Článek
Vítejte v České republice – proč se v únoru českým demokratům ve vládě nedaří
Před pár týdny česká media a zvláště pak historici a politologové vzpomněli 75. výročí února 1948. Nejzajímavěji to udělali účastníci historie.cz v České televizi: už konečně mladší generace historiků (Pavel Cabrol, Michal Pehr a Petr Zídek) se věnovala této politické události otevřeně a s erudicí, bez zamlčování a bez tabuizování. Týkalo se to také aktivit tehdejšího prezidenta Beneše a demokratických stran i jejich tragické porážky včetně neuvážené demise a hloupého přenechání veškeré iniciativy komunistům. Z dnešního pohledu pak vypadá únorové převzetí moci Gottwaldem a jeho soudruhy spíše směšné než heroické.
Nebyla zde totiž žádná relevantní demokratická síla, žádné vlastenectví, žádný národní vůdce. Stárnoucí a vážně nemocný Edvard Beneš už byl pouze symbol, do čela národa se ostatně statečně nepostavil ani na podzim 1938. Ministerské posty v poválečných vládách obsadili výlučně „salonní odbojáři“ z Londýna a Moskvy, ty skutečné a nejstatečnější vlastence zlikvidovali nacisté a zbylí už byli na seznamech v Moskvě. Přesto postup a selhání demokratických stran v únoru 1948 je nejen z dnešního pohledu zahanbující, jejich taktika hloupá a příklad špatný.
Sobotní historie.cz s připomenutím výkonu českých politických stran po 2. sv. válce vytvořila nečekaně vhodný úvod k zamyšlení nad postupem současné české vlády ve věci vylepšování rozpočtového schodku výrazným snížením valorizace důchodů. Počínání dnešních ministrů připomíná ty poválečné, podřezávající si větev, na které demokratické vlády sedí, tedy své voliče. V krizi, kterou sami vyvolali, neměli nakonec žádné vážné spojence: ani prezidenta, ani sokolstvo, ani církev, ani venkov – kromě několika stovek studentů nevyšli do ulic dokonce ani členové jejich vlastních stran. Proč také, když jejich šéfové je k tomu ani nevyzvali, ani jim nevysvětli, oč přesně jde. Přitom svobodné volby byly už v dohledu, možná stačilo neprovokovat Gottwaldovy komunisty v koaliční vládě. Takové neumětelství není v české politice ovšem nic nového: od obstrukce českých poslanců ve vídeňské Říšské radě přes Mnichov 38, únor 48, srpen 68 až po sametový listopad 89, kdy jedinkrát to vyšlo pro nás obyčejné smrtelníky dobře.
Lze pochopit, když si letos v únoru podřežou vlastními nápady a vlastní nedostatečností svou židli ministři Stanjura a Jurečka, ale proč s nimi i premiér a celá koaliční, údajně středopravá vláda? obyčejný selský rozum by jim řekl, že jejich novela rušící slíbené valorizace důchodů spolehlivě naštve tři miliony voličů, kteří jim do roku 2025 tento podraz bezpečně nezapomenou. Oč moudřejší by bylo ohlásit okamžitou přípravu kvalitního důchodového zákona včetně nové valorizace a prozatím zvýšit příjmy státu z tabáku, alkoholu, hazardu a podobných věcí. Nemluvě o očekávaných příjmech ze státních dividend a pokut bankám a firmám z vysokých „nezasloužených zisků.“ Na MF teď alespoň míří jako poradce ekonom Mora, ale příliš koaliční vláda poskytuje další a další argumenty opozici. Protože ani vzdělaný premiér nedovedl včas poradit rozumnější postup svým ministrům, a protože naopak senát i prezident rozumně přenechali Ústavnímu soudu definitivní posouzení koalicí prosazeného škrtu už slíbených peněz milionům voličům, příběh ještě nekončí.
Ministr z Hané se ovšem rozhodl neponechat porážku vlády jen ústavnímu soudu a po bodrém hanáckém způsobu svou dosavadní kariéru aktuálně vyzdobil jednáním s generálním ředitelem velkého i významného Úřadu práce o jeho dobrovolné rezignaci. Je vůbec možné, že by si pan ministr nepamatoval osudy a kolotoče svého krajana Nečase ohledně též „dobrovolné“ rezignace pánů Šnajdra ad. z poslanecké sněmovny? Okolnosti Najmonova konce v čele Úřadu práce má nyní dokonce prověřit policie, Viktor Najmon si pořídil z jednání s ministrem jakési nahrávky s jakousi nabídkou atd.
Pokud tedy členové současné středopravé české vlády chtějí nadále pokračovat v tomto duchu a tímto směrem, pak koalice sotva vydrží až k řádným parlamentním volbám v roce 2025 – to se spíše dočkáme vzpomínky na podobně neschopné a samolibé členy vlády a podobné číslice nám dokonce připomenou osudový den 25.2., ovšem před 75 lety.
