Článek
Ahoj milí čtenáři, zvídaví objevitelé a všichni, kdo jste se kdy chechtali až k slzám při nečekaném lechtání!
Lechtání. Ten zvláštní pocit, který v nás dokáže vyvolat směs radosti, překvapení a někdy i lehké paniky. Je to univerzální lidská zkušenost, která spojuje generace a kultury. Smějeme se, svíjíme se, prosíme o slitování. Ale zamysleli jste se někdy nad tím, proč vlastně lechtání vyvolává takovou bouřlivou reakci? A proč, jak mnozí z nás zjistili, se nemůžeme efektivně polechtat sami? Tyto otázky, které se mohou zdát triviální, zaměstnávají mysl vědců už desítky let. Lechtání je totiž mnohem komplexnější fenomén, než by se na první pohled mohlo zdát, a jeho pochopení nám může prozradit mnohé o fungování našeho mozku, o vnímání doteku, o emocích a dokonce i o sociálních vazbách. A právě k rozluštění této záhady nyní přichází na pomoc nečekaný spojenec – robotická ruka. Tým vědců z Humboldtovy univerzity v Berlíně, pod vedením neurovědce Michaela Brechta, využívá tuto technologii k systematickému zkoumání lechtání, aby konečně přišli na kloub tomu, co se při něm v našem těle a mysli odehrává.
Lechtání: Více než jen dětská hra a nevinné škádlení
Než se ponoříme do světa robotického lechtání, pojďme si stručně definovat, co vlastně lechtání je. Vědci rozlišují dva hlavní typy:
- Knismesis: Tento typ lechtání je vyvolán velmi lehkým dotekem, například pírkem, vlasy nebo jemným přejížděním prstů po kůži. Obvykle nevyvolává smích, spíše pocit svědění, šimrání nebo husí kůže. Zajímavé je, že knismesis si můžeme snadno způsobit sami a často vede k potřebě se poškrábat. Tento typ lechtání je rozšířený i u mnoha zvířat a pravděpodobně slouží jako mechanismus k detekci a odstranění drobných parazitů nebo nečistot z kůže.
- Gargalesis: Toto je ten "pravý" typ lechtání, který si většina z nás představí – silnější, opakovaný tlak na specifické části těla, který spouští nekontrolovatelný smích a často i obranné pohyby. Typickými lechtivými místy jsou chodidla, podpaží, břicho, krk nebo boky. A právě gargalesis je ten typ lechtání, který si sami sobě efektivně způsobit nedokážeme.
Lechtání, zejména gargalesis, hraje také významnou roli v sociálních interakcích. Je častou součástí hry mezi rodiči a dětmi, mezi sourozenci nebo přáteli. U primátů, našich nejbližších příbuzných, je lechtání důležitým prvkem sociální péče a utužování vazeb. Proč se ale tento mechanismus vyvinul? Jaký je jeho evoluční smysl? To jsou otázky, na které věda stále hledá přesné odpovědi. Některé teorie naznačují, že by mohlo jít o způsob, jak se mláďata učí chránit zranitelné části těla, nebo o mechanismus podporující sociální sblížení a komunikaci neverbální cestou.
Záhada sebelechtání: Proč to na sobě nefunguje?
Jednou z největších záhad lechtání typu gargalesis je, proč se nemůžeme účinně polechtat sami. Můžete to zkusit – i když budete přesně napodobovat pohyby někoho jiného na svých nejlechtivějších místech, kýžený záchvat smíchu se pravděpodobně nedostaví. Důvod tkví v našem mozku, konkrétně v jeho úžasné schopnosti předvídat smyslové důsledky našich vlastních pohybů.
