Článek
Jméno Karl Hermann Frank je nesmazatelně zapsáno černým písmem do kroniky českých dějin. Tento muž, původně knihkupec z Karlových Varů, se vypracoval na jednoho z nejmocnějších a nejbrutálnějších nacistických pohlavárů v okupovaném Československu. Jeho kariéra je děsivou ukázkou toho, jak se z nenápadného jedince může stát klíčový vykonavatel zrůdné ideologie, zodpovědný za smrt a utrpení tisíců nevinných lidí. Pojďme se podrobně podívat na jeho životní dráhu, na jeho vzestup v hierarchii nacistického Německa a především na jeho hrůzovládu v Protektorátu Čechy a Morava, která vyvrcholila spravedlivým trestem.
Od knihkupce k radikálnímu politikovi: Frankovy začátky
Karl Hermann Frank se narodil 24. ledna 1898 v Karlových Varech do rodiny německého učitele. Po absolvování gymnázia se neúspěšně pokusil studovat práva na německé Karlo-Ferdinandově univerzitě v Praze, ale studia po roce zanechal. Na živobytí si poté vydělával jako úředník a později jako knihkupec. Právě tato profese, spojená s literaturou a idejemi, jej paradoxně nasměrovala k radikálnímu nacionalismu. Frank se nikdy netajil svými velkoněmeckými postoji a hlubokou nenávistí k Čechům a Československé republice, kterou považoval za umělý a neživotaschopný útvar.
Jeho politická angažovanost začala ve dvacátých letech, kdy se pohyboval v různých nacionalistických a irredentistických spolcích v Sudetech. Klíčovým momentem byl jeho vstup do Sudetoněmecké strany (SdP) Konrada Henleina v roce 1933. Frank patřil k jejímu nejradikálnějšímu křídlu, které usilovalo o co nejtěsnější spojení s nacistickým Německem a o rozbití Československa. Díky své horlivosti, organizačním schopnostem a bezskrupulóznosti rychle stoupal ve stranické hierarchii. V roce 1935 byl za SdP zvolen poslancem československého Národního shromáždění, kde svými štvavými projevy dále rozdmýchával národnostní napětí.
Frank se stal jedním z hlavních Henleinových spolupracovníků a důležitou spojkou na nacistické špičky v Německu. Aktivně se podílel na přípravě a realizaci plánů, které vedly k Mnichovské dohodě v září 1938 a následnému odtržení pohraničních území Československa. Po okupaci Sudet německou armádou byl Frank jmenován zástupcem gauleitera (župního vedoucího) Konrada Henleina v nově zřízené Říšské župě Sudety. Zároveň vstoupil do SS, kde získal hodnost Brigadeführera.
Vzestup v hierarchii Protektorátu: Státní tajemník a šéf policie
Po zřízení Protektorátu Čechy a Morava 15. března 1939 se Karl Hermann Frank stal jednou z klíčových postav okupační správy. Jeho znalost místních poměrů, jazyka (i když češtinu ovládal jen lámaně) a především jeho fanatický nacismus a oddanost Hitlerovi z něj učinily ideálního kandidáta na vysoké posty. Byl jmenován státním tajemníkem v úřadu říšského protektora Konstantina von Neuratha. Tato funkce mu dávala obrovskou moc, protože fakticky řídil veškerou civilní správu Protektorátu a byl hlavním prostředníkem mezi úřadem říšského protektora a protektorátní vládou.
Současně byl Frank jmenován vyšším vedoucím SS a policie (Höherer SS- und Polizeiführer, HSSPF) v Protektorátu Čechy a Morava. V této pozici přímo podléhal Heinrichu Himmlerovi a velel všem jednotkám SS, gestapu a německé policii na území Protektorátu. Tím se stal pánem nad životy a smrtí obyvatel okupovaných českých zemí. Koncentroval ve svých rukou veškerou represivní moc a stal se hlavním organizátorem teroru proti českému obyvatelstvu.
Frank byl známý svou bezohledností, krutostí a arogancí. Protektorátní prezident Emil Hácha a členové protektorátní vlády byli v jeho očích pouhými loutkami, kterými pohrdal a dával jim to nepokrytě najevo. Jeho cílem byla naprostá germanizace českého prostoru a likvidace jakýchkoli projevů českého národního života a odporu. Byl hnacím motorem perzekuce Židů, Romů, českých vlastenců a všech osob, které nacistický režim považoval za nepřátelské.
Teror jako nástroj moci: Frankova role v represích
Jedním z prvních Frankových brutálních zásahů proti českému národu bylo potlačení studentských demonstrací 28. října a 15. listopadu 1939. Tyto projevy odporu proti okupaci vyvolaly u nacistů zuřivou reakci. Na Frankův přímý rozkaz došlo 17. listopadu 1939 k uzavření všech českých vysokých škol, popravě devíti studentských funkcionářů bez soudu a deportaci více než 1200 studentů do koncentračního tábora Sachsenhausen. Tento den se stal symbolem nacistické zvůle a je dodnes připomínán jako Mezinárodní den studentstva.
Frankova moc dále vzrostla po příchodu Reinharda Heydricha do Prahy v září 1941. Heydrich, jako zastupující říšský protektor, rozpoutal v Protektorátu vlnu teroru, známou jako první stanné právo. Frank byl jeho pravou rukou a aktivně se podílel na vyhlazování české inteligence a odbojových organizací. Společně s Heydrichem nesl zodpovědnost za stovky poprav a tisíce zatčených.
