Článek
Lidský mozek je bezpochyby jedním z nejkomplexnějších a nejúžasnějších objektů ve známém vesmíru. Neustále se o něm učíme nové věci a neurověda dělá obrovské pokroky. Navzdory tomu, nebo možná právě proto, že je mozek tak složitý a fascinující, koluje o jeho fungování mezi širokou veřejností mnoho zjednodušujících, nepřesných, a dokonce zcela mylných představ. Tyto populární, ale vědou nepodložené víry o mozku se nazývají neuromyty.
Nový výzkum odhalil, že tyto neuromyty nejsou jen neškodné kuriozity. Jsou široce rozšířené a co je důležitější, významně zkreslují naše vnímání toho, jak mozek funguje, a tím pádem i naše chápání sebe sama, druhých lidí, učení, inteligence a dokonce i neurologických poruch.
Co jsou ty nejběžnější neuromyty?
Neuromyty jsou populární přesvědčení o mozku, která znějí věrohodně, často se objevují v médiích, sebezdokonalovací literatuře nebo na sociálních sítích, ale ve skutečnosti nejsou podpořena vědeckými důkazy. Studie se zaměřila na rozšířenost několika z nich:
- Mýtus o 10 % mozku: Asi nejznámější mýtus tvrdí, že používáme jen 10 % svého mozku a zbytek čeká na využití. Realita: Neurověda jasně ukazuje, že používáme prakticky všechny části našeho mozku, byť v různou dobu a s různou intenzitou, a to i během spánku. Žádná velká "nevyužitá rezerva" neexistuje.
- Mýtus o levé a pravé hemisféře: Tento mýtus tvrdí, že někteří lidé jsou "levo-mozkoví" (logičtí, analytičtí) a jiní "pravo-mozkoví" (kreativní, intuitivní). Realita: Zatímco určité funkce (např. jazyk v jedné hemisféře) mohou být dominantnější, mozek funguje jako celek a obě hemisféry neustále spolupracují. Neexistuje žádné "buď, anebo" rozdělení osobností na základě dominantní hemisféry.
- Mýtus o kritických obdobích učení: Představa, že existují striktní "kritická období" v dětství, po kterých už není možné se naučit určité věci (např. nový jazyk) stejně dobře. Realita: Mozek si zachovává plasticitu a schopnost učit se nové věci po celý život, i když mechanismy učení se mohou s věkem měnit.
- Mýtus o stylech učení: Víra, že každý člověk má preferovaný "styl učení" (vizuální, auditivní, kinestetický) pevně daný strukturou mozku a že učení je efektivní jen tehdy, když je přizpůsobeno tomuto stylu. Realita: Studie neprokázaly, že by přizpůsobení výuky domnělému "stylu učení" vedlo k lepším výsledkům. Účinné učení často vyžaduje využití více smyslů a přístupů.
- Mýtus o Mozartově efektu: Představa, že poslouchání klasické hudby (konkrétně Mozarta) v kojeneckém věku zvyšuje inteligenci nebo kognitivní schopnosti dítěte. Realita: Původní studie ukázala pouze krátkodobé, specifické zlepšení prostorového uvažování u studentů, nikoli trvalé zvýšení inteligence u kojenců.
Co zjistila nová studie?
Studie, kterou vedli vědci ze Swinburne University of Technology v Austrálii, včetně hlavního autora Dr. Jareda Cooney Horvatha, zkoumala rozšířenost těchto a dalších neuromýtů mezi širokou veřejností. Cílem bylo nejen zjistit, kolik lidí jim věří, ale také odkud se tyto mýty berou a jaký mají dopad.
Klíčová zjištění studie jsou znepokojivá:
- Neuromyty jsou extrémně rozšířené: Většina lidí věří alespoň jednomu neuromythu, a mnohým z nich.
- Neváže se na vzdělání: Víra v neuromyty není přímo úměrná všeobecné vzdělanostní úrovni. I vzdělaní lidé těmto mýtům často podléhají.
- Zdroje jsou mimo vědu: Lidé nejčastěji čerpají informace vedoucí k víře v neuromyty z ne-vědeckých zdrojů – populárních médií, sociálních sítí, kurzů osobního rozvoje, diskusí s přáteli.
- Mýty zkreslují realitu: A to nejdůležitější: Víra v neuromyty významně a negativně ovlivňuje a zkresluje, jak lidé chápou fungování mozku. Vedou k nadměrnému zjednodušování a nepřesným modelům, které si lidé o mozku vytvářejí.
Jak neuromyty ovlivňují naše myšlení a rozhodování?
Když lidé věří zjednodušeným a nepravdivým představám o mozku, má to konkrétní dopady:
- Zkreslené vnímání potenciálu: Mýtus o 10 % může vést k naivní představě, že odemknutí zbylých 90 % je snadné a povede k super schopnostem, namísto pochopení, že zlepšení vyžaduje cílené učení a práci s celým mozkem.
- Stereotypizace sebe i druhých: Mýtus o levé a pravé hemisféře může vést k tomu, že lidé sami sebe nebo druhé zařazují do škatulek ("Já jsem prostě netvůrčí, jsem pravo-mozkový typ") a omezují své možnosti nebo nepochopí složitost osobnosti.
- Nevhodné vzdělávací a rodičovské strategie: Víra v mýty o stylech učení nebo kritických obdobích může vést rodiče a pedagogy k rozhodnutím, která nejsou efektivní nebo mohou být dokonce kontraproduktivní pro proces učení a rozvoj dítěte.
- Nepochopení neurologických stavů: Zjednodušené pohledy na mozek mohou vést k mylným představám o duševních onemocněních, poruchách učení nebo jiných neurologických stavech.
Proč se mýty tak drží?
Neuromyty jsou často přitažlivé, protože nabízejí jednoduché a srozumitelné vysvětlení pro složité jevy (jako je učení, inteligence nebo osobnost). Jsou snadno zapamatovatelné a šíří se v rámci „zjednodušující“ mediální kultury. Navíc se často objevují v kontextu slibů rychlého zlepšení nebo odhalení skrytého potenciálu, což z nich činí atraktivní zboží.
Závěr: Je třeba šířit vědecké poznatky, ne mýty
Studie ze Swinburne University of Technology je důležitou připomínkou, jak velká propast stále existuje mezi vědeckým poznáním o lidském mozku a tím, co si o něm myslí široká veřejnost. Ukazuje, že popularizace vědy a boj proti dezinformacím jsou naprosto klíčové, zejména v oblasti tak citlivé a důležité, jako je fungování našeho mozku.
Víra v neuromyty nejenže vede k nepřesnému chápání, ale může mít i reálné negativní důsledky na vzdělávání, osobní rozvoj a celkové vnímání lidského potenciálu a rozdílů. Je proto důležité přistupovat k informacím o mozku kriticky, ověřovat si je ze spolehlivých vědeckých zdrojů a aktivně pomáhat šířit přesné poznatky, nikoli populární, ale škodlivé mýty. Náš mozek si zaslouží, abychom mu rozuměli správně.
