Článek
Uhlíková stopa nerovnosti: Jak spotřeba nejbohatších pohání klimatické změny
Klimatická změna je bezpochyby jednou z největších výzev, kterým lidstvo v 21. století čelí. Rostoucí globální teploty, extrémnější projevy počasí, stoupající hladina moří a narušení ekosystémů ohrožují naši planetu a naši civilizaci. Hlavní příčinou tohoto fenoménu je hromadění skleníkových plynů v atmosféře, zejména oxidu uhličitého (CO2), uvolňovaného především spalováním fosilních paliv, odlesňováním a dalšími lidskými činnostmi. Ačkoliv se často mluví o nutnosti snížit emise na individuální úrovni a změnit spotřebitelské návyky každého z nás, nová studie vrhá ostré světlo na to, že odpovědnost za většinu dosavadních emisí a tím i za globální oteplování nese neproporcionálně malá část světové populace – ti nejbohatší.
Studie, o které informuje zmíněný článek, se zaměřila na kvantifikaci uhlíkové stopy různých příjmových skupin obyvatelstva planety. Její zjištění je podle všeho přímé a zarážející: nejbohatších 10 % světové populace je zodpovědných za přibližně dvě třetiny celkového množství emisí, které od poloviny 19. století (začátku průmyslové revoluce a masivního využívání fosilních paliv) vedly ke globálnímu oteplování. Toto číslo zdůrazňuje hlubokou nerovnost v tom, kdo přispívá k problému klimatických změn, a má zásadní dopady na to, jak bychom měli přistupovat k jeho řešení.
Emise: Z produkce na spotřebu
Při diskusi o emisích skleníkových plynů je důležité rozlišovat mezi emisemi založenými na produkci a emisemi založenými na spotřebě. Emise založené na produkci se připisují zemi, kde se zboží nebo služba vyrábí (např. emise z továrny v Číně se započítají Číně, i když výrobky směřují na export). Emise založené na spotřebě se připisují zemi nebo jednotlivci, kteří zboží nebo službu spotřebovávají (např. emise spojené s výrobou v Číně se přičtou spotřebiteli v USA nebo v Evropě, který si daný výrobek koupí).
Při zkoumání odpovědnosti jednotlivých lidí nebo skupin obyvatelstva je relevantnější se zaměřit na emise založené na spotřebě, protože ty odrážejí dopad životního stylu a spotřebitelských rozhodnutí. Studie, o které hovoříme, zřejmě analyzovala právě spotřebou poháněné emise napříč různými vrstvami obyvatelstva.
Metodologie studie: Jak se měří uhlíková stopa bohatství?
Klíčem k pochopení zjištění studie je pochopit, jak vědci dokázali spojit bohatství nebo příjem s emisemi. Metodologie pravděpodobně zahrnovala následující kroky:
- Analýza distribuce příjmů/bohatství: Vědci vycházeli z ekonomických dat, která popisují, jak jsou příjmy nebo bohatství rozděleny mezi obyvatelstvo planety. Data jsou často agregována do decilů (10% skupin) nebo percentilů.
- Mapování spotřebních vzorců: Pro každou příjmovou/majetkovou skupinu (nebo reprezentativní vzorek z ní) analyzovali typické spotřební vzorce. Zkoumali, za co lidé v těchto skupinách utrácejí své peníze – za bydlení (velikost domu, vytápění, klimatizace), dopravu (vlastnictví aut, typ aut, letecká doprava, jachty, soukromá letadla), jídlo (typ stravy, původ potravin), zboží (oblečení, elektronika, luxusní zboží) a služby.
- Převod spotřeby na emise: Pro každou kategorii spotřeby existují odhady, kolik emisí skleníkových plynů je spojeno s výrobou, dopravou a spotřebou daného zboží nebo služby. Tyto emise se nazývají ztělesněné emise (embodied emissions) nebo emise životního cyklu. Vědci použili komplexní databáze a modely vstupů a výstupů, aby pro každou spotřební položku odhadli její uhlíkovou stopu.
- Agregace emisí na skupiny: Sečtením odhadovaných emisí pro všechny spotřební aktivity typické pro danou příjmovou/majetkovou skupinu a vynásobením počtem lidí v dané skupině získali celkové emise připadající na tuto část populace.
