Článek
Ještě trochu kurkumy, barevného pepře… Hm… a co ještě? To by mělo být všechno.
Vanesa spokojeně metličkou rozmíchala koření v oleji a sebrala z prkénka první plátek vepřového masa, aby ho v marinádě namočila. Dávala si přitom záležet, aby bylo maso kořením obalené pěkně ze všech stran.
Včera slíbila tetě, že jí pomůže s večeří. Bydlela u ní a strýce už několik let a nemohla si stěžovat. Teta se o ni vzorně starala, vyvařovala, na co si Vanesa vzpomněla, dokonce jí chystala i svačiny do práce. Uvařit pro ni a strýce jednou za čas večeři bylo to nejmenší, co mohla Vanesa udělat. Slíbila to včera s nadšením. Vařila ráda a když jí teta, tak výtečná kuchařka, řekne, že takhle skvěle umí maso naložit jen ona… No není to dokonalá pochvala? Kdo by dokázal odmítnout? Jenže pak jí před spaním cinkla zpráva od Martina. Pokukovali po sobě už nějakou dobu, ale Vanesa se ani neodvažovala pomyslet, že by s tak pěkným chlapem – a navíc docela zazobaným, co si budeme… - mohla něco mít. Když ji pozval na rande, málem v leže v posteli povyskočila radostí.
Za zády jí klaply dveře a do kuchyně vešla teta. S úsměvem se podívala na neteř, jak pečlivě nakládá maso do marinády. Kapka ochuceného oleje jí přitom vystříkla a přistála na hřbetu ruky. Vanesa si tety vůbec nevšimla. Dál pravou rukou promačkávala maso v misce a druhou zvedla k ústům a začala kapku oleje z ruky olizovat. Dlouhými, táhlými pohyby, jako když si kočka umývá tlapky.
„Vanesko, už zase?“ pokárala ji teta a vytrhla tak mladou ženu ze zamyšlení.
No, prosím, pomyslela si Vanesa. Už zase. Jakmile se zamyslí, přestane se hlídat a instinkt je prostě silnější než ona. To je taky důvod, proč zatím všechny její pokusy navázat dlouhodobý vztah s nějakým mužem, vždycky ztroskotal. Když už to začínalo být vážné, přišlo „volání“ a bylo po lásce. Který chlap by chtěl mít doma takovou ženskou? A dnes večer má mít schůzku s Martinem. Poprvé. A poprvé jí na tom záleží mnohem víc než jindy. Co když to přijde zase? Co když bude spolek volat, aby se připravila do akce? A sama dobře věděla, že když tohle přijde, moc to neovlivní. I když…
Nikdy se s nikým z těch, co byli stejní jako ona, nestýkala, i když ostatní tvořili celkem silnou skupinu a kamarádství mezi nimi bylo přímo ukázkové. Jak se říká, jeden za všechny, všichni za jednoho. Ona to respektovala. Věděla, že v nich má silnou oporu a může se na ně vždycky spolehnout. Ovšem stejně tak věděla, že oni spoléhají na ni, a proto nesmí zklamat. Odmítnutí „volání“ by se rovnalo zradě a vyloučení ze spolku. A sama ve svém stavu nechtěla zůstat, ani náhodou. Navíc zřejmě nešlo jen o vyloučení. René toho byl příkladem.
Jestli ji někdy k někomu ze spolku přitahovalo něco víc, byl to právě René. Sice to nebyl žádný krasavec, byl docela malý, ale tělo měl šlachovité a velmi hbité. Vlasy a vousy zrzavé a jemné, jako chmýří. Oči žluté a protáhlé do stran. Vlastně vypadal trochu jako skřet. Ale byl to hodný chlap, který pomohl každému, kdo potřeboval. Nabídl se klidně i prodavačce v supermarketu, které spadl náklad krabic se sušenkami z palety. Ihned jí začal krabice sbírat, aniž by čekal nějakou vděčnost. Byla to pro něj samozřejmost. A přitom kolem chodili lidé a koukali na tu spoušť a neváhali na krabic šlápnout, nebo do nich kopnout. Co by jim udělalo, kdyby nějakou raději zvedli?
