Článek
Ahoj milí čtenáři, přátelé historie a všichni, kdo se rádi noříte do hlubin času za tajemstvím našich předků!
Lidstvo je od nepaměti fascinováno svými kořeny. Touha pochopit, kdo jsme a odkud přicházíme, nás vede k neustálému pátrání po stopách minulosti. A co může být osobnějším a přímějším spojením s dávno minulými časy než otisk prstu? Představte si ten pocit – dotknout se něčeho, čeho se před desítkami tisíc let dotkla lidská ruka, ruka jednoho z našich evolučních příbuzných. Přesně takový vzrušující objev vám chci dnes přiblížit. Zavede nás do jeskynního úkrytu San Lázaro ve středním Španělsku, kde byl nalezen nenápadný oblázek, který však v sobě skrývá neobyčejné tajemství – možná nejstarší záměrně vytvořený otisk prstu v Evropě, spojený s okrovou malbou a pravděpodobně i s jedním z prvních pokusů o zobrazení lidské tváře. Tento objev, připisovaný neandrtálcům, našim nejbližším vymřelým příbuzným, nejenže přepisuje naše chápání jejich kognitivních schopností, ale také nabízí unikátní vhled do jejich symbolického světa. Stojí za ním pečlivá práce týmu španělských vědců z několika prestižních institucí, kteří využili nejmodernější technologie k odhalení skrytých detailů.
Neandrtálci: Naši záhadní a často nepochopení příbuzní
Než se detailněji zaměříme na samotný oblázek, připomeňme si, kdo vlastně neandrtálci (Homo neanderthalensis) byli. Tito hominidé obývali Evropu a části Asie zhruba před 400 000 až 40 000 lety. Dlouho byli v populární kultuře, ale i v některých vědeckých kruzích, vnímáni jako primitivní, hrubí tvorové, postrádající jemnější intelektuální schopnosti a komplexní chování, které připisujeme modernímu člověku (Homo sapiens). Obraz „jeskynního muže“ s kyjem v ruce však bere za své s každým novým archeologickým objevem.
Dnešní věda nám ukazuje neandrtálce v mnohem komplexnějším světle. Byli to inteligentní a vysoce adaptabilní jedinci, kteří dokázali přežít v drsných podmínkách doby ledové. Měli mozky srovnatelné, ne-li o něco větší než my, vyráběli sofistikované kamenné nástroje (mousterská kultura), lovili velkou zvěř, znali a používali oheň, stavěli si přístřešky, starali se o své nemocné a staré členy skupiny a pohřbívali své mrtvé. Stále více důkazů také nasvědčuje tomu, že měli bohatý symbolický život. Diskuse o původu lidského symbolického chování a jeho přisuzování nejen moderním lidem, ale i neandrtálcům, prakticky ve stejném období a nezávisle na sobě, je již desítky let hlavním tématem prehistorického výzkumu. Kromě technokomplexu châtelperronien, kde bylo identifikováno dostatek důkazů symbolického chování na přechodu mezi středním a mladým paleolitem a který je obecně připisován neandrtálcům, přibývá i známek symbolického chování datovaných do období moustérienu a nesporně patřících neandrtálcům. Jedná se například o kusy okru se stopami použití a osobní ozdoby nalezené na sídlištích, které obvykle nevyvolávají žádné pochybnosti či rozpory. Postupně se zjišťuje, že původ symbolického chování a zřejmě i umění nebyl výhradní záležitostí moderních lidí, ale lze jej připsat i neandrtálcům. Právě oblázek ze San Lázaro je dalším kamínkem do této fascinující mozaiky.
