Článek
Vlny se valí nízko a tiše, špičky jim tmavnou jen o odstín. Na břehu leží proutky a proužky chaluh, jako by někdo vypsal poznámky a nechal je uschnout.
„Pojď blíž k vodě,“ řekneš mi tiše. Ne lekavě, spíš tak, jak jsi uměla říkat věci, které se ve mně vzpíraly. „Nebudu tě tahat dál, jen o dva kroky.“
Udělám je. Studený okraj příboje přeběhne přes kotníky. Musím se usmát—vždycky jsi věděla, jak mě přemluvit, i když jsem přísahala, že dnes budu tvrdá. Jenže tvůj způsob přemlouvání byl jiný: jako když mi kdysi v tramvaji na mostě beze slova otočíš obličej k řece a já uvidím, jak se pod námi potkávají proudy. Tam si vyslovila svoje přání: „Až to jednou přijde, chci být v soutoku. Aby mě to neslo k tobě.“
„Tady je moře,“ namítnu do prázdna, ale je to námitka jen naoko. „Tady se řeky nekříží, tady končí.“
„Nekončí,“ opravíš mě jemně. „Tady se scházejí po cestě. Všechno, co spolu nesou, je tady slyšet, kdyby ses uměla dívat. Polož mě na hladinu. A než to uděláš, řekni mi, co chceš, aby si mě pamatovalo.“
Podřepnu si a položím krabičku do písku. V prstech cítím jemnost, která není jen drobný prach. Jako když mi kdysi podáš šátek a řekneš, ať ho už konečně nosím, že mi sluší. Jako když mi v kuchyni zůstane na hrnku stopa tvé rtěnky a já ji nechci smýt, i když se bojím, že přijde návštěva. Jako když na oddělení tiše zavrčí výtah a já na chodbě strážím čas, který tě nemá právo míjet tak rychle.
„Řekni mi to,“ pobídneš. „Ať ví, kam má téct.“
„Chci, aby si tě pamatovalo podle tvého smíchu,“ začnu a připadám si na chvíli zase poprvé. „Ten, co se odrážel o sklo na zastávce, když jsme promokly a ty jsi našla potěšení v tom, jak se lidi hněvají na déšť. Chci, aby si tě pamatovalo podle tvého odhodlání — když ses posadila u mého stolu, jako by to byl tvůj stůl odjakživa, a řekla: ‚Tohle je poslední večer, co se sama bojíš jít spát.‘ A chci, aby si tě pamatovalo podle tvého klidu před koncem. Učila jsi mě neuhýbat pohledem.“
„Ještě něco,“ popostrčíš mě. „Něco obyčejného.“
„Tvoje ruce,“ řeknu. „Jak jsi mi je dávala na lopatky, aniž bys mě chytila. Stačilo naznačit směr.“
Dívám se na krabičku a vím, že tady se nemá pronášet řeč. Zvednu víčko. Vítr se mi opře do tváře, ale ne jako protivník—spíš jako zvědavé dítě, co chce vidět, co to držím. Vezmu hrst a natáhnu ruku. „Je to daleko od soutoku,“ pošeptám, „ale ty vždycky říkáš, že si cestu najdeš.“
„Najdu,“ přitakáš. „Jen to nepouštěj jako něco, čeho se zbavuješ. Polož mě. A pak mě doprovoď, dokud to půjde.“
Udělám to přesně tak. Dlaň nakloním těsně nad hladinu. Voda se nezakucká, jen si mě přebere. V druhé ruce držím krabičku a nohy mi zůstávají pevné, protože mě bereš k sobě, ne ode mě. Vlny se vracejí a přinášejí drobné třpytky—možná jen písek, možná zprávu, že jdu dobře.
„Nevíš, co bude potom,“ řekneš ještě. „Tak si to nepokaz předstihem.“
„Ty mi to vždycky takhle zarazíš,“ usměju se. „Větu uprostřed, slzy uprostřed, den uprostřed. A ono to pak jde.“
„Když tě zastavím, máš prostor udělat si svoje,“ odpovíš. „Teď si vezmi ty tři naš chvíle a přines je sem. Ne abys je vyjmenovala. Zopakuj je.“
Zavřu oči a udělám to po tvém: zopakuju je celým tělem. Otočím se k městu a vidím ten starý most, po kterém jedou auta, a vím, že jsi mě tam tenkrát přinutila podívat se dolů—ne kvůli vodě, ale kvůli rozhodnutí. Potom kruh v kuchyni, kde jsme tančily na pískání rychlovarné konvice, protože jsi prohlásila, že to zní jako špatná trubka v orchestřišti a že by to potřebovalo doprovod. A potom ten neučesaný večer v nemocnici, kdy jsi přes všechny hadičky zvedla obočí a řekla: „Až mě pustí, otevřeš ta okna dokořán.“ To poslední okno otevírám právě teď. Ne do pokoje, ale do moře.
„Teď mě nech jít,“ řekneš už skoro zlehka. „A neodcházej naráz. Půjdeme pomalu. Tři kroky dozadu, jeden dopředu. Jako když tančíme, pamatuješ?“
Pamatuju. Písek mi pod chodidly ustupuje, ale ruce drží. Ještě jednou naberu a položím, naposledy. Moře se mi dotkne lýtek a chvilku zůstane, jako by sis mě naposledy prohlížela.
„Stejně přijdeš do soutoku,“ říkám tvrdohlavě. „Vezmu kousek z tebe a odvezu ho tam. Až bude správná voda a správný den.“
„To je tvoje práce,“ odpovíš. „Moje byla dojít sem. Tvoje je dojít dál. Až budeš u soutoku, udělej to bez slov. Jen to pusť. A jdi domů.“
„A domov je kde?“
„Tam, kde si ráno dáš hrnek s rtěnkou, i když už nebude moje. Tvoje barva je taky dobrá.“
Na břehu si sednu na paty a zavřu prázdné víčko. Prázdné jen pro oči—uvnitř to dál šumí, teď jiným způsobem. V kapse mám malou lahvičku, kterou jsem si nechala pro ten soutok, ale dnes ji neplním. Dnes jí dám jiný úkol: bude hlídat můj slib.
„Jdu,“ řeknu a vstanu.
„Nezapomeň,“ přikážeš, ale je v tom úsměv. „Když bude nejhůř, udělej krok. Vždycky to udělej. Zbytek se dá doručit později.“
„A ty?“ ptám se naposledy.
„Já už jsem u vody,“ odpovíš. „Počkej tam na mě, kde se setkají naše řeky. Nebudu se loudat.“
Kráčím po mokrém písku a dívám se pod nohy, jak se v něm krátce objevují a mizí moje stopy. Vzadu za mnou se linie vln zvedá a skládá, jednou veliká, podruhé skoro žádná. V tom rytmu je všechno, co teď potřebuju: tvoje přímé věty, tvoje nádechy mezi nimi (ne výzva, ale klid), tvoje ruce, které vedly i bez dotyku. Připadá mi, že jdu po neviditelném mostě mezi řekami. A že jsem si dnes dovolila to, nač jsem si dlouho netroufala: nezadržovat nic, ale ani se nevyplýtvat.
U výjezdu z pláže se otočím a zamávám někomu, kdo nečeká gesto—jen vědět, že jsem tu byla. „Do brzké shledané,“ řeknu tak nahlas, aby to ještě unesl vítr, ale ne lidi. Potom si schovám lahvičku do kapsy a vydám se k autu.
Až se jednou setkají naše řeky, nepřinesu řeč ani smuteční hudbu. Přijdu s tichým směrem. Položím tě do proudu. A půjdu domů—žít tak, aby sis mě pamatovala.
