Článek
Představa, že naše mysl může traumatické zážitky automaticky „potlačit“ či „vytěsnit“ do nevědomí, odkud se mohou o mnoho let později vynořit, často během terapie, je hluboce zakořeněná v populární kultuře. Vidíme ji ve filmech, čteme o ní v knihách a někdy se s ní setkáváme i v terapeutické praxi. Ale co na to říká moderní věda o paměti? Jak ukazují experti na výzkum paměti v článku publikovaném na platformě The Conversation, vědecká obec je k myšlence potlačených a později znovuobjevených vzpomínek na trauma velmi skeptická. Proč? Pojďme se podrobněji podívat na jejich argumenty.
Co vlastně znamená „potlačení“ vzpomínek?
Klíčem k pochopení skepticismu vědců je rozlišení mezi různými koncepty. Původní myšlenka „represe“ (potlačení/vytěsnění), jak ji známe především z psychoanalytické teorie Sigmunda Freuda, popisuje nevědomý obranný mechanismus. Mysl podle této teorie automaticky a bez našeho vědomí zablokuje přístup k vzpomínkám, které jsou příliš bolestivé nebo ohrožující. Tyto vzpomínky pak údajně zůstávají ukryté v nevědomí, dokud nejsou nějakým spouštěčem nebo terapeutickým procesem „vyzdviženy“ zpět na povrch.
Výzkumníci paměti, jako jsou Henry Otgaar, Mark L. Howe a Lawrence Patihis (autoři původního článku), však zdůrazňují, že pro existenci tohoto specifického mechanismu nevědomého potlačení traumatických vzpomínek chybí přesvědčivé vědecké důkazy.
To samozřejmě neznamená, že lidé na traumatické události nezapomínají nebo se jim nesnaží vyhýbat. Existují jiné, vědecky podloženější vysvětlení:
- Běžné zapomínání: Naše paměť není dokonalá. Zapomínáme informace postupem času, a to platí i pro některé aspekty traumatických událostí, i když samotné jádro zážitku bývá často velmi silné.
- Motivované zapomínání / Vědomé vyhýbání: Lidé se mohou aktivně a vědomě snažit nemyslet na nepříjemné nebo traumatické zážitky. Mohou se vyhýbat místům, lidem nebo situacím, které jim událost připomínají. To ale není nevědomé "potlačení" – je to spíše strategie zvládání. Člověk ví, co se stalo, ale snaží se na to nemyslet. Později, když se okolnosti změní nebo se člověk cítí silnější, může být ochotnější o události mluvit nebo na ni myslet – což může být mylně interpretováno jako "vyzdvižení potlačené" vzpomínky.
Historický kontext: Vzestup a kontroverze „terapie obnovených vzpomínek“
Skeptický postoj vědců má kořeny i v problematické historii takzvané „terapie obnovených vzpomínek“ (recovered memory therapy), která zažila boom zejména v 80. a 90. letech 20. století. Někteří terapeuti tehdy aktivně používali techniky (jako hypnóza, řízená imaginace nebo interpretace snů), které měly klientům pomoci „odhalit“ údajně potlačené vzpomínky na zneužívání v dětství.
Problémem bylo, že tyto techniky jsou vysoce sugestivní. Výzkum paměti jasně ukazuje, že paměť není jako videonahrávka, kterou lze přesně přehrát. Je to rekonstruktivní proces. Pokaždé, když si něco vybavujeme, skládáme vzpomínku znovu dohromady, a přitom ji můžeme (neúmyslně) pozměnit, doplnit nebo zkreslit. Sugestivní otázky nebo postupy terapeuta mohou vést k vytvoření falešných vzpomínek – tedy vzpomínek na události, které se ve skutečnosti nestaly, ale člověk je přesvědčen o jejich pravosti.
Toto období vedlo k mnoha kontroverzním případům, kdy lidé na základě takto „obnovených“ vzpomínek obvinili své blízké ze zneužívání, což v některých případech vedlo k rozpadu rodin a neoprávněným obviněním. Vědecká kritika těchto postupů a rostoucí povědomí o náchylnosti paměti k sugesci vedly k odklonu od těchto praktik.