Když se chystáme provést nějaký pohyb, náš mozek (zejména mozeček) vyšle signál nejen svalům, ale také smyslovým oblastem mozkové kůry, čímž je informuje o očekávaném smyslovém vjemu. Tento proces, známý jako „smyslové zeslabení“ (sensory attenuation), způsobí, že vjemy způsobené našimi vlastními pohyby vnímáme jako méně intenzivní nebo méně překvapivé než stejné vjemy způsobené vnějším zdrojem. Je to velmi užitečný mechanismus – pomáhá nám rozlišit mezi vlastními akcemi a vnějšími podněty, stabilizuje naše vnímání světa a zabraňuje tomu, abychom byli neustále zahlceni vjemy z vlastního těla. V případě lechtání to znamená, že mozek „ví“, co přijde, a pocit lechtání je výrazně potlačen. Pokud vás ale lechtá někdo jiný (nebo robot!), je dotek méně předvídatelný a mozek jej zpracovává jinak, což vede k typické lechtivé reakci.
Robotická ruka v akci: Nová éra ve výzkumu lechtání
A právě zde vstupuje na scénu robotika. Výzkum lechtání byl tradičně komplikovaný. Pokud lechtání provádí člověk, je velmi obtížné zajistit konzistentnost a přesnost stimulace. Každý člověk lechtá trochu jinak, s jinou intenzitou, rychlostí a na mírně odlišných místech. To znesnadňuje srovnávání výsledků a vyvozování přesných závěrů.
Tým neurovědce Michaela Brechta z Humboldtovy univerzity v Berlíně se proto rozhodl využít robotickou paži s nástavcem připomínajícím ruku. Tento systém umožňuje vědcům aplikovat lechtivé stimuly s naprostou přesností a opakovatelností. Mohou systematicky měnit různé parametry lechtání – tlak, frekvenci, přesné místo na těle, rychlost a vzorec pohybu – a sledovat, jak tyto změny ovlivňují reakci testovaného subjektu.
Výhody robotického systému jsou zřejmé:
- Přesnost a opakovatelnost: Robot dokáže lechtat vždy stejně, což je klíčové pro vědecké experimenty.
- Kontrola nad proměnnými: Vědci mohou izolovat a zkoumat vliv jednotlivých aspektů lechtání.
- Systematické mapování: Robot může systematicky "osahávat" různé části těla a pomoci tak vytvořit detailní mapu lechtivosti.
- Nové typy stimulace: Robot může aplikovat stimuly, které by pro člověka byly obtížné nebo nemožné (např. velmi specifické frekvence doteku).
Tyto experimenty se neomezují jen na lidi. Výzkumníci z Humboldtovy univerzity a dalších pracovišť studují lechtání také na laboratorních potkanech. Možná vás to překvapí, ale i potkani jsou lechtiví! Když je vědci polechtají na určitých místech (zejména na břiše a bocích), vydávají vysokofrekvenční ultrazvukové vokalizace (kolem 50 kHz), které jsou považovány za ekvivalent lidského smíchu nebo projevu pozitivních emocí. Potkani také vykazují hravé chování a aktivně vyhledávají lechtání, což z nich činí vynikající zvířecí model pro studium tohoto fenoménu. U potkanů byla například zjištěna aktivita v hypotalamu, oblasti mozku spojené s hrou a odměnou, právě v souvislosti s lechtáním.
Co se děje v mozku (a těle) při lechtání? První stopy
Díky použití robotů a moderních zobrazovacích metod, jako je funkční magnetická rezonance (fMRI) u lidí nebo sledování neuronální aktivity u zvířat, začínáme lépe chápat, co se při lechtání děje v mozku.
Lechtání primárně aktivuje somatosenzorický kortex, což je oblast mozkové kůry zodpovědná za zpracování hmatových vjemů z celého těla. To je logické, protože lechtání je forma doteku. Ale to není vše. Lechtání aktivuje i další, mnohem komplexnější mozkové sítě:
- Emoční centra: Oblasti jako amygdala (spojená se zpracováním emocí, včetně strachu a radosti) a přední cingulární kůra (zapojená do emočního prožívání a regulace) vykazují při lechtání zvýšenou aktivitu. To vysvětluje, proč je lechtání tak silně emočně nabité.
- Oblasti spojené se sociálním poznáváním: Lechtání, jakožto často sociální aktivita, zapojuje i části mozku, které se podílejí na vnímání a interpretaci sociálních signálů.
