Článek
Mail, jakých dneska už nechodí zase tak moc: „vánoční šňůra, rocková kapela, potřebovali bychom živý klip, atmosféru z turné, nějak to pospojovat, aby to nevypadalo jako další mobil na výšku“. Přiložený termín, rozpis, honorář. Nic osobního, jen další práce mezi dvěma jinými kšefty, které mi visely v kalendáři.
Jediné, co mě zaujalo, bylo jméno pod podpisem. Road manažerka. Žena. V drtivě chlapském prostředí pořád trochu vzácnost. V hlavě se mi rozsvítilo malé světýlko čistě profesionální zvědavosti – jak asi vypadá někdo, kdo krotí rockovou kapelu v předvánočním chaosu.
Když jsem přijela do prvního města, poznala jsem ji hned. Ne kvůli tomu, že by byla nejhlasitější; naopak. Z té skupiny chlapů, co se snažili působit nenuceně drsně, vyčnívala tichým soustředěním. V ruce mobil, na druhé straně line-up večera naskládaný do tabulky, na zápěstí festivalový náramky z předchozích let. Měla ten typ energie, který nepřitahuje pozornost nucenou afektovaností, ale tím, že všechno kolem ní se pomalu řadí do nějakého rytmu.
Představily jsme se u zvukovky. Kapela ladila, zvukař se zlobil, že má málo času, jeden z muzikantů si dělal srandu z techniků; běžná opereta. Já měla kolem krku popruh kamery, v batohu dva objektivy, v hlavě seznam záběrů, které by se daly použít. Ona měla pak celou trasu turné, finanční plán a pět paralelních krizí, které nesměly dojít až na pódium.
Když za mnou mezi dvěma songy přišla a zeptala se, jak si ten klip představuju, byla jsem připravená na klasickou konverzaci: pár frází o „energii“, „momentu“ a „zachycení atmosféry pro fanoušky“. Místo toho se ptala na věci, které většinou vysvětluju já: co se dá reálně stihnout během jednoho večera, jaký typ světla mi sedí, jestli mám radši ostré střihy, nebo delší nádechy kamery.
Mluvily jsme o práci, ale někde pod tím vznikalo něco jiného. Nenápadná souhra. Když jsem řekla, že bych ráda pár detailů mimo pódium – ruce na strunách, odrazy ve skle, ten moment těsně před nástupem – jen přikývla, jako by ji to samotnou napadlo před pěti minutami. Když se zmínila, že nechce kýčovité Vánoce, ale spíš kontrast mezi blikajícími světýlky a opravdovou únavou za nimi, měla jsem pocit, jako by mi někdo sáhl přímo do hlavy.
Bylo to, jako když dva lidi neznají stejný jazyk, ale jejich gesta se potkají v polovině cesty. Nepotřebovaly jsme se dlouze ujišťovat – stačilo pár vět, pár náčrtů rukou do vzduchu. Ona popisovala, jak turné běží, jak se kapela na konci prosince rozpadá i semkne zároveň; já si v duchu skládala střihovou linku. A někde mezi tím jsem si všimla, že mě baví víc poslouchat ji než analyzovat světla.
Původní domluva byla jednoduchá: jeden koncert, jeden večer, nasbírat materiál, udělat z toho něco koukatelného. Jenže ten večer… Zůstala jsem, protože se koncert fotograficky táhl – dobíhala jsem momenty, které jsem nechtěla prošvihnout. Ona zůstala proto, že road manažeři odchází poslední. Když jsem nad ránem balila techniku, už jsem věděla, že mě zajímá víc než jen tenhle jeden job.
Návrh, abych jela ještě na pár dalších zastávek, padl o pár hodin později, jenom tak mimochodem. Mezi řečí o tom, kolik materiálu jsem nasbírala, a tím, kde všude ještě budou hrát.
„Kdybys chtěla, hodilo by se mít konzistentní rukopis klipu,“ řekla. Já „kdybych chtěla“ slyšela spíš jako „bylo by fajn, kdyby ses v tomhle busu objevila znova“. Souhlas jsem měla na jazyku dřív, než jsem stihla v hlavě otevřít kalendář.
A tak se jednorázová zakázka nenápadně změnila na šňůru, co mě ochránila před všudy přítomným předvánočním šílenstvím. Přidala jsem se k jejich rozhozenému rytmu, s vlastním rozhozeným rytmem v zádech. Jezdila jsem s nimi jako někdo mezi – polovinu času profesionál, co hlídá záběry, polovinu času jen přítomná bytost, která se ráda dívá, jak se ona pohybuje v chaosu a mění ho v něco zvládnutelného.
Spřízněnost duší je výraz, který jsem vždycky považovala za trochu přepálený. Většinou se používá tam, kde by stačilo říct „rozumíme si“ nebo „máme stejný humor“. Tady to ale fungovalo jinak. Nebyla to láska na první pohled, spíš tiché rozpoznání. Jako když si dva lidi nesrovnají hodinky, ale čas jim jde stejně. Zjistila jsem, že jí instinktivně ustupuju v místech, kde potřebuje prostor, a ona zase nešlape do těch, kde potřebuju zmizet já – se sluchátky v uších, s kamerou, s vlastním tichem.