- Historická analýza: Studie zřejmě neanalyzovala pouze současné emise, ale snažila se odhadnout kumulativní emise v průběhu času, sahající až k počátkům průmyslové éry, aby zjistila, jaký podíl na celkovém množství skleníkových plynů v atmosféře, které způsobily dosavadní oteplování, připadá na jednotlivé skupiny.
Zjištění: Obrovský nepoměr v odpovědnosti
Výsledky této detailní analýzy jsou podle všeho jednoznačné a potvrzují to, co ekologové a zastánci klimatické spravedlnosti dlouho tvrdí: existuje obrovský nepoměr mezi tím, kolik emisí produkují nejbohatší jednotlivci a ti s nejnižšími příjmy. Údaj, že nejbohatších 10 % světové populace nese odpovědnost za dvě třetiny historických emisí, je ohromující.
Pro lepší představu: nejbohatších 10 % světové populace tvoří přibližně 700-800 milionů lidí. Zbylých 90 % tvoří přes 6 miliard lidí. To znamená, že menší skupina lidí s nejvyššími příjmy a nejluxusnějšími životními styly má nepoměrně větší dopad na planetární klima než zbylá drtivá většina populace.
Kontrast je ještě ostřejší, když se podíváme na emise nejchudší části populace. Nechudší 50 % světové populace (přibližně 4 miliardy lidí) se podílí na celkových emisích jen minimálně, často v řádu jednotek procent. Jejich uhlíková stopa je nízká, protože jejich spotřeba je omezena základními potřebami a mají minimální přístup k energeticky náročným technologiím a službám.
Pohony vysokých emisí u bohatých
Co způsobuje tak obrovskou uhlíkovou stopu nejbohatších 10 %? Je to kombinace faktorů spojených s jejich životním stylem a ekonomickou aktivitou:
- Doprava: Časté a dlouhé cesty letadlem (zejména soukromými tryskáči), vlastnictví a provoz více automobilů (často velkých SUV a luxusních vozů) mají obrovskou uhlíkovou stopu na osobu.
- Bydlení: Vlastnictví a vytápění/chlazení velkých domů a více nemovitostí spotřebuje velké množství energie, často vyráběné z fosilních paliv.
- Spotřeba luxusního zboží a služeb: Výroba a doprava luxusního zboží, provoz velkých jachet, užívání exkluzivních služeb – to vše má skryté, ale významné emise.
- Investice: Studie mohla zahrnout i tzv. "investiční emise" – emise spojené s investicemi do společností a odvětví s vysokou uhlíkovou stopou (např. fosilní paliva, těžký průmysl). Bohatí jednotlivci a finanční instituce spravující jejich majetek investují masivní prostředky, a kam tyto investice směřují, má obrovský vliv na celkové emise ekonomiky.
Tyto faktory dohromady vytvářejí uhlíkovou stopu nejbohatších, která je řádově vyšší než uhlíková stopa lidí s průměrnými nebo nízkými příjmy.
Důsledky pro klimatickou politiku: Kdo by měl nést hlavní břemeno?
Zjištění studie mají zásadní důsledky pro to, jak přemýšlíme o klimatické politice. Pokud je drtivá většina emisí generována životním stylem a investicemi malé části populace, znamená to, že opatření zaměřená pouze na drobné změny v chování široké populace (např. recyklace, zhasínání světel, omezení spotřeby masa) sice mají svůj význam, ale samy o sobě nebudou stačit k dosažení radikálního snížení emisí potřebného k odvrácení nejhorších dopadů klimatických změn.
Studie silně naznačuje, že účinná klimatická politika musí cílit přímo na vysoké emise spojené s extrémní spotřebou a investicemi nejbohatších. Politiky by mohly zahrnovat:
- Progresivní uhlíkové daně: Zavést vysoké daně na produkty a služby s obzvláště vysokou uhlíkovou stopou, které jsou typické pro luxusní spotřebu (např. soukromé lety, velké jachty, energeticky náročné nemovitosti), a to s progresivní sazbou, která by rostla s množstvím spotřebovaných emisí.
- Regulace investic: Přijmout opatření, která by omezila nebo znevýhodnila investice do odvětví fosilních paliv a dalších vysoce emisních aktivit a naopak podpořila investice do zelených technologií a udržitelné infrastruktury.
- Přímé regulace: Zavést standardy a regulace pro nejvíce znečišťující aktivity, jako je například omezit nebo zdanit velmi časté lety soukromými letadly.
