Článek
Promiňte mi, když uvedu své vzpomínky na politické události let 1989/90 v mé zemi několika málo údaji ke své osobě. Vysvětluje to totiž, proč se dnes odvažuji ty události komentovat.
Narodil jsem se 15. dubna roku 1944 v Českých Budějovicích (psaly se tehdy za protektorátu od 1. října 1942 úředně bez přívlastku České) v jedné české rodině. Jedna z obou mých babiček byla ovšem dívčím příjmením Grünzweigová a prožila své mládí ve dnes už bohužel neexistujícím městečku Pohoří a Šumavě (Buchers), ležícím při hraniční čáře mezi Čechami a Rakouskem. Pokud si vzpomínám, prakticky neuměla česky, přesto se ale v protektorátu nikdy neprohlásila za říšskonu Němku. Mnohdy jsem to musil při diskusích se členy Sudetoněmeckým krajanským sdružením (SL) zvlášť zdůraznit.
V šedesátých letech, v době patrného uvolnění komunistického režimu v ČSSR, mohl jsem po roce praxe studovat na fakultě společenských věd a novinářství pražské Univerzity Karlovy. Následně jsem dosáhl doktorské hodnosti v oboru československých dějin. Ve své disertaci jsem se zabýval novinářskou činností Edvarda Beneše za jeho studií ve Francii. Po skončení vojenské služby v roce 1969 jsem pracoval až do října roku 1976 v regionální redakci Československého rozhlasu v Českých Budějovicích. Mé tamní působení vzalo náhlý konec, když jsem se ocitl ve vyšetřovací vazbě Státní bezpečnosti (StB) pro podezření ze špionáže ve spojení s mým německým příbuzným v Augsburgu a zejména s jedním americkým diplomatem v Německu. StB se nakonec přece jen nepodařilo mi tento delikt prokázat, a tak jsem strávil „jen“ bezmála rok „za mřížemi“ (pro „devizový přečin“). Následoval mj. zákaz novinářské činnosti, který trval až do nástupu Gorbačova v Sovětském svazu. Po sametové revoluci v listopadu 1989 jsem převzal vedení regionálních korespondentů Československého rozhlasu v Praze a účastnil jsem se jako novinář schůzek významných politických osobností, tak třeba setkání Havla a von Weizsäckera, Havla a Kohla, Čalfy a Vranitzkyho, Dienstbiera a Genschera. S novým vedením Českého rozhlasu jsem navštívil už v únoru 1990 Radio Free Europe (Rozhlas Svobodná Evropa) a Sudetoněmecký dům (Sudetendeutsches Haus) v Mnichově (München). Následovaly živé styky s německými diplomaty, především s Hermannem Huberem a Michaelem Steinerem, s poslanci spolkového sněmu Klausem Rose, Christianem Schmidtem, Fritzem Wittmannem, Erikou Steinbachovou a s mnoha jinými. Ještě ve větší míře pak s vyhnanými sudetskými Němci, včetně Franze Neubauera, Johannese Böhma, Bernda Posselta. Později jsem jednal o spolupráci i s rozhlasovými programy Deutschlandfunk a Bayerischer Rundfunk
Ještě za svého působení v rozhlase jsem v roce 1991 spolu s některými kolegy založil Unii pro dobré sousedství česky a německy hovořících zemí, která se za téměř 25 let své existence může vykázat opravdu zajímavými a také úspěšnými aktivitami, i když dnes už není aktivní a přenechala místo mladším generacím. Po rozdělení státu jsem se práce v rozhlase vzdal a začal jsem být soukromě činný jako samostatný ekonomický subjekt. Dnes ovšem už jsem v důchodu.