Vanesa tenkrát nakupovala také. A když viděla, jak se René snaží, přidala se a pomohla prodavačce také. Dívka jim za odměnu vrazila každému do ruky smetanového nanuka jako poděkování, a tak spolu kráčeli z krámu, smáli se té příhodě, nadávali nad bezohledností ostatních lidí a lízali sladkou smetanu zmraženou na tyčce. Tehdy Vanesu napadlo, že je René vlastně fajn chlap a že by jí možná ani nevadilo si s ním něco začít. Nebylo by to dokonalé řešení její situace? Proč hledat chlapa mezi normálními smrtelníky, když může mít takového, který dokonale pochopí, čím si prochází. Jednoduše proto, že je na tom stejně?
Pohledy, které si to odpoledne vyměňovali, dokazovaly, že René zřejmě myslí na totéž. Jasně, oba věděli, že by to nebylo jen tak. Dávat se dohromady s někým, kdo patří do spolku, znamená získat nejdřív povolení hlavní rady. Ta nebyla proti, aby mezi nimi vznikala silnější přátelství nebo dokonce vztahy, popř. i s rozením potomků. Jenže to musela odsouhlasit. Souviselo to nějak s genetikou, ale tomu Vanesa moc nerozuměla. Nikdy se o to nezajímala. Proč taky? Nikdy ji nenapadlo, že by mohla s někým ze spolku něco mít.
A když už to začínalo vypadat nadějně, René zmizel. Jednoho dne se prostě neukázal na setkání a nikdo údajně nevěděl, kde je a co se stalo. Ale šeptalo se, že odmítl poslechnout „volání“ a byl za to potrestán, tedy přesněji řečeno – odstraněn. Rada sice zmínila, že o něm nic neví a nejspíš měl nehodu při zásahu, ale Vanesa o tom věděla své. Kdyby došlo k nehodě ve chvíli, kdy se snažil někoho zachránit, což bylo jejich hlavní poslání – odvracet tragédie a smrtelné nehody, rada by o tom věděla. Vždyť je neustále ujišťovali, že ví o každém jejich kroku, zvlášť, co se záchranných akcí týkalo. A kdyby se někde něco zvrtlo, přišli by na pomoc ostatní. A najednou budou tvrdit, že netuší, co se Renému stalo a kam zmizel? Kecy!
„Tak dáš s tím pokoj?“ osopila se na ni teta a pleskla ji přes ruku, jejíž hřbet si Vanesa už zase usilovně olizovala. „Chovej se laskavě jako člověk. Strýc nemusí vědět všechno,“ mračila se teta. O Vanesiných problémech věděla všechno. Nebo skoro všechno. A také to byla ona, kdo jí nabídl přístřeší, když ji rodiče vyhodili z bytu, že je její chování prostě divné a měla by se jít léčit. Vanesa věděla, že psychiatrie jí nepomůže. Tohle je prostě genetika. Netušila, po kom tohle prokletí, kterému však teta říkala poslání, zdědila. Tušila však, že teta to ví až moc dobře. Možná to má po ní. Sama se jí sice nepřiznala, že by měla podobné rysy nebo se někdy podílela na záchranách lidí, ale nikdy Vanesu neodsoudila. Neřekla, že je cvok, trpí bludy nebo že je schizofrenik. Přijala ji pod svá křídla a pomáhala léčit šrámy, které si někdy z akce donesla. Že má kočka devět životů? Pchá! Taky kecy!
Teď se na tetu omluvně podívala, zavřela pečlivě plastovou krabičku vzduchotěsným víčkem a uložila maso do lednice. Brambory už měla povařené, nakrájené a okořeněné na plechu v troubě. Tetě stačilo, aby ji večer zapnula a nechala je propéct.
„Jdu večer ven,“ mrkla na ni Vanesa a lehce se začervenala.
„Nepovídej,“ vykulila na ni teta oči a bylo vidět, jak ji to zajímá. „Nebo, vlastně povídej!“ zazubila se a Vanesa si najednou všimla, jak má teta ostré zuby. Víc do špičky, než by měly lidské zuby mít. Že by přece jen…?
A tak jí pověděla o Martinovi, o tom, jak po sobě už nějakou dobu pokukují a že ji včera konečně pozval na večeři. Pak už se ale nezdržovala. Blížila se čtvrtá hodina a ona se musela připravit. Hodit se do gala, aby byla pro Martina ta nej a aby nelitoval, že se k pozvání na rande odhodlal. Bylo jí sice už přes třicet, ale nervozita odpovídala spíše chování náctileté dívky, která jde na schůzku s chlapcem poprvé.
