Článek
Takže se matky více dětí nemusí bát?
Já jsem tento argument zaslechla už několikrát od několika mých kamarádek. Děti byly různého věku a jednalo se o různé situace. Obvykle to však bylo ve chvíli, kdy se mé děti vrhly na nějakou atrakci jako skákací hrad, pustila jsem je samotné na hřiště, i když jsem podle chytrých hodinek věděla, kde jsou, a po chvíli jsem je šla zkontrolovat (hřiště máme za barákem), nebo ve chvíli, kdy mé děti začaly samy chodit do školy a ze školy. Tyto matky argumentovaly vždy stejně: „Jenže já mám jen jeho/ji! Ty máš děti dvě.“
No a co? Zůstala jsem v šoku zírat. Co tím chtěly tyto matky říct? Že když mám dvě děti, tak se o ně nemusím bát? Že když jsou spolu, tak se pohlídají sami? Nebo…
Skutečná pointa tohoto argumentu, jak mi bylo posléze vysvětleno, byla v tom, že když se mému dítěti něco stane – chápejte, to nejhorší – tak mám přece ještě druhé dítě. Kdyby ony o to své přišly, už nemají žádné.
Je důležité dávat dětem vlastní prostor a umožnit samostatnost
Chápu to, ale…
Ano, dokážu pochopit, že ony by po takové tragédii zůstaly úplně samy. To však neznamená, že pro mě, matku dvou dětí, by to tragédie nebyla. Že mám snad své děti méně ráda, protože jsou dvě. To si myslí, že lásku, kterou ony chovají k jednomu dítěti, já rozdělím mezi dvě? To je přece nesmysl. Když se něco takového stane, je to prostě strašná tragédie a neštěstí, ať má člověk dítě jedno nebo deset.
Je lepší děti chránit, nebo jim dopřát důvěru?
Často s těmito ženami vedu po takovém argumentu debatu na téma chránění dítěte a vkládání důvěry. To, že se snažím vést své děti k větší samostatnosti, není proto, že bych se chtěla vyhnout svým povinnostem, nebo že se o ně nebojím. Naopak. Čím více důvěry vkládám a čím více se děti osamostatňují, tím větší mám strach. Ale také vím, že nechci ufňukánky, které budu ještě na druhém stupni vodit do školy. A teď fakt nepřeháním.
Mám ve svém okolí maminku, která vodí syna na druhý stupeň každý den. Na hřišti je jen s ní. A dokonce mu nosí školní tašku. A to kluk není žádný drobeček. Kdyby chtěl, tak si hodí kromě tašky přes rameno i maminku, která je proti němu poloviční. Jak může být takové dítě jednou připravené na život?
Poprvé sám do školy
Když můj syn vyslovil poprvé přání, že by chtěl chodit sám do školy, byla jsem na mrtvici. Chodil do první třídy a samozřejmě jsem měla strach. A to koukám na školu z okna obýváku. Stačí přejít silnici – to byl hlavní důvod mých obav – a projít přes louku ke škole. Jenže jiné děti od první třídy nejen že chodí do školy samy, ale dokonce dojíždí autobusem z vesnic v okolí.
A tak jsem zvolila kompromis. Syna jsem vždy převedla přes silnici a dál už šel sám. První dny jsem čekala u silnice a sledovala, jak si vykračuje do školy. Mával na mě. Naštvaný, že tam stojím a koukám. Mával, aby mě odehnal domů. A tak jsem to pak dělala tajně. Schovaná za stromy a domy jsem kontrolovala, dokud do školy nedošel.
Teď už obě děti chodí do školy zcela samy. Jsou ve druhé a třetí třídě. A postupně se učí chodit i domů. A jde to. V družině mají přesné instrukce, kdy je pustit a já vím, v kolik mají domů dorazit. A ony to samozřejmě ví také. Takže nemají prostor pro nějaké toulání po městě.
Důvěra a lepší příprava na život
Důvěru dětem dávám nejen při chození ze školy a do školy. Když chtějí samy dělat svačinu, dám jim prostor. Zpovzdálí sleduji, co dělají a dohlížím, aby se neřízly nebo jinak nezranily. Když potřebuji jednoduchý nákup – rohlíky, mléko – vypraví se společně, ale beze mě nakupovat. I obchod máme přes silnici. Už ale vím, že si dávají pozor a dobře se rozhlédnou, když přechází. Samozřejmě, že náhoda je blbec, a stát se může cokoliv. Takže se pořád bojím. Co kdyby… Zároveň však vím, že dostávají lekce do života a že z nich vychovávám samostatné jednotky, které se nepotřebují za každou cenu držet mé sukně.