Patřím k těm novinářům resp. historikům, kteří stále přítomný mýtus o Pražském jaru 1968 a tzv. socialismu s lidskou tváří považují za falešný. Bylo mi tenkrát 24 let, ale jako student Karlovy univerzity jsem si se svými kolegy užíval zřetelně patrného uvolnění režimu a nervozity v komunistických řadách. Byla to doba zdánlivě svobodných diskusí, relativně otevřených hranic, čas „majálesů“, studentských májových slavností s volbou „krále majálesu“ (jednou jím byl zvolen básník americké „beat generation“ Allen Ginsberg). V přívětivých pražských hospodách poloviny šedesátých let jsme sedávali pospolu s americkými studenty berlínské Svobodné univerzity (Freies Universität Berlin), tisková cenzura ztrácela stále více na svém ostří a tak dále. Jak se ovšem mělo ukázat o něco málo později, vyklouzly komunistickému režimu otěže z rukou jen přechodně. Už tehdy seděli v našem kruhu agenti StB, členové KSČ psali o nás zprávy a hlášení. Tak byl například můj spolužák, pozdější český ministr zahraničí a dokonce předseda Valného shromáždění OSN Jan Kavan už tehdy členem KSČ. Podle dnešních poznatků bylo takzvané Pražské jaro jen zápasem dvou křídel uvnitř komunistické strany, ortodoxních stalinistů a reformistů. Mezi těmito reformisty byli ovšem často lidé, odstavení jen při komunistických čistkách padesátých let a často se na nich přímo sami podíleli. Režim se nezměnil, byl jen v tom nejlepším případě snesitelnější. Za úplný nesmysl považuji tvrzení, že k nám vojska Varšavské smlouvy měla snad vpadnout náhle a neočekávaně: vzpomínám si dodnes na podrobné komentáře třeba takového Huga Portische v rakouské televizi ORF, jak špendlíky na mapách názorně dokládají pohyby „spojeneckých“ vojsk Varšavské smlouvy kolem našich státních hranic. Bylo to úplně stejně jasné, jako loni začátkem roku kolem hranic Ukrajiny s Ruskou federací či Běloruskem. Dubčekova politická omezenost, abychom neřekli rovnou hloupost, se stává zřetelnou ve srovnání ani ne s prezidentem Zelenským, ale už s generálem Jaruzelskim: i Dubček měl tehdy bezpochyby jednu jedinou možnost, jak odvrátit okupaci Rudou armádou - totiž vyhlášením stanného práva, jak to později učinili Poláci ve své zemi. Mučednická legenda o Dubčekovi a jeho druzích, kteří ovšem (až na jednoho jediného) po řadě podepsali všechny Kremlem předložené potupné dohody i zákony, nechává bohužel zcela bez povšimnutí tragické následky 20 normalizačních let na charakter národa.
Václav Havel vedl po srpnové invazi zajímavý spor se svým spisovatelským kolegou Milanem Kunderou o českém národě a jeho „údělu“ (článkem „Český úděl“ v 7./8. čísle časopisu Listy o Vánocích roku 1968 diskusi zahájil Milan Kundera, odpovědí mu byl příspěvek „Český úděl?“ v literární revui Tvář , č. 2/1968, dále viz podrobněji Wikipedia). Havel vyčetl Kunderovi, že stále ještě zastává bolševické názory. Jen pro připomenutí: Milan Kundera vstoupil ve svém mládí opakovaně do KSČ a teprve před nedávnem vyšlo najevo (z podkladů v archivech StB), že byl pravděpodobně i komunistickým udavačem svých studentských kolegů. Bohužel nás komunistický bacil, který během 20 let normalizace dřímal v hlavách mnoha ze strany vyloučených a z nejrůznějších pracovních míst vyhnaných reformních komunistů, po tzv. sametové revoluci koncem roku 1989 už znovu dostihl. Demokratické a konzervativní politické síly nám totiž chyběly už od nacistické okupace. Už v Chartě 77, tom předním disidentském sdružení, převažovali ti levicově orientovaní. Václav Havel byl a nesporně zůstává symbolickou figurou politického obratu v roce 1989. Podstatné bylo, že dokázal zabránit úplnému návratu Dubčeka a jeho reformních komunistů do vedení státu. Nehovoří se ovšem dnes téměř vůbec o tom, že i Charta 77 byla proniknuta nejen dokonalými komunisty, nýbrž bohužel i mnoha agenty StB.
