětlit, protože ta podrážka letěla dolů houpavě ze strany na stranu vzduchem jak orlí pero či javorové semeno. Ten Rakušák, co neustále sledoval, kde nás předběhnout, nemohl uvěřit tomu, co vidí. Myslím, že byl scénkou naprosto hypnotizován, protože jinak si není možno vysvětlit, že se nechal padající podrážkou kompletně profackovat jak neposlušný školák při sledování nudného ruského filmu o obléhání Leningradu. Při pohledu na tu potupu jsme nakonec nechali rudolícího Rakušáka předběhnout naší skupinu a snad definitivně urovnali rakousko – české spory. Pro Luboše se však situace stávala kritickou. Musel již úplně naboso a k pohodě to u něj moc nepřispělo. Jak jsem však upozornil výše, Lubošek není žádný změkčilec a dosáhl vrcholu sice v horším čase , ale s výrazem fakíra chodícího dvě hodiny po žhavých hřebících. To netušil, že ještě nemá vyhráno, protože cesta z vrcholu dolů do údolí je prudká, kamenitá a často po železných schodech. To vše musel Lubošek zdolat ve svém zánovním obutí s plastovou botičkou. Jeho pohyb dolů po pěšině je možno přirovnat k bláznivým kresleným filmům pro děti, kdy hrdina sjíždí na prkně svah jakési sopky, aby unikl za ním se valící horké lávě. Zajímavé (pro pozorné čtenáře však nepřekvapivé) bylo, že opět většina kamarádů šla až za Luboškem a sledovala zpovzdálí jeho boj se živlem. Všichni si chtěli uložit tyto vzácné chvíle do své paměti. Myslím, že se nám to všem podařilo mírou vrchovatou.
Milé děti, vše dopadlo dobře a tak jak mělo. Ze srdce přeji všem milým lidem svého Luboška. My toho svého však nedáme, a ne – ne, ani nepůjčujeme, protože ho máme rádi.
Na jeho počest jsem si dovolil kresbičku a básničku. Prosím o shovívavost. Děkuji