Jeskynní úkryt San Lázaro: Okno do světa posledních iberských neandrtálců
Náš příběh se odehrává v jeskynním úkrytu San Lázaro, nacházejícím se v srdci Pyrenejského poloostrova, v provincii Segovia ve středním Španělsku. Tento úkryt leží v údolí řeky Eresma, v krasovém masivu tvořeném druhohorními dolomity. Lokalita je o to zajímavější, že se nachází necelých 400 metrů od dalších mousterských lokalit, Abrigo del Molino a Abrigo del Molino superior, kde byly zaznamenány neandrtálské okupace datované mezi 44 000 a 41 000 kalibrovaných let před současností (cal BP). Důležité je, že na těchto lokalitách nebyly nalezeny žádné důkazy o pozdějších paleolitických osídleních Homo sapiens, což zdůrazňuje intenzivní přítomnost neandrtálců v tomto údolí během mořského izotopového stadia 3 (MIS 3).
Samotný úkryt San Lázaro je systematicky zkoumán od roku 2014, přičemž archeologické práce probíhaly v pěti sezónách (2014, 2019 a 2021-2023). Bylo zde identifikováno 16 litostratigrafických úrovní, z nichž šest obsahovalo archeologické pozůstatky, všechny výhradně mousterské chronologie. Dna sekvence zatím nebylo dosaženo. Oblázek, o kterém je řeč, byl objeven v červenci 2022 při výzkumu úrovně H. Tato úroveň H je charakterizována jako 22 cm mocná vrstva jemného písku a písčito-prachovité hlíny s úlomky štěrku a hojnými zbytky makrofauny. Nachází se ve spodní jednotce sedimentárního vyplnění úkrytu, která jako jediná obsahuje paleolitické pozůstatky in situ (tedy nenarušené). Kamenná industrie z úrovně H vykazuje převahu levalloiské a diskoidní techniky štípání. Mezi retušovanými nástroji dominují drasadla, zubcovité nástroje a vruby, s významným počtem mousterských špic.
Datování této úrovně je klíčové. Několik radiokarbonových dat získaných metodou AMS (Accelerator Mass Spectrometry) na vzorcích koňských zubů z úrovně H a nadložní archeologické úrovně D poskytlo výsledky pohybující se od 43 000 cal BP pro úroveň H po 42 500–42 100 cal BP pro úroveň D. Jeden vzorek dřevěného uhlí z úrovně H dokonce překročil hranici radiokarbonové metody s nekalibrovaným datem > 43 500 BP. Tyto údaje zasazují nález oblázku do období těsně před úplným vymizením neandrtálců na Pyrenejském poloostrově. Archeologické a chronologické údaje z vnitrozemí poloostrova v současnosti vylučují možnost superpozice, kontinuity nebo mísení mezi mousterskými úrovněmi a časně mladopaleolitickými úrovněmi vytvořenými Homo sapiens (jako je aurignacký technokomplex). Takové okolnosti nebyly pozorovány na žádné známé lokalitě v oblasti výzkumu, protože první Homo sapiens přišli tisíce let po vymizení neandrtálců. V důsledku toho, kromě spojení s úrovní obsahující nesporně mousterské pozůstatky, nemohou existovat žádné pochybnosti ani o archeologickém kontextu, ani o neandrtálském původu všech materiálních důkazů nalezených v úrovni H v úkrytu San Lázaro.
Oblázek, který vypráví příběh: Více než jen kámen
Nyní se konečně dostáváme k hlavní hvězdě našeho příběhu – samotnému oblázku. Jedná se o křemenem bohatý granit (leukogranit) subelipsoidně-planárního tvaru o rozměrech 21,4 × 11,3 × 7,6 cm. Na jedné ze svých ploch nese tři malé přirozené prohlubně, jakési „kalíšky“. A právě uprostřed těchto prohlubní, strategicky umístěná, se nachází malá, subcirkulární červená tečka.
San Lázaro
Tento oblázek není v kontextu úrovně H ojedinělý co do materiálu, ale vyniká hned v několika ohledech. Celkem bylo v této vrstvě nalezeno dvacet tři oblázků z leukogranitu a ruly, z nichž většina byla použita jako otloukače a nesla rozsáhlé stopy po úderech. Oblázek, který zkoumáme, je však největší z nich, více než dvojnásobně přesahuje rozměry ostatních. Navíc, na rozdíl od ostatních, nenese žádné stopy utilitárního použití – ani jako otloukač, ani jako kovadlina, ani stopy po abrazi či jiném opotřebení spojeném s výrobou nástrojů či zpracováním kostí. Žádný jiný oblázek také nevykazoval stopy či zbytky okru, ani neměl přirozené prohlubně či kalíšky.