+++
Ve vaně se rochnila asi až moc dlouho, ale bylo to nezbytné. Potřebovala si oholit chloupky na nohách, které byly tmavé a podstatně silnější, než mají ženy normálně. Byla to jedna z věcí, které ji na ní opravdu hodně štvaly. Jako puberťačka díky tomu strpěla nemalý posměch. Máma byla „ze staré školy“ a o tom, že by si Vanesa holila nohy a intimní oblasti už někdy v jedenácti nebo ve dvanácti letech nechtěla ani slyšet. Měla přísný zákaz a jako hodná holka ho dodržovala. Jenže když pak jeli s celou třídou v červnu, kdy už se moc neučilo, na koupák, a smála se jí celá třída, byla vzteky bez sebe. Místo svačiny si z kapesného koupila žiletky a pěnu na holení a zbavila se těch ohavných chlupů. Poprvé. A ten pocit byl boží. Od té doby se svým ochlupením bojovala téměř denně. A dnes bylo prostě nutné, aby měla nohy dokonalé. Chtěla si vzít krátké letní šaty na ramínka, ze kterých jí budou vykukovat štíhlé svalnaté nohy, její chlouba. Byla na ně pyšná. A celkově na to, jak má pružné tělo. Nepotřebovala cvičit, i když se v kondičce udržovala pravidelným běháním ráno před prací. I tak měla postavu, kterou jí mohly všechny ženy v okolí závidět.
Stála před zrcadlem jen ve spodním prádle, novém, černém, krajkovém, které jí krásně zvýrazňovalo křivky. Boky zaoblené tak akorát a drobná ale pevná a krásně kulatá prsa. Někdy si říkala, že vypadají, jako po plastice. Tak dokonalý měly tvar. Vlastně si říkala, čím muže tak odpuzuje, když vlastně vypadá tak perfektně. Asi to bylo něco v ní. Něco temného, co ukrývala pod povrchem a na venek se to projevilo jen když přišlo „volání“.
Nanesla si na tvář make-up, lehce se pošimrala štětcem s růží na tvářích a řasenkou protáhla dlouhé černé časy. Víc nepotřebovala. Měla velké zelené oči mandlového tvaru, dostatečně výrazné, aby na ně musela používat tužku na oči. Jiné ženy si protahovaly linky do strany, aby vypadaly, jako kočky. Ona nemusela. Připomínala kočičí královnu i bez linek.
Na závěr si prohrábla čerstvě umyté a vyfoukané černé vlasy a stříkla na sebe oblíbený parfém. Šaty v barvě jarní zeleně se duhově leskly a doladily tak její outfit k dokonalosti. Už jen malou černou kabelku a černé lodičky na podpatku, a je připravená. Jen aby se něco nepokazilo. Aby nepřišlo volání. Hlavně dneska ne!
+++
Ten večer byl snad nejhezčí, jaký v životě zažila. Martin ji přivítal před domem s obrovským pugétem květin. Bylo to luční kvítí, ale poznala, že ho rozhodně netrhal sám někde na poli. Jednotlivé rostliny byly zručně svázány, aby tvořily krásně barevné aranžmá.
Co Vanesu zarazilo, byla šanta kočičí, která tvořila v pugetu doplňující prvek. Dumala skoro celou cestu od tetina domu až do restaurace, zda to byl záměr nebo čistá náhoda. Je možné, že o ní Martin věděl víc, než přiznal? Náhody přece neexistují. To věděla moc dobře. Po očku ho celou cestu sledovala ze sedadla spolujezdce. Měl mužný profil, kterému dominoval poněkud velký špičatý nos a huňaté tmavé obočí. Vlasy měl o něco delší, než bylo v módě – sahaly mu pod uši, ale to jí nevadilo. Na schůzku si oblékl tmavě modré džíny s černým páskem a tmavě šedou košili. Rukávy měla dlouhé, ale Martin si je k loktům ohrnul. Působil tak nedbale elegantně a Vanese se zrychlil dech pokaždé, když odtrhl oči od vozovky a usmál se na ni.
Večeře proběhla v příjemné, nijak extra luxusní restauraci. Losos s koprovou omáčkou jí chutnal, i když málem způsobila trapas. Při vůní rybiny, jež jí pošimrala chuťové buňky, se probudil její instinkt. Stačilo málo a vzala by si rybu z talíře pěkně jazýčkem, rovnou do tlamy… Ehm. Zarazila se na poslední chvíli a své sehnutí hlavy k talíři zamluvila tím, že čichala, jak jídlo lákavě voní. I tak si pod Martinovým zaraženým pohledem připadala jako idiot a tváře ji zrudly až cítila jejich horkost. Ještě že to nebylo v přítmí restaurace vidět.
