Článek
Když se řekne „kultura“, většině z nás se vybaví výtvarné umění, hudba, literatura, jazyk, zvyky a tradice předávané z generace na generaci v lidských společnostech. Kultura byla dlouho považována za výhradně lidskou doménu, jeden z klíčových znaků, které nás odlišují od zbytku živočišné říše. Moderní vědecký výzkum, zejména v oblasti etologie (nauky o chování zvířat) a kognitivní biologie, však přináší stále více důkazů o tom, že i zvířata mají něco, co bychom mohli nazvat kulturou. Nejde samozřejmě o kulturu v lidském slova smyslu s divadly a symfoniemi, ale o sociálně naučené chování, znalosti a tradice, které se šíří v rámci populací a mohou být zásadní pro přežití jednotlivců i celých skupin. A nyní vědci stále důrazněji upozorňují na to, že ignorování zvířecí kultury v ochranářské politice může mít vážné negativní dopady na osud ohrožených druhů.
Co přesně vědci rozumí pod pojmem "kultura zvířat"? Obecně se tím myslí soubor behaviorálních inovací a praktik, které se šíří v populaci prostřednictvím sociálního učení – pozorováním, nápodobou, aktivním vyučováním – a které přetrvávají v průběhu času a stávají se tradicí. Tyto tradice se mohou lišit mezi různými populacemi téhož druhu, a to i v podobném prostředí, což naznačuje, že nejde pouze o geneticky podmíněné chování nebo přímou reakci na ekologické podmínky, ale o skutečné „kulturní“ varianty.
Existuje mnoho přesvědčivých příkladů zvířecí kultury zdokumentovaných u různých druhů. Mezi nejznámější patří primáti, zejména šimpanzi. Bylo pozorováno, že různé populace šimpanzů používají odlišné techniky k získávání potravy, například různé způsoby louskání ořechů kameny, používání klacíků k dolování termitů z hnízd nebo specifické metody lovu. Tyto techniky se učí mláďata od dospělých a liší se mezi geograficky oddělenými skupinami. Dalším příkladem jsou určité sociální rituály nebo způsoby komunikace, které se předávají v rámci komunity.
Dalšími „kulturními“ mistry v živočišné říši jsou kytovci – velryby a delfíni. Je známo, že populace kosatek dravých (Orcinus orca) mají různé „ekotypy“ s odlišnými strategiemi lovu, preferovanou kořistí a dokonce i unikátními dialekty vokalizace (zvuky, kterými se dorozumívají). Tyto rozdíly nejsou striktně genetické a zdá se, že se předávají sociálním učením z generace na generaci. Například jedna skupina kosatek se může specializovat na lov ryb pomocí specifických technik, zatímco jiná skupina v téže oblasti loví tuleně úplně jiným způsobem. Podobně byly zdokumentovány kulturní tradice u delfínů skákavých, včetně používání mořských hub jako nástroje k ochraně čenichu při prohledávání mořského dna.
Kultura však není omezena pouze na inteligentní savce. Bylo pozorováno, že i ptáci mohou vykazovat kulturní přenos chování, například v písních, které se liší mezi různými populacemi téhož druhu a učí se od starších jedinců.
Proč je tedy tak důležité, aby ochranářské úsilí zohledňovalo i tyto sociálně naučené tradice a znalosti? Odpověď spočívá v tom, že ztráta kulturního know-how může mít pro populaci stejně devastující dopad jako ztráta genetické diverzity nebo zničení habitatu. Kulturní znalosti často obsahují klíčové informace o tom, jak přežít v konkrétním prostředí. Například znalost optimálních migračních tras, která se předává z generace na generaci u některých stěhovavých druhů, je pro přežití populace naprosto zásadní. Pokud vyhynou staří, zkušení jedinci, kteří jsou nositeli této znalosti, mladší generace nemusí být schopna najít cestu k důležitým hnízdištím, zimovištím nebo zdrojům potravy.
Podobně specifické techniky získávání potravy, které se učí v rámci skupiny, mohou být nezbytné pro efektivní využívání dostupných zdrojů. Pokud se naruší sociální struktura populace (například v důsledku lovu nebo fragmentace prostředí) a dojde k rozpadu sociálních vazeb, které umožňují přenos těchto znalostí, může to vést k tomu, že jedinci nebudou schopni si potravu efektivně zajistit, což se projeví na jejich zdravotním stavu, reprodukční úspěšnosti a celkové schopnosti populace prosperovat.
Bohužel, současné ochranářské politiky a strategie se často zaměřují převážně na demografické a genetické faktory – tedy na velikost populace, její růst a genetickou rozmanitost, a na ochranu fyzického prostředí (habitatů). Kulturní rozměr bývá přehlížen, protože je složitější jej studovat, kvantifikovat a zahrnout do standardních modelů a plánů. Vědci proto nyní aktivně prosazují, aby se „kultura“ stala jedním z klíčových pilířů moderní ochrany přírody.