- Přesměrování zdrojů: Využít výnosy z uhlíkových daní a dalších opatření k financování přechodu na čistou energii, adaptace na dopady klimatických změn v nejzranitelnějších komunitách a k podpoře nízkopříjmových skupin zasažených přechodem.
Zaměření politiky na největší znečišťovatele je nejen efektivnější z hlediska snižování emisí, ale je to také otázka sociální spravedlnosti.
Klimatická spravedlnost: Kdo platí cenu?
Klimatické změny jsou úzce propojeny s nerovností. Ti, kteří nejméně přispěli k problému (nejchudší obyvatelstvo světa a země globálního Jihu s nízkými emisemi na hlavu), často nesou největší břemeno jeho dopadů. Jsou zranitelnější vůči extrémnímu počasí, nedostatku vody a potravin, stoupání hladiny moří a dalším environmentálním katastrofám. Nemají zdroje na to, aby se těmto dopadům bránili nebo se jim přizpůsobili.
Zjištění studie, že nejbohatší 10 % nese lví podíl na historických emisích, posiluje morální argument, že ti, kteří mají největší kapacitu a nesou největší odpovědnost za problém, by měli nést i hlavní břemeno při jeho řešení. Principy klimatické spravedlnosti volají po tom, aby přechod na nízkouhlíkovou ekonomiku byl spravedlivý a aby jeho náklady a přínosy byly rozděleny spravedlivě, s větším závazkem ze strany nejbohatších jednotlivců a zemí.
Výzvy a cesta vpřed
Navzdory jasným důkazům o nerovnosti v emisích není řešení jednoduché. Bohatí jednotlivci a zájmové skupiny mají často značný politický a ekonomický vliv, který mohou využít k blokování politik, které by se dotkly jejich životního stylu nebo investic. Přesné měření spotřebou poháněných emisí na globální úrovni a v průběhu dlouhého času je složitý úkol vyžadující sofistikované datové modely.
Cesta vpřed vyžaduje:
- Větší transparentnost: Další výzkum a zveřejňování dat o emisích spojených s bohatstvím a spotřebou.
- Silná politická vůle: Odvahu vlád přijmout politiky, které se nebojí zdanit nebo regulovat vysoce emisní aktivity nejbohatších.
- Mezinárodní spolupráce: Koordinované úsilí na globální úrovni k řešení tohoto problému, včetně zohlednění historické odpovědnosti.
- Změna norem a očekávání: Postupná změna společenských norem, která by vnímala extrémně uhlíkově náročné životní styly jako nepřijatelné v době klimatické krize.
Ačkoliv individuální akce, jako je snižování spotřeby energie, omezení letecké dopravy u těch, kteří si ji mohou dovolit, změna stravy nebo podpora udržitelných podniků, jsou stále důležité a mohou inspirovat ostatní a vytvářet poptávku po udržitelných řešeních, studie zdůrazňuje, že strukturální a systémové změny zaměřené na ty největší znečišťovatele jsou nezbytné pro dosažení měřitelného dopadu na planetární úrovni.
Závěr
Nová studie, která kvantifikovala historickou odpovědnost nejbohatších 10 % světové populace za většinu emisí vedoucích ke globálnímu oteplování, přináší zásadní důkaz o hluboké nerovnosti v přispívání k planetární krizi. Zjištění, že dvě třetiny emisí pocházejí od malé skupiny lidí s nejvyšší spotřebou a investicemi, má přímé důsledky pro to, jak by měla vypadat účinná a spravedlivá klimatická politika.
Namísto kladení nepřiměřeného břemene na bedra miliard lidí s nízkými příjmy, jejichž emise jsou již tak minimální, by se politika měla zaměřit na omezení a regulaci vysoce uhlíkově náročných životních stylů a investic nejbohatších. Je to otázka efektivity při snižování emisí i otázka základní sociální a klimatické spravedlnosti.
Příběh o uhlíkové stopě nerovnosti je připomínkou, že klimatická krize není jen environmentální nebo technologický problém, ale hluboce zakořeněný společenský a ekonomický problém. Jeho řešení vyžaduje nejen technologické inovace a změny chování, ale také odvážné politické kroky a přerozdělení odpovědnosti a zdrojů. Pochopení, kdo historicky nejvíce přispěl k problému, je prvním krokem k nalezení spravedlivé a účinné cesty vpřed k udržitelnější budoucnosti pro všechny.
