Noční hlídač v muzeu: Ticho, šepot exponátů a bezdomovec v sarkofágu

První, co každého nočního hlídače zastihne, když večer obchází prázdné sály, je absolutní ticho. Ticho, které má ale zvláštní tendenci měnit se v šepot. Ale je to tak vždy?

„Ze začátku je to děsivé,“ přiznává pan Josef, který už deset let hlídá jedno z pražských muzeí. „Každá vrzající podlaha, každé prasknutí starého dřeva vás trhne. Člověk si pak vsugeruje, že ho něco sleduje. A je tomu tak, sledují vás oči na obrazech. Ty jsou všude a mají vás neustále na očích. Časem si na to zvyknete, dokonce si s těmi obrazy začnete povídat. Jsou to jediní společníci na dlouhé hodiny.“

Podivné zvuky jsou denním chlebem muzejních strážců. Staré budovy mají svůj vlastní život, topení bouchá, parkety dýchají a historické předměty, zvlášť ty dřevěné nebo textilní, reagují na změny teploty a vlhkosti. Hlídači dobře vědí, že vrzání brnění v rytířském sále neznamená, že se duch chystá do boje, ale že kov prostě pracuje. Ale zkuste to vysvětlit nováčkovi, který má první noční směnu.

Asi nejčastějším „nočním“ případem, který se netýká duchů, ale živých lidí, je zapomenutý návštěvník. Stává se to častěji, než byste si mysleli. Někdo se schová v koutě expozice, někdo usne na lavičce a někdo prostě jen tak bloumá a nevnímá čas.

„Jednou jsme měli staršího pána, který byl tak unešený sbírkou hodin, že si ani nevšiml, že všichni odešli,“ vypráví průvodkyně Eva. „Našli jsme ho v deset večer, seděl potmě na lavičce a čekal, až se ty hodiny rozejdou. Myslel si, že je to součást večerního programu. Když jsme za ním přišli s baterkou, lekl se víc, než kdyby potkal ducha. Bohužel, tenkrát už nejezdilo metro, tak jsme mu museli zavolat taxíka.“

Uvíznou někdy v muzeu zloději? To ne, spíš zamilované páry, které hledají netradiční místo pro romantiku. Ty bývají objeveny většinou během noční kontroly toalet.

A pak je tu kategorie příběhů, u kterých nevíte, zda se smát, nebo volat policii. Pan Josef vzpomíná na svůj nejkurióznější zážitek, který se stal před lety v expozici starověkého Egypta.

„Dělal jsem tehdy pravidelnou půlnoční obchůzku. Všechno bylo na svém místě, mumie v rakvích, socha bohyně Bastet svítila v měsíčním světle. Až když jsem procházel kolem velkého sarkofágu, všiml jsem si, že je něco jinak. Sarkofág byl sice zavřený, ale zevnitř se ozývalo pravidelné oddechování. Mírné chrápání,“ směje se hlídač.

„Opatrně jsem nadzvedl těžké víko, posvítil baterkou dovnitř a tam ležel sbalený do klubíčka muž ve staré bundě, spal jako miminko. Úplně suchý, v klidu, v egyptském sarkofágu z třetího tisíciletí před Kristem. Nevím, jestli hledal klidné místo na spaní, nebo chtěl zažít pravou atmosféru faraonů. Každopádně když se probudil a uviděl nade mnou a mou baterku, myslel si, že ho přišla vyzvednout posmrtná bohyně. Křičel tak, že by vzbudil i ty mumie v Lóru.“

Policie si toho muže odvezla a pan Josef dostal od ředitele důtku, že má lépe kontrolovat uzavírací dobu. Ale hlavně, že sarkofág byl naštěstí bez úhony.

Ne vždy jsou vetřelci lidé. V noci se muzea mění v království zvířat. Myši, potkani, ale i netopýři jsou častými hosty. V jednom přírodovědném muzeu na Moravě měli problém s liškou, která se dostala dovnitř větrací šachtou a usídlila se v expozici lesních zvířat. Dělala tam společnost vycpanému jezevci, což vypadalo tak věrohodně, že si jí první ranní návštěvníci ani nevšimli.

A pak jsou tu ti nejvěrnější – kočky. Řada muzeí, zvlášť těch starších a rozlehlejších, má svého „domácího“ kocourka. Jeho úkol? Hlídat sbírky před hlodavci. Kočky jsou v tomto ohledu nepřekonatelné a často se stávají neoficiálními maskoty. Procházejí se mezi vitrínami jako by byly jejich a na noční hlídače se dívají s přezíravým výrazem: „Ty tady jen sedíš, já tu dělám skutečnou práci.“

Noční hlídač v muzeu není detektivem nadpřirozena. Je to spíš filosof, samotář a poslední strážce kulturního dědictví. Jeho úkolem je chránit předměty před ohněm, vodou a nezvanými hosty. Když se ho zeptáte, jestli věří na duchy, většinou se usměje a řekne: „Já věřím na prach. Toho je tu nejvíc a je s ním nejvíc práce. Ale když je dlouho ticho a vy jste sám mezi věcmi starými stovky let, máte pocit, že nejste tak docela sám. Není to strach, je to respekt. Respekt k času, který těmi předměty prošel.“

Zatímco město spí, muzeum zůstává vzhůru. Žije svým tichým, pomalým rytmem, který je po zavírací době ještě výraznější. Světlo baterky přejíždí po vitrínách, schody občas zavrzají a ve starých sálech se nese ozvěna kroků. Kocour přede v egyptské expozici a hlídá sbírky po svém.

Většinu zvuků lze vysvětlit. Materiály reagují na teplotu, budova pracuje, vzduch proudí. Přesto má člověk někdy pocit, že je v tom prostoru něco navíc. Ne nutně strašidelného, spíš těžko pojmenovatelného. Možná je to jen respekt k času a historii, možná něco mezi nebem a zemí.

Kde je pravda, to si každý vyloží po svém. Jisté ale je, že muzeum v noci působí jinak než ve dne. A přiznávám, sama bych tam po zavírací době zůstat nechtěla.

https://www.wonderfulmuseums.com/museum/night-at-the-museum-guards/?

https://www.chron.com/entertainment/article/When-things-go-bump-in-night-museum-guard-stays-1531798.php?

https://www.kidsnews.com.au/history/spooky-goingson-at-night-in-the-museum/news-story/78f9d799c66c51939d3ddab00cfd919a?

https://colchester.cimuseums.org.uk/ghoststories/?