Navrhují různé způsoby, jak začlenit zvířecí kulturu do ochranářské praxe. Jedním z přístupů je identifikace a ochrana tzv. „kulturních hotspotů“ – geografických oblastí, které jsou důležité pro sociální učení a předávání tradic (např. konkrétní místa pro shromažďování, lov nebo výchovu mláďat, kde dochází k intenzivní sociální interakci). Dalším důležitým aspektem je ochrana klíčových jedinců, kteří jsou nositeli cenných kulturních znalostí, jako jsou staří zkušení vůdci skupin nebo jedinci s inovativními způsoby chování, kteří mohou předávat nové, užitečné techniky. V případě reintrodukčních programů, kdy jsou zvířata vychovaná v zajetí vypouštěna zpět do volné přírody, by bylo vhodné zvážit, jak jim předat nezbytné kulturní znalosti pro přežití, například spojením s divokými jedinci nebo využitím tréninkových metod napodobujících sociální učení.
Vědci také upozorňují na to, že určité lidské aktivity mohou mít přímý negativní dopad na zvířecí kulturu. Příkladem je hlukové znečištění v oceánech způsobené lodní dopravou nebo těžbou ropy, které může narušit komunikaci mezi kytovci a bránit přenosu dialektů a loveckých technik. Lov nebo jiné zásahy do populací, které cílí na největší a nejzkušenější jedince, mohou odstranit nositele klíčových kulturních znalostí a ochudit tak celou populaci. Fragmentace krajiny a oddělení populací mohou bránit šíření nových užitečných kulturních inovací mezi skupinami.
Zařazení kultury do ochranářské politiky však není bez výzev. Jednou z hlavních je vědecká výzva – jak spolehlivě rozlišit chování, které je sociálně naučené, od chování podmíněného genetikou nebo přímo prostředím. Studium zvířecí kultury vyžaduje dlouhodobé pozorování populací v jejich přirozeném prostředí, což je často nákladné a logisticky náročné. Další výzvou je praktická implementace – jak přetavit vědecké poznatky o zvířecí kultuře do konkrétních ochranářských plánů a opatření, která jsou realizovatelná a finančně udržitelná. Existuje také určitá skepse v některých částech vědecké a ochranářské komunity ohledně toho, zda termín „kultura“ je v kontextu zvířat vhodný a zda je její význam pro přežití dostatečně významný, aby ospravedlnil změny v ochranářských prioritách.
Přes tyto výzvy je argument pro zahrnutí zvířecí kultury do ochrany přírody stále silnější. Příklady z celého světa ukazují, že druhy s bohatší a odolnější kulturou mohou být lépe vybaveny pro adaptaci na měnící se prostředí a přežití tváří v tvář lidským tlakům. Ochrana kultury zvířat tak není jen etickou záležitostí, ale i pragmatickým přístupem ke zvýšení efektivity ochranářského úsilí.
Zahrnutí kultury do ochrany přírody také otevírá zajímavé etické otázky. Pokud uznáme, že zvířata mají kulturu, mění to způsob, jakým je vnímáme a jak s nimi jednáme? Zvyšuje to naši morální odpovědnost vůči nim? Tyto otázky vyžadují širší společenskou diskusi a spolupráci nejen mezi vědci a ochranáři, ale i s etiky, filozofy a tvůrci politik.
Prosazování změny v ochranářské politice vyžaduje společné úsilí vědců z různých oborů – od biologů studujících chování zvířat a ekology zkoumající vztahy mezi organismy a prostředím, po antropology, kteří rozumějí konceptu kultury a jejímu významu pro lidské společnosti. Spolupráce s tvůrci politik na národní i mezinárodní úrovni je nezbytná k tomu, aby se myšlenky o zvířecí kultuře promítly do legislativy a ochranářských programů.
Závěrem lze říci, že vědecké poznání o zvířecí kultuře postupuje rychlým tempem a přináší přesvědčivé důkazy o tom, že sociálně naučené tradice hrají u mnoha druhů významnou roli v jejich ekologii a přežití. Ignorování tohoto rozměru v ochranářském úsilí by bylo krátkozraké a mohlo by vést k neúspěchu při snaze zachránit ohrožené druhy. Vědci správně volají po tom, aby se ochrana přírody rozšířila i o ochranu zvířecí kultury. Znamená to nejen chránit habitat a populace, ale také chránit znalosti a tradice, které zvířata potřebují k životu ve stále se měnícím světě. Je to nová a vzrušující hranice v ochraně přírody, která vyžaduje inovativní přístupy a hlubší pochopení složitých životů našich zvířecích spoluobyvatel planety.