Trauma a paměť: Často opak toho, co si představujeme
Dalším silným argumentem proti myšlence automatického potlačení traumatu je paradoxně to, jak lidé trauma obvykle prožívají. Jak zdůrazňují autoři článku v The Conversation, traumatické zážitky bývají typicky velmi dobře zapamatované. Často jsou až příliš živé a vtíravé. Lidé trpící posttraumatickou stresovou poruchou (PTSD) bojují s nechtěnými, opakujícími se vzpomínkami, flashbacky a nočními můrami spojenými s traumatem. To je v přímém rozporu s představou, že by mysl takové události automaticky a spolehlivě vytěsnila do nevědomí. Trauma se spíše zaryje do paměti, než aby bylo snadno zapomenuto.
Alternativní vysvětlení fenoménu „znovuobjevených“ vzpomínek
Pokud tedy neexistuje spolehlivý důkaz pro mechanismus nevědomého potlačení, jak si vysvětlit případy, kdy si lidé na traumatickou událost z minulosti „vzpomněli“ až po dlouhé době? Vědci nabízejí několik pravděpodobnějších vysvětlení, která jsou v souladu s tím, co víme o fungování paměti:
- Normální zapomínání a pozdější rozpomenutí: Někdy můžeme na nějakou událost (i významnou) jednoduše dočasně zapomenout a později si ji vybavit díky nějakému podnětu nebo kontextu.
- Ukončení vědomého vyhýbání: Jak bylo zmíněno, člověk mohl o události vědět, ale aktivně se jí snažil vyhýbat a nemluvit o ní. Později se rozhodne o ní začít mluvit nebo přemýšlet.
- Vytvoření falešných vzpomínek: Vlivem sugestivních terapeutických technik, návodných otázek nebo mylných interpretací vlastních myšlenek či snů si člověk může vytvořit přesvědčení o události, která se nestala.
- Nesprávná interpretace: Někdy může být běžná vzpomínka, myšlenka nebo pocit mylně interpretován jako fragment "potlačené" traumatické události.
Vědecký konsenzus: Skepse převažuje
Autoři článku se odvolávají na průzkumy mezi experty na paměť (psychology, psychiatry a dalšími vědci), které konzistentně ukazují, že většina z nich koncept freudovského potlačení a následného obnovení traumatických vzpomínek buď přímo odmítá, nebo k němu chová vážné pochybnosti. Důvěra v tento koncept je výrazně nižší mezi vědci zabývajícími se pamětí než například mezi některými klinickými terapeuty nebo laickou veřejností.
Proč na tom záleží?
Přijetí vědecky nepodložené myšlenky potlačených vzpomínek není jen akademickou debatou. Jak ukázala historie „terapie obnovených vzpomínek“, může mít vážné důsledky v reálném životě. Podpora přesvědčení o potlačených vzpomínkách může vést k hledání traumat, která neexistují, k vytváření falešných vzpomínek a k poškození vztahů na základě nepodložených obvinění. Je klíčové, aby terapie a přístupy k duševnímu zdraví byly založeny na důkazech a aktuálním vědeckém poznání o fungování lidské mysli a paměti.
Závěr: Potřeba kritického myšlení
Článek v The Conversation, na kterém je tento text založen, přináší jasné poselství od expertů na paměť: myšlenka, že traumatické vzpomínky jsou běžně a automaticky vytěsňovány do nevědomí a mohou být spolehlivě „vyzdviženy“ o mnoho let později, postrádá přesvědčivou vědeckou oporu. Zatímco zapomínání, vyhýbání se bolestivým myšlenkám a bohužel i formování falešných vzpomínek jsou reálné fenomény, mechanismus „represe“ jako takový zůstává z pohledu současné vědy o paměti spíše mýtem. Porozumění tomu, jak naše paměť skutečně funguje – jako složitý, rekonstruktivní a omylný proces – je zásadní pro kritické hodnocení populárních představ a pro volbu efektivních a bezpečných cest při práci s traumatem a vzpomínkami.