Trapný okamžik se jí podařilo zahnat duchaplnou konverzací, až si říkala, jak je možné, že s Martinem jde všechno tak snadno. Mluvila s ním tři hodiny a měla pocit, že se znají už celé věky. Nic však nepomohlo tomu, že měla neustále nepříjemný pocit, že se stane něco neočekávaného. Cítila, jak se jí z toho ježí chloupky na zátylku a nutí ji to být neustále ostražitá a připravená se vymluvit a prchnout na dámské záchody. V kabině se může i v případě nečekaného „volání“ v klidu proměnit a vyklouznout ven přes kuchyň.
„Vypadáš unaveně,“ poznamenal Martin, když dopíjela třetí sklenku červeného vína. On samozřejmě nepil, protože ho čekalo řízení domů. A Vanesa věděla, že ani ona by raději pít neměla. Otupovalo to její smysly. Potřebovala být stále stejné čilá, mrštná a pozorná. Dnes ale ne. Rozhodla se, že si večer s Martinem užije opravdu se vším všudy. A také trochu doufala, že když se přiopije, nebude její organismus reagovat na „volání“.
„Nejsem zvyklá takhle ponocovat. Vstávala jsem brzy do práce a zítra jdu zase,“ pokrčila rameny.
„Odvezu tě domů, ať se vyspíš,“ odtušil a mávl na číšníka, že zaplatí. „Máme před sebou plno dalších krásných dnů. A když budeš chtít, mohu tě zítra vyzvednout hned po práci. V kině dávají nějakou romantickou komedii, kdybys tedy chtěla…“ zarazil se. Došlo mu, že moc mluví a že vlastně ani neví, zda bude mít Vanesa zájem o další setkání.
„To by bylo moc fajn,“ uklidnila ho a zvedla se, přičemž vytáhla z vázy na stole svou kytici. Znovu k ní spokojeně přivoněla. Na poslední chvíli se ovládla, aby spokojeností nezavrněla. Nesmí zapomínat, že dokud nepřijde na to, jak Martinovi tuhle delikátní záležitost vysvětlit, musí své kočičí projevy krotit.
+++
Očekávala, že Martin zkusí v autě nějaké intimnosti, ale zatím se tvářil, že nemá zájem, nebo možná jen nechce spěchat. Nebo si to nechá až k domu, kam ji právě vezl. Doufala, že teta nebude špízlovat za oknem a zjišťovat, jak dopadla Vanesina schůzka. Teta je hrozně zvědavá a ona jí ráda později převypráví, jaké to bylo, ale podle sebe. Něco určitě vynechá. Teta taky nemusí vědět všechno, že?
Cesta ubíhala celkem poklidně a Vanesa už se začala uklidňovat, že pokud dnes přijde „volání“, bude to až v noci, až bude v bezpečí ve svém pokoji, a hlavně daleko od Martina. Domů už je to jen kousek. Martin ji vezl z velkoměsta, kam na večeři vyrazily, do jejich městečka, které ona sama považovala spíš za vesnici. Byla ráda, že to navrhl, protože u nich je jen jedna hospoda, kam chodí místní tatíci a dědouškové „na jedno“ a pak pizzerie, kam kdyby šli, věděli by to druhý den úplně všichni. To by to mohla rovnou nechat vyhlásit rozhlasem. V tom však ucítila za krkem známé mrazení a vzápětí jí začalo celé tělo mravenčit.
Do háje! To ne, tady ne! Zaúpěla v duchu a rychle hodila očko po Martinovi, jestli ji nepozoruje. Ten se však věnoval vozovce před sebou. Naštěstí. I tak to byl ale průšvih. Jak se teď, sakra, dostane na místo, kde bude potřeba provést zásah? A jak se nepozorovaně promění, aby to Martin neviděl?
Snažila se rychle něco vymyslet, ale v hlavě měla úplně prázdno. Problém „volání“ byl, že když to přišlo, přestávala myslet jako běžný člověk. Stávala se z ní kočka se vším všudy, jen o něco inteligentnější, než tihle tvorové běžně jsou. Věděla, kam má běžet, koho zachránit a v tu chvíli jednala automaticky. Nebylo potřeba promýšlet nějaké složité strategie. Věděla instinktivně, co dělat.