Původ materiálu oblázku je také zajímavý. Ačkoliv leukogranitové oblázky tohoto typu mají fluviální původ a lze je nalézt v současném korytě řeky Eresmy, jsou v bezprostředním okolí lokality poměrně neobvyklé. Většina okolních povodí je tvořena metamorfovanými horninami. Pouze řeka Eresma protéká příčně křemenem bohatými granitoidními žilami, a to asi 5 km proti proudu od lokality. Eroze těchto žil v kvartéru vytvořila decimetrové oblázky v aluviálních nánosech řeky Eresmy. Přítomnost tohoto typu oblázku v archeologické vrstvě je tedy důsledkem lidského výběru a transportu od řeky do skalního úkrytu, který se v období MIS 3 nacházel asi 8 až 10 metrů nad úrovní řeky. Archeologické úrovně D-H v úkrytu jsou tvořeny endokrasovým detritickým sedimentem a nebyly nalezeny žádné důkazy o depozičních procesech s dostatečnou energií, které by tento oblázek přinesly do nitra úkrytu přirozeně v době mousterského osídlení. Vše tedy nasvědčuje tomu, že tento konkrétní oblázek si neandrtálci záměrně vybrali a přinesli do svého obydlí pro neutilitární účely.
Tajemství červené tečky: Barva, otisk a skrytý význam
Nejvíce vzrušující část objevu se soustředí kolem oné červené tečky. Její umístění není náhodné – nachází se v centrální pozici vůči třem přirozeným prohlubním na povrchu oblázku. Analýza pomocí rentgenové fluorescence (XRF) a skenovací elektronové mikroskopie (SEM) potvrdila, že červená tečka je anomálií a přidaným prvkem na povrchu kamene. Konkrétně se jedná o okr (oxidy železa) nanesený na povrch, bez jakýchkoli stop organických pojiv.
A teď to nejlepší: uvnitř této okrové tečky byl objeven dermatoglyfický obraz – tedy otisk prstu! Tento otisk nebyl viditelný pouhým okem a odhalila jej až multispektrální analýza. Jedná se o první případ, kdy byla takováto analýza úspěšně použita na takto starém důkazu, což otevírá dveře budoucím výzkumům a objevům skrytých stop na jiných artefaktech. Multispektrální zobrazování využívá různé vlnové délky světla (včetně ultrafialového a infračerveného) k odhalení detailů, které jsou pro lidské oko neviditelné. V tomto případě komponenty v největší prohlubni reagovaly fotoluminiscencí v infračervené oblasti, což nebylo pozorováno nikde jinde na povrchu oblázku. UV reflektografie navíc ukázala absorbční reakci chemických komponent výhradně v místě okrové tečky. Zpracováním obrazu pomocí specializovaného softwaru se podařilo zvýraznit kontrast mezi latentní stopou a povrchem oblázku, čímž byl odhalen obraz kompatibilní s dermatoglyfickým otiskem.
Následná detailní dermatoglyfická analýza, provedená specialisty ze španělské Národní policie, potvrdila, že se skutečně jedná o otisk prstu. Obraz ukazuje sérii červenavých linií oddělených bělavými liniemi, které sledují stejný směr, jsou víceméně paralelní a na koncích nepravidelné, s odchylkami a dalšími zvláštnostmi. Průměrná šířka červenavých linií (papilárních lišt) je 0,48 mm. Bylo identifikováno celkem 13 charakteristických bodů (tzv. markantů), konkrétně šest náhlých zakončení, dvě bifurkace (rozvětvení) a pět konvergencí (sblížení). Morfologie lišt není dokonale hladká, což může odpovídat jevu známému jako „perlení“ (pearling/beading). Na základě těchto charakteristik a srovnání s moderními forenzními databázemi se vědci domnívají, že otisk by mohl patřit dospělému muži neandrtálského původu.
