Článek
Na ostrovech mě hlídají šipky „LOOK RIGHT“. Připomínají mi, že svět se klidně rozjede z opačného směru a je dobré tomu nevlézt pod kola. Tady je to jiné. Tady se vpravo chodí i jezdí. A přesto je to Británie na dotek: červené schránky, uniformy, suchý humor, libry s jelenem v kapsách, které česká směnárna zkoumá pohledem forenzního technika. Gibraltar je schizofrenně něžný: po pravé straně ulice míjím výlohu s cornish pasties, ale za rohem už je espresso jako v Malaze a „buenos días“ zní stejně přirozeně jako „cheers“. Hranice je tu krátká – dokonce tak krátká, že přes ni přecházím pěšky, po čáře, která kříží runway. V jednu chvíli silnice, v druhou dráha. Policista zdvihne pásku a město se na pár minut promění v čekárnu.
A nad tím vším Skála. Ikona, kterou zná i ten, kdo tu nikdy nebyl. Zblízka je to 426 metrů vápence, z dálky signálka na konci Evropy. Jenže mně zůstává ve vzpomínkách hlavně v přestrojení: jako zamlžená postava, kterou nikdy nevidím celou. Levante přinese přes průliv vlhký dech, vzduch narazí na stěnu skály a musí nahoru. Když stoupá, odkládá vodu. Nad hřebenem se zachytí nízký mrak – ne tvrdá helma bouřky, spíš měkký šál, co přes čelo Skály visí celý den. Stačí popojít po větru a najednou stojím pod něčím, co připomíná sprchu s nekonečným režimem „mrholení“. Přes hranici, za pár minut, je přitom svět jiný: La Línea si krájí slunce na čtverce balkonů. Andalusie si píská červencovou melodii a tady dole bublá déšť o pražce lanovky.
Déšť je místní kurátor. Vyloupe věci, které by v suchu zůstaly bez povšimnutí. St. Michael’s Cave pod Skálou – jeskyně, která zpívá, i když uvnitř stojím sama a jen poslouchám kapky. Great Siege Tunnels – chodby ražené z útesu, kde to voní popelem a historií. V muzeu si prohlížím maurské lázně a na ceduli vedle nich kus příběhu, jak se místo proměňovalo pod Andalusií, Kastilií, Brity… jako by dějiny měly vlastní mikroklima, které se srazilo na téhle špičce mapy. Když levante povolí, vylezu výš: Skywalk, Windsor Bridge, okraje, kde si člověk uvědomí, jak křehké je „pevně stát“. Vpravo Afrika – Jebel Musa je tak blízko, že ji oko nebere jako cizinu, spíš jako protější břeh rybníka. Vlevo Atlantik, vpředu Středozemní moře. Křižovatka bez semaforu.
„Británie, kde se vlevo nechodí“ zní jako paradox, ale mně dává smysl. Je to zdvořilost místa k okolí. Sotva by se tu hrdě jezdilo vlevo, když hned za závorou pokračuje Španělsko, a proud by se srazil čelem. Gibraltar si drží britský klíč, a přitom hraje andaluské stupnice. Jazyk se tady střídá podle toho, kdo stojí za pultem: „love“ u fish & chips, „mi arma“ u kávy, v trafice vedle sebe Timesy a Marca. Tohle prolínání je stejně praktické jako romantické. V dešti obzvlášť. Mrak přerámuje siluety a já vidím spíš kostru než dekor: kamenné zdi, výložníky, lana v přístavu, temné listy, které se na větru lesknou jako mokrá kůže. Mezi přeháňkami se mihne opice – pragmatička; ví, že kapsy turistů bývají v suchu a tedy bohaté.