Po úspěšném atentátu na Heydricha v květnu 1942 se Frank stal jedním z hlavních organizátorů a vykonavatelů pomsty, která vstoupila do dějin jako „heydrichiáda“. Právě on byl tím, kdo navrhl a prosadil brutální odvetná opatření. Na jeho přímý rozkaz a s jeho osobní účastí byly vypáleny obce Lidice a Ležáky. V Lidicích byli všichni muži starší 15 let zastřeleni, ženy deportovány do koncentračního tábora Ravensbrück a děti, až na několik vybraných na poněmčení, zavražděny ve vyhlazovacím táboře Chełmno. Podobně tragický osud stihl i obyvatele Ležáků. Tyto barbarské činy měly zastrašit český národ a zlomit jakýkoli odpor. Frank nesl plnou zodpovědnost za tyto masové vraždy.
V srpnu 1943 byl Frank jmenován německým státním ministrem pro Čechy a Moravu, čímž jeho formální postavení ještě posílilo. Ačkoliv říšským protektorem byl po Heydrichově smrti nejprve Kurt Daluege a později Wilhelm Frick, skutečnou moc v Protektorátu držel pevně v rukou Karl Hermann Frank. Byl to on, kdo rozhodoval o klíčových otázkách bezpečnosti, hospodářství i politiky. Jeho úřad se stal centrem nacistické hrůzovlády.
Během celé okupace Frank systematicky pracoval na potlačení českého národního vědomí. Prosazoval germanizaci školství, kultury i veřejného života. Podporoval konfiskace českého majetku a jeho předávání do německých rukou. Byl zodpovědný za deportace desetitisíců českých občanů na nucené práce do Německa a za perzekuci židovského obyvatelstva, které bylo téměř kompletně vyvražděno.
Konec války, útěk a dopadení
Jak se blížil konec druhé světové války a německá porážka byla stále zřejmější, Frankova brutalita se stupňovala. Snažil se za každou cenu potlačit rostoucí odbojové hnutí a udržet kontrolu nad Protektorátem. Během Pražského povstání v květnu 1945 se Frank ještě pokusil vyjednávat s Českou národní radou, ale jeho snahy byly marné. Vydal rozkazy k brutálním zásahům proti povstalcům, které vedly k dalším ztrátám na životech.
Dne 9. května 1945, tváří v tvář postupující Rudé armádě a zhroucení nacistického režimu, uprchl Frank z Prahy směrem na západ. Jeho cílem bylo dostat se do amerického zajetí, kde doufal v mírnější zacházení. Byl však zadržen americkými vojáky poblíž Rokycan.
Soud a spravedlivý trest
Po svém zatčení byl Karl Hermann Frank internován a vyslýchán. V srpnu 1945 byl na žádost československé vlády vydán do Československa, aby se zde zodpovídal ze svých zločinů. Jeho proces před Mimořádným lidovým soudem v Praze začal v březnu 1946 a trval dva měsíce. Byl to jeden z největších a nejsledovanějších poválečných procesů v Československu.
Frank byl obžalován z válečných zločinů, zločinů proti lidskosti a z vlastizrady (jelikož byl původně československým občanem). Obžaloba mu kladla za vinu především jeho podíl na rozbití Československa, na teroru páchaném na českém obyvatelstvu, na vyhlazení Lidic a Ležáků, na perzekuci Židů a na vraždění a deportacích českých občanů. Bylo předloženo množství důkazů, včetně dokumentů podepsaných Frankem a svědectví přeživších.
Během procesu se Frank snažil svou vinu zlehčovat a svalovat odpovědnost na své nadřízené, především na Hitlera a Himmlera. Tvrdil, že pouze plnil rozkazy a že se snažil zmírňovat dopady nacistické politiky na české obyvatelstvo. Tato obhajoba však byla soudem shledána jako naprosto nevěrohodná. Důkazy jasně prokazovaly jeho aktivní a iniciativní roli v páchání zločinů.
Dne 21. května 1946 byl Karl Hermann Frank uznán vinným ve všech bodech obžaloby a odsouzen k trestu smrti oběšením. Žádost o milost, kterou podal prezidentu Edvardu Benešovi, byla zamítnuta.
Rozsudek byl vykonán 22. května 1946 na dvoře Pankrácké věznice v Praze. Exekuci přihlíželo několik tisíc lidí, což svědčilo o obrovské touze veřejnosti po spravedlnosti a odplatě za Frankovy zločiny. Jeho smrt symbolizovala konec nacistické hrůzovlády v českých zemích a stala se varováním pro všechny, kdo by se v budoucnu pokusili páchat podobná zvěrstva.
Odkaz a význam připomínání
Karl Hermann Frank se stal jedním z nejnenáviděnějších symbolů nacistické okupace a teroru v českých zemích. Jeho jméno je spojeno s nejtemnějšími kapitolami naší novodobé historie. Jeho příběh je mrazivým připomenutím toho, kam až může vést fanatismus, nenávist a touha po moci.
Je důležité si Frankovy zločiny a zločiny celého nacistického režimu neustále připomínat. Ne proto, abychom žili v minulosti, ale abychom se z ní poučili. Abychom pochopili mechanismy, které vedou k totalitě, k potlačování lidských práv a k páchání genocidy. Abychom byli schopni rozpoznat varovné signály a postavit se zlu dříve, než zapustí kořeny.
Památka obětí Frankovy hrůzovlády – popravených studentů, obyvatel Lidic a Ležáků, tisíců umučených vlastenců, Židů a všech dalších nevinných lidí – nás zavazuje k tomu, abychom bránili demokracii, lidskou důstojnost a svobodu. Příběh Karla Hermanna Franka je varováním, které nesmí být nikdy zapomenuto. Je to příběh o cestě od bezvýznamnosti k absolutní moci a o následném pádu do propasti spravedlnosti, která, i když někdy opožděně, nakonec dostihne své viníky. Jeho osud je důkazem, že zločiny proti lidskosti se nepromlčují a že odpovědnost za ně je nevyhnutelná.