Zatímco se snažila svůj mozek přesvědčit, aby ještě chvíli pracoval zcela lidsky, na dosud holých stehnech, která jí z pod krátkých letních šatů vykukovala téměř celá, jí začaly rašit černé chloupky. Stejnými se pokrývaly i paže, krk a šimrání cítila už i na obličeji. Kostrč ji začala tlačit, jak se prodlužoval ocas, a tak se nervózně zavrtěla. Uši změnily tvar a zašpičatily se, stejně jako nos a ústa, která najednou zmizela a objevil se čumáček s dlouhými vousky. Vanesa začala panikařit.
Martin zatím stále hleděl na vozovku a snažil se nepodlehnout světlům projíždějících aut, která ho ve tmě oslňovala. Na to, kolik bylo hodin, byl velký provoz. Auta do velkoměsta mířila ve velkém, zatímco do té jejich městské prdelky jeli snad jen oni dva. V tu chvíli ji napadlo, že zakřičí, že je jí zle, ať zastaví. Rychle vyskočí z auta a zmizí ve tmě. Jenže bylo pozdě. Její tělo se začalo zmenšovat do kočičí velikosti. Ve stejnou chvíli Vanesa pochopila, že její obavy, jak se dostane na místo zásahu, byly zbytečné. Pochopila, že je ve správnou chvíli na správném místě, tak jako vždy.
Z řady protijedoucích aut vyjel nějaký cvok, nebo možná sebevrah, který očividně hodně spěchal. Nechápala, jak ho mohlo napadnou předjíždět na této úzké silnici, kde Martin nemá, kam by mu uhnul. Navíc se rozhodl v tak nevhodnou dobu, že srážka s jejich autem byla nevyhnutelná.
Martin byl tak šoku z jednání protijedoucího řidiče, že nedokázal nijak reagovat. Vytřeštil oči a sevřel rukama volant. Trochu s ním zacukal, zřejmě chtěl uhnout, ale nebylo kam. Kdo však věděl, jak se z téhle šílené situace zachránit, byla Vanesa.
Mrštně protáhla své štíhlé kočičí tělo pod bezpečnostním pásem, který až dosud její lidskou podobu držel na sedadle a rychlostí blesku vklouzla šokovanému Martinovi mezi stehny pod volant. Dopadla předními tlapkami na brzdový pedál a auto zpomalilo. Ocas omotala kolem spodní části volantu a prudce s ním trhla. Dalo to práci, protože Martin jej držel křečovitě. Vůz zpomalil a uhnul doprava. O předjíždějí auto škrtli jen zrcátkem, které se s hlasitým křupnutím urvalo a zůstalo viset na kabelu. Jejich vůz vylétl z vozovky, přeletěl příkop plný bahnité vody ze stoky a s těžkým žuchnutím přistál v hustém křoví rostoucím podél silnice.
Vanesu náraz odhodil pod Martinovi nohy, až to zabolelo. Rychle si protáhla packy a zjistila, že je v pořádku. Zítra bude mít jen naražený bok a nejspíš modřinu na tváři. Martina náraz odhodil zpět, takže se praštil o opěrku do zátylku. Chvíli ho to vyřadilo z provozu, ale do bezvědomí neupadl. Jen byl otřesený a překvapeně mrkal a snažil se pochopit, co se stalo. Ve chvíli, kdy mu došlo, že v autě není sám a podíval se na sedadlo spolujezdce, seděla už Vanesa na svém místě. Jen šaty měla oblečené trochu ledabyle a podprsenku, kterou by si nestihla zapnout, kopla pod sedadlo.
„Jsi v pořádku?“ pronesl Martin pomalu a snažil se zklidnit žaludek dělající kotrmelce.
„Já ano,“ usmála se na něj. „Ale ty asi budeš mít otřes mozku.“
„Asi jo,“ zamračil se a sáhl si rukou na krk, aby jej prohmatal. Bolel ho, stejně jako celý zátylek. „Vůbec nechápu, co se to stalo. Měl jsem dojem, že je v autě černá kočka…“
Vanesa se na něj usmála a pohladila ho po tváři. „Vždyť to říkám, otřes mozku. Asi ses praštil pořádně. Zavolám raději sanitku, ať se na tebe podívají. A taky někoho, kdo nás odsud vytáhne.“ Mrkla na něj a sehnula se na zem pro kabelku, aby vylovila mobilní telefon.
Jednou mu vysvětlí, co se přesně stalo, ale dnes na to neměla sílu ani odvahu. Nebyla si jistá, jak by to Martin vzal. Co kdyby si myslel, že si z něj dělá blázny? Kdepak, všechno má svůj čas. A oni ho budou mít díky jejímu zásahu ještě dostatek. Kdyby tu s ním dnes neseděla…