Tento nález je mimořádně významný, protože se jedná o nejkompletnější dermatoglyfický obraz neandrtálce identifikovaný k dnešnímu dni. Jediným srovnatelným nálezem je částečný otisk prstu z německé lokality Königsaue, který byl zanechán na kousku březové pryskyřice v utilitárním kontextu (pravděpodobně při výrobě nástroje) a jehož datování je také kolem 43 000 let. Otisk ze San Lázaro je tedy nejen kompletnější, ale také jako jediný přímo spojený s použitím pigmentu, což silně naznačuje symbolický účel.
Více než náhoda? Symbolika, pareidolie a neandrtálská mysl
Všechny provedené analýzy nasvědčují tomu, že oblázek ze San Lázaro nebyl jen náhodně potřísněným kamenem. Jeho výběr, transport na lokalitu, velikost odlišující se od ostatních utilitárních oblázků a především pečlivé umístění okrové tečky s otiskem prstu na specifické místo vůči přirozeným prohlubním silně podporují tezi o záměrném, symbolickém aktu. Geometrické a statistické analýzy polohy červené tečky ukazují, že pravděpodobnost jejího náhodného umístění v pozorované konfiguraci je pouze 0,31 %.
Co tedy tento objekt mohl pro neandrtálce znamenat? Vědci navrhují fascinující hypotézu – mohlo by se jednat o jednu z nejstarších známých abstrakcí lidské tváře v prehistorii, vytvořenou na základě fenoménu pareidolie. Pareidolie je psychologický jev, při kterém lidská mysl identifikuje známé vzory, jako jsou tváře nebo postavy, v neurčitých nebo náhodných vizuálních podnětech (např. vidění tváře v mracích nebo ve skvrně na zdi). V tomto případě by tři přirozené prohlubně na oblázku mohly neandrtálci připomínat oči a ústa, přičemž přirozený hřeben kamene mohl evokovat nos. Okrová tečka s otiskem prstu, umístěná centrálně, by pak mohla tuto iluzi tváře záměrně zdůrazňovat nebo doplňovat. Zajímavé je, že mikrotopografická a multispektrální analýza naznačují, že největší z prohlubní (potenciální "ústa") mohla být dokonce mírně antropogenně upravena.
Pokud je tato interpretace správná, oblázek ze San Lázaro by byl nejen důkazem schopnosti neandrtálců vnímat pareidolické obrazy, ale také aktivně s nimi pracovat a vtělovat je do materiální kultury. Schopnost rozpoznávat tváře, i v nejednoznačných podnětech, je považována za důležitou evoluční strategii pro přežití a je hluboce zakořeněna v našem mozku. Studie na primátech naznačují, že pareidolie je široce rozšířeným jevem a mohla se vyvíjet postupně. Nelze tedy vyloučit, že Homo sapiens i Homo neanderthalensis měli podobné schopnosti interpretovat pareidolii tváří.
Vytvoření takového objektu by vyžadovalo několik základních kognitivních procesů spojených s uměním: mentální koncepci obrazu, záměrnou komunikaci (i kdyby jen se sebou samým nebo s malou skupinou) a přisuzování významu. Jedná se o základní prvky charakterizující symbolismus a také prehistorické – nefigurativní – umění. Autoři studie dokonce navrhují, že tento objekt splňuje několik kritérií často spojovaných se symbolickými artefakty, kde intencionalita, reprezentační kapacita, trvanlivost a transformace suroviny jsou dobře zavedenými prvky. Termín „mobilní umění“ zde používají v širokém archeologickém smyslu, odkazujícím na záměrně upravené nebo označené předměty s možným symbolickým významem, spíše než na figurativní zobrazení nebo estetický záměr.