Tak například se koncem roku 1989 navrátili výlučně Dubčekovi lidé, tedy reformní komunisté, vyloučení po invazi a počátkem normalizace z KSČ, do vedení Československého rozhlasu, do diplomacie, do armády atd.. To mohlo být ve stavu nouze chápáno jako náprava křivd způsobených těmto lidem, kteří po 20 let pravděpodobně opravdu musili zastávat špatnou práci za mizernou mzdu. Bohužel je tomu ale tak, že v této zemi po mnoho let bývalí komunisté řídíli veřejnoprávní rozhlas a televizi!
Já sám jsem se mohl hned po 17. listopadu vrátit k mikrofonu. Vysílali jsme tehdy první reportáže z Václavského náměstí v Praze, kde bylo lidí hlava na hlavě, z mohutných demonstrací, jimž byla už tehdy vlastní jistá schizofrenie. Na pražském balkoně stáli umělci, kteří dosavadnímu režimu platili svou daň a sami vládli tučným bankovním kontem, jako Karel Gott, vedle písničkáře a politického emigranta Karla Kryla nebo režimem bezpříkladným způsobem pronásledované zpěvačky Marty Kubišové, Václav Havel vedle Alexandra Dubčeka a tak dále. My sami (jako zaměstnanci Čs. rozhlasu) jsme vysílali tenkrát přenos z okna bytu jednoho redakčního kolegy: vlastním dnes ověřené doklady o tom, že i on byl jedním z agentů StB, který v jednom případě udal i mne.
Takový čas to tehdy byl, to byla ta sametová revoluce. Jeden z nejupřímnějších, opravdových odpůrců komunismu u nás, básník Martin Jirous, který strávil více než osm let v těch nejhorších vězeních, odmítl - myslím si, že právem - pro politický obrat označení revoluce a užíval ironického slovního spojení Velký listopad (narážkou na zprofanovaný pojem Velká říjnová socialistická revoluce v Rusku).
Po prvních svobodných volbách v roce 1990 ponechal bohužel prezident Václav Havel na rozhodujících postech také četné komunisty, kteří se sice rychle zbavili svých někdejších stranických legitimací, což se ovšem nedá tak jednoznačně říci o jejich názorech. Stačí jen jmenovat premiéra Mariana Čalfu nebo guvernéra státní banky a také jednoho z pozdějších premiérů (sestavením jeho tzv. přechodné vlády byl pověřen lidovec Josef Lux) Josefa Tošovského či předsedy úřednických vlád Jana Fischera nebo Jiřího Rusnoka. Ale i Dubček zůstal po několik let ve vrcholné politice a někdejšími komunisty byli rovněž ministři zahraničí Jiří Dienstbier a Jan Kavan až k Zemanovi a Babišovi, jakož další známí politici, ředitelé masmédií a úřadů, pomlčíme-li zcela o ekonomických bossech. V rozhodujících politických stranách nalezlo útočiště několik tisíc „bývalých“ komunistů. Ve východní Evropě a také u nás se zvedají hlasy plné nostalgie po minulých časech. Komunismus čeká, stejně jako neonacismus, dále na svou šanci. Obě ideologie počítají s krátkou pamětí nebo s neznalostí. Stále ještě spíše jen tušíme celý rozsah nelidskosti totalitních režimů, než abychom ho skutečně znali. Stále ještě málo nám v tom pomáhají média a školy.
Podle mého názoru je naléhavě nutné, aby na politickou scénu v Česku silnější měrou vstoupila generace třicátníků, generace, která už zajisté nemá nijaké vazby na někdejší komunistický režim. Zdá se, že k tomu pomalu dochází a mohlo by to vést k úspěšnému rozvoji, pokud dalších 30 let setrvá naše zem v Evropě a neupadneme znovu do vlivové oblasti Moskvy. Je stále méně očitých svědků, pamětníků činů i jejich původců, a také nejnovější minulost bude brzy pouhou historií. Rozhodující nyní je, jakým způsobem budeme mladou generaci informovat o minulosti a jak budeme využívat archivů, které jsou nám konečně a stále ještě přístupné. Musíme vědět, jaké spojitosti, vazby a mechanismy mohou být našemu pokusu o svobodu a demokracii nebezpečné, jaká neviditelná vlákna přesahují hranice jednotlivých zemí a sbíhají se na jednom místě daleko na Východě.