Říká se, že zdejší počasí lže předpovědi. Já si spíš myslím, že předpověď říká pravdu pro „většinu Španělska“, a Gibraltar je poctivá menšina. Orografický efekt se nedá ukecat. Vlhký vzduch se srazí, mrak se přisaje, drobky deště se vrství do celodenního ticha. V tom tichu se dobře přemýšlí. O tom, jak moc věcí definují zvyky – a jak se dají ohnout, když to dává smysl. V Londýně mi dává smysl dívat se vlevo. Tady mi dává smysl dívat se do mraku.
Když prší celý den, nedělám si program. Stačí jeskyně, tunely, muzeum. Pod arkádami na Main Street si dávám pozdní oběd, sleduji kapky, co z okapů kreslí tečky do kaluží, a poslouchám přepínání jazyků u sousedního stolu.
K večeru se vítr často stáčí. Někdy to nezvládne a mrak drží, jindy se kapuce Skály shrne dozadu a ukáže se výhled, za který by kdokoliv prodal svoje suvenýry. V tom okamžiku mám chuť běžet na Europa Point. Maják, mešita, otevřená zešikmená rovina z kamene a oblohy. Místo, kde slunce umí vyjít i zapadnout v jedné fotografii, když mraky zrovna milostivě nastaví štěrbinu.
Praktické drobnosti tu fungují jako kapitoly: roaming – pozor, ne EU; měna – gibraltarská libra, ráda se vrací v kapsách; lanovka – když fouká, stojí; parkování – lepší na španělské straně a dál pěšky; deštník – radši ne, vítr ho obrátí naruby, bunda je jistější. Ale i tyhle poznámky jsou nakonec součástí vyprávění o Skále. O tom, že některé tvary nás přinutí zpomalit a zvolit jiný přístup. Nehrnout se nahoru lanovkou za každou cenu. Zůstat dole, dýchat, počkat, až se otočí směr. Poniente přijde s chladem od Atlantiku a mrak se rozpadne jako závoj ve vodě. Deset minut světla. Dvacet. Hodina. Den, který byl šedý jako námořnický svetr, najednou sundá vrstvu a ukáže pleť.
„Proč sem jezdit, když jinde svítí?“ ptala se mě kamarádka. Odpověděla jsem, že někdy je důležitější krajnost než průměr. Gibraltar je krajnost. Zeměpisná závorka, která drží dvě věty najednou. Evropa si tady sahá pro Afriku, Atlantik si tady ťuká se Středozemním mořem, a Británie si tady zula levostranný zvyk, aby mohla chodit s okolím po pravé. Skála mezitím stojí a dělá si počasí. Když chci vidět její profil jako z učebnice, podívám se na pohlednici. Když chci pochopit, proč jí lidé říkají jen The Rock, jdu ven v dešti a nechám ji, ať mi zkřiví vlasy, promáčí boty a převrátí den naruby.
Možná proto se mi odsud nechce utíkat. Tenhle kout světa mě učí, že přizpůsobit se není kapitulace. Je to způsob, jak patřit ke krajině, aniž bych po ní dupala. Chodím vpravo, dívám se nahoru, nechávám mlhu, ať si mě osahá, a těším se z toho, jak se „britské“ a „španělské“ nesráží, ale prolne. A když se mrak utrhne a Skála se konečně ukáže celá – od tunelů po hřeben, od jeskyně po maják – vím, že to nebyla ztráta času. Byl to způsob vidění. A ten si odvážím domů: dívat se na věci, které se neshodnou na jedné odpovědi, a přesto patří k sobě.
Až sem zase přijdu, možná mě přivítá slunce. Možná ne. Nevadí. Mám ráda tu chvíli, kdy z mléka začne vystupovat hrana, jak se světlo zakusuje do útesu a město pod ním ztichne údivem. Ikonická hora si srovná kapuci a na pár minut se tváří, že nikdy žádnou neměla. Stačí. Vím, že ji zase natáhne zpátky. A já se bez odporu vrátím pod arkády, objednám latté s něčím dobrým, posunu se po lavičce doprava – protože tady se vlevo nechodí – a nechám déšť, ať poví zbytek.