Vědecký tým a použité metody: Detektivní práce na mikroskopické úrovni
Za tímto mimořádným objevem stojí tým španělských vědců v čele s Davidem Álvarez-Alonsem z Univerzity Complutense v Madridu. Na výzkumu se podíleli odborníci z dalších významných institucí, jako jsou Geologický a báňský ústav Španělska (IGME, součást CSIC), Španělská národní policie (Ústřední jednotka vyšetřování místa činu a Ústřední identifikační jednotka Generálního ředitelství forenzní policie) a Univerzita v Salamance. Jejich práce je ukázkou moderního interdisciplinárního přístupu, který kombinuje archeologii, geologii, forenzní vědy (dermatoglyfiku, multispektrální zobrazování) a statistickou analýzu. Bez této spolupráce a využití špičkových technologií by skryté tajemství oblázku pravděpodobně zůstalo neodhaleno.
Význam objevu: Nový pohled na neandrtálskou duši
Oblázek ze San Lázaro je dalším silným dílkem do stále se rozrůstající mozaiky důkazů o komplexním symbolickém chování neandrtálců. Zpochybňuje dlouho tradované představy o jejich kognitivní „méněcennosti“ ve srovnání s Homo sapiens a ukazuje, že i oni byli schopni abstraktního myšlení, plánování a vytváření objektů s hlubším, neutilitárním významem. Tento nález je obzvláště důležitý, protože pochází z Pyrenejského poloostrova, jednoho z posledních útočišť neandrtálců v Evropě, z doby těsně před jejich vymizením.
Jak zdůrazňují autoři studie, přítomnost objektů vytvořených nebo označených okrem pro symbolické účely je v paleolitu spojována s pojmem prehistorického umění, přičemž se jedná o jedny z nejranějších dokladů takových nefigurativních projevů. Tento objev představuje nový příklad neandrtálského symbolického objektu na Pyrenejském poloostrově. O existenci symbolického chování u neandrtálců se dnes již příliš nepochybuje, i když jejich umělecká kapacita byla předmětem kontroverzí. Existence umění vytvořeného neandrtálci, samozřejmě odlišného od umění mladopaleolitických populací a nefigurativního, by podobně neměla vyvolávat žádné pochybnosti.
Objev také otevírá nové možnosti pro budoucí výzkum. Úspěšné použití multispektrální analýzy k odhalení latentního otisku prstu by mohlo inspirovat k přezkoumání dalších, již dříve nalezených artefaktů, na kterých by mohly být podobné skryté stopy.
Závěr: Dotek minulosti, který promlouvá dodnes
Oblázek ze San Lázaro je mnohem víc než jen kusem kamene. Je to poselství napříč věky, tichý svědek lidské (v tomto případě neandrtálské) kreativity, schopnosti vidět za hranice pouhé funkčnosti a touhy zanechat stopu. Přímý dotek v podobě otisku prstu, spojený s červeným okrem a možná i se snahou zachytit obraz tváře, nás přibližuje k myšlenkovému světu lidí, kteří obývali naši planetu před desítkami tisíc let. Ukazuje nám, že cesta k tomu, co nazýváme „lidskostí“, byla klikatá a že naši evoluční příbuzní k ní přispěli více, než jsme si možná byli ochotni připustit.
Tento objev nám připomíná, že pod nánosy času se stále skrývají neuvěřitelná tajemství a že každý takový nález nám pomáhá lépe pochopit nejen naše dávné předky, ale v konečném důsledku i sami sebe. Fakt, že oblázek byl vybrán pro svůj vzhled a poté označen okrem, ukazuje, že existovala lidská mysl schopná symbolizovat, představovat si, idealizovat a promítat své myšlenky na předmět.
Co si o tomto fascinujícím objevu myslíte vy? Jak na vás působí myšlenka, že se neandrtálec mohl pokusit zvěčnit tvář na obyčejném oblázku a zanechat na něm svůj otisk? Podělte se o své názory v komentářích!
