Článek
Naše cesta za vysněným miminkem byla hodně krkolomná. Chvílemi jsem se propadala do beznaděje a myslela si, že už se dítěte nikdy nedočkám. A pak? Stal se nejspíš zázrak a nám se narodil „malý Číňánek“.
O miminku jsem dlouho nechtěla slyšet. Raději jsme si s manželem užívali života a cestovali. Jenže s přelomem třicítky se ve mně něco zlomilo. Nejspíš mi začaly tikat ty pomyslné biologické hodiny. Všechny kamarádky a kolegyně kolem mě najednou rodily jako o závod a já si uvědomila, že je čas, abychom naši rodinu rozšířili o nového člena.
Když jsme se začali s manželem o miminko pokoušet, vůbec nás nenapadlo, co nás oba čeká. Věděla jsem sice, že mám myom na děloze, ale doktoři mě ujišťovali, že nemá cenu ho operovat, protože by mi museli šít i dělohu, a to by mé těhotenství oddálilo. A tak jsme se snažili…
Konečně těhotenství, ale…
Až po několika měsících, které mi připadaly naprosto nekonečné, jsem otěhotněla. Měla jsem ze dvou čárek na testu ohromnou radost. Kamarádka v té době čekala své první dítě a my se těšily, jak budeme jezdit s kočárky spolu a naše děti budou nejlepší kamarádi. Budou spolu chodit do školky i do školy. To jsem se však spletla.
Kamarádka odjela do porodnice a já k doktorovi. Těšila jsem se na první fotku z ultrazvuku, ale přišel šok a obrovské zklamání. Plod byl sice vidět, ale netlouklo mu srdíčko. Už jsem byla v osmém týdnu těhotenství, a tak bylo jasné, že tohle nikam nepovede. Navíc jsem začala silně krvácet. Odjela jsem rovnou do nemocnice. Ve stejnou chvíli, co jsem ležela na operačním sále, kamarádka o pár metrů dál porodila.
„Gratuluju, je krásná,“ psala jsem jí SMS, když jsem se probrala na pokoji z narkózy a viděla na mobilu fotku její holčičky. „Ale do školy spolu chodit nebudou.“ Přidala jsem.
Kamarádka se samozřejmě hned ptala, co se stalo. A tak jsem jí zavolala. Zjistily jsme, že ležíme na stejném patře. Holčičku měla u sebe. Byla nádherná. Nevím, co se stalo, jestli za to mohly emoce nad tím novým človíčkem a mou bolestí, že já o něj právě přišla, nebo to bylo mé nezodpovědné pobíhání po chodbě krátce po probuzení z narkózy, ale najednou se mi udělalo zle. Pamatuji si jen, že jsem ležela na dlaždičkách v koupelně, kamarádka mě křísila studenou vodou a utíkala pro sestřičku. Dostala jsem pěkně za uši.
Po tomto zklamání následovaly ještě dvě další. Sice už jsem tak dlouho nečekala na otěhotnění, šlo to najednou docela dobře. Jenže obě těhotenství končila stejně – na operačním sále. A myom se zvětšoval.
Nakonec jsem ztratila nervy a odmítla procházet dalšími pokusy. Dupla jsem si v ordinaci, že chci myom odstranit, a to co nejdříve. Stejně jsem musela čekat další půlrok, než se uvolnilo místo. Po operaci jsem dostala nařízeno, že minimálně půl roku, ideálně rok, nesmím otěhotnět. Bylo by to nebezpečné. A tak jsem dál žila svůj život, plánovala dovolenou s manželem a těšila se, že za našetřené peníze si dopřejeme poslední velkou výpravu před tím, než se snad konečně dočkáme vysněného miminka.
Jedeme do Číny
Bylo to pět měsíců po operaci, co jsme vyrazili za hranice naší země. Naším cílem byla Čína. Dovolenou jsme si báječně užili a přivezli si spoustu zážitků. A také jedno překvapení, o kterém jsme nevěděli. Dva měsíce po návratu jsem zjistila, že jsem znovu těhotná.
Vyděsila jsem se. Uvědomovala jsem si, že se to povedlo náhodou, podle kalendáře právě v Číně. A že je to pro mě velké riziko, protože jizva na děloze ještě nemusí být dostatečně srostlá. Naštěstí mě doktor nehnal na další potrat, ale pečlivě mě sledoval. Pět měsíců do porodu jsem si poležela v porodnici.
Náš syn se nakonec narodil v osmém měsíci, těsně před Vánocemi. Byl to náš nejkrásnější vánoční dárek. I když jsem Vánoce strávila v porodnici a syn byl nějakou dobu v inkubátoru, stálo to čekání za to. A protože byl počat v Číně, děláme si dodnes legraci, že se nám narodil „malý Číňánek“.