Jak již bylo zmíněno, reakcí na gargalesis je u lidí smích, u potkanů ultrazvukové „chichotání“. Tyto vokalizace jsou důležitým behaviorálním projevem, který vědci pečlivě zaznamenávají a analyzují. Robotická stimulace umožňuje přesně korelovat typ a intenzitu lechtání s charakterem a mírou těchto zvukových projevů. Vědci tak mohou například vytvořit jakousi „somatosenzorickou mapu“ lechtivosti těla, kde budou přesně vyznačena místa s nejvyšší citlivostí a typem reakce.
Co nám robotické lechtání může prozradit do budoucna?
Použití robotů ve výzkumu lechtání otevírá dveře k zodpovězení mnoha otázek:
- Oddělení senzorických a sociálních aspektů: Robotický dotek může pomoci izolovat čistě senzorickou složku lechtání od sociálního kontextu, který je přítomen při lechtání člověkem. To umožní lépe pochopit, jakou roli hraje například očekávání, důvěra nebo vztah s lechtající osobou.
- Přesná charakteristika lechtivého stimulu: Jaký typ doteku, jaká frekvence, jaký tlak a na jakém místě jsou nejefektivnější pro vyvolání smíchu? Robot to dokáže zjistit s vysokou přesností.
- Detailní mapování nervových drah: Kombinace robotické stimulace s pokročilými neurozobrazovacími technikami může odhalit přesné nervové dráhy, které se na zpracování lechtivých vjemů a generování smíchu podílejí.
- Porozumění poruchám vnímání doteku: Výzkum lechtání by mohl přinést nové poznatky i pro pochopení a případnou terapii stavů, při kterých je vnímání doteku narušeno, například u lidí s poruchami autistického spektra nebo senzorickými integračními dysfunkcemi.
Budoucnost výzkumu a možná i nečekané aplikace
Cílem vědců, jako je Michael Brecht a jeho tým na Humboldtově univerzitě, je nejen uspokojit naši zvědavost ohledně jednoho z nejběžnějších, a přesto nejméně pochopených lidských (a zvířecích) projevů. Hlubší porozumění evolučnímu původu lechtivosti, jejím nervovým mechanismům a její roli v sociálním životě může mít i praktické dopady.
Spekuluje se například o možném využití robotického doteku v terapii. Pokud lépe pochopíme, jak specifické typy doteku ovlivňují naše emoce a sociální vnímání, mohly by být vyvinuty robotické systémy schopné poskytovat terapeutický dotek například pro lidi trpící úzkostmi, depresemi, nebo pro jedince s omezenými sociálními kontakty. V kontextu stále se rozvíjející interakce mezi lidmi a roboty by pochopení tak základního jevu, jako je lechtání, mohlo přispět k návrhu robotů, kteří budou lépe a citlivěji interagovat s lidmi.
Závěrem: Lechtivá záhada se pomalu odkrývá
Výzkum lechtání pomocí robotické ruky je skvělým příkladem toho, jak moderní technologie mohou pomoci odhalovat tajemství zdánlivě obyčejných jevů. Lechtání není jen nevinná zábava; je to komplexní neurobiologický a psychosociální fenomén, který má hluboké kořeny v naší evoluční historii a hraje důležitou roli v našem vývoji a sociálních interakcích. Robotická ruka se tak stává nejen bizarním nástrojem pro „lechtání potkanů“, ale vážným vědeckým instrumentem, který nám pomáhá dekódovat jeden ze základních aspektů toho, co to znamená být člověkem (nebo savcem).
Až vás tedy příště někdo polechtá a vy se budete svíjet smíchy, vzpomeňte si na vědce a jejich robotické pomocníky, kteří se snaží této prastaré záhadě přijít na kloub. Možná se díky nim brzy dozvíme ještě mnohem více o tom, proč nás obyčejné šimrání dokáže tak mocně ovládnout.
Co si o tomto výzkumu myslíte? A které je vaše nejlechtivější místo? Podělte se v komentářích!