To všechno se nasčítalo do chvíle, kdy jsme se po jednom z koncertů ocitly samy v hotelovém pokoji. Do té doby to byly jen drobné signály – pohledy, ve kterých nebyla jen pracovní kontrola, ale i něco měkčího; krátké sdílené úlevy, když se všechno na pódiu povedlo; unavené úsměvy přes chodbu. Všechno se tvářilo jako součást práce, i když už to nejspíš nebylo.
Po koncertě bývá zvláštní ticho. Ne to, které znají lidi z hlediště – tam se prostě zhasne, lidé se rozejdou domů a jejich svět se vrátí k něčemu, čemu říkají normální. To moje ticho přichází až mnohem později, někde mezi vysypanými kartami, odlepeným páskem ze země a dlouhou hotelovou chodbou, která voní stejným čisticím prostředkem jako všechny ostatní chodby v celé zemi.
Mám v sobě ještě zbytky světel, útržky refrénů, pohyby rukou nad hlavami. Z koncertu mi v těle zůstává zvláštní napětí – ani úplně únava, ani adrenalin. Jen rozjetost, která neví, kudy odejít. Když dojdu k jejímu pokoji, cítím to samé z ní. U dveří se na okamžik potkáme pohledem; obě víme, že se nám nechce do vlastních, sterilně prostlaných postelí.
Uvnitř je pokoj, který vypadá jako všechny ostatní – standardizovaná postel, standardizovaná lampa, dva noční stolky, popsaný bloček s logem hotelu. Všude kolem naše věci: její chaotický batoh plný papírů a kabelů, moje taška s technikou, u zdi kecky a těžké boty kapely. Prostor, který by měl být na jednu noc, vypadá, jako by v něm někdo žil týdny. Vlastně v něm žijeme pořád, jen pokaždé jinde.
Z batohu vytáhne láhev, kterou si zjevně šetřila. Víno, které nezapadá do plastového interiéru, a právě tím dává celé scéně jiný tón. Skleničky z minibaru jsou tlusté a neohrabané, víno v nich vypadá skoro směšně vznešeně. Sedíme naproti sobě na posteli, nohy pod sebou, mezi námi láhev a noc, co se každou chvíli rozloučí.
S každým lokem cítím, jak se rozmazává tvrdá hrana dne. Přestávám být „ta, co točí klip“, a začínám být prostě člověk, který se může opřít o polštář a jen existovat. Ona pomalu skládá z hlavy checklist koncertu – odpočítává věci, které se povedly, problémy, které se podařilo zažehnat dřív, než si jich někdo všiml. Místo strukturovaných vět zůstávají jen útržky: únava, radost, podráždění, hrdost.
V určité chvíli zhasne stropní světlo. Pokoj se zmenší. Svíčky, které vytáhne z tašky, znám – ve špatných šatnách je používá jako obranu proti zápachu; tady najednou tvoří intimitu, kterou by žádná hotelová lampička nedokázala. Plamínky zredukují svět na pár teplých bodů – skleničky, její ruce, kostkovanou deku na nohou.
Uvnitř sebe si dělám malý inventář. Všechny večery, kdy jsme po koncertě stály vedle sebe v zadním vchodu a koukaly na vydechující bus. Všechny zvukovky, kde se naše představy o klipu překrývaly tak čistě, až to bylo skoro podezřelé. Všechna mlčení, která nebyla trapná, ale nesla v sobě klid. Všechna malá „myslela jsem na to samé“, která nám šla hlavou současně.
Nikdo z nás a priori nikoho nehledal. Svět nás naučil tvrdit opak, když se nás někdo ptá na vztahy. Normální lidé prý mají „usazený“ život, my máme rozhozený kalendář. Je snazší říct, že „na to není čas“, než vysvětlovat, že je těžké najít někoho, kdo rozumí tomu, proč někdo dobrovolně tráví víkendy s cizími muži v dodávce a vrací se domů ve tři ráno s bordelem v hlavě i v botách. Teď sedíme proti sobě a najednou je bolestně jasné, že čas máme – jen jsme si nikdy nepředstavovaly, že by mohl patřit právě nám dvěma.
Světlo svíčky jí kreslí měkké linky kolem očí. Všímám si, jak je unavená, a přesto v ní pořád zůstává ten pevný střed, který celou tuhle karavanu drží pohromadě. Uvědomuju si, jak často jsem ji přes hledáček sledovala, ale vlastně se neodvážila dívat napřímo. Teď mezi námi není žádný objektiv. Jen vzduch, víno a pár centimetrů, které začínají být těžší než celá cesta sem.
Dotek přijde nenápadně. Malá kapka vína v koutku jejích úst, gesto, kterým se jí dotknu, abych na to upozornila. Starý zvyk fotografky, která uhlazuje drobné nedokonalosti – jenže tentokrát moje prsty zůstanou na její tváři a nechtějí pryč. Je to příliš dlouho na to, abych to mohla schovat za cokoliv by mě snad mohlo napadnout. Příliš přirozené na to, aby to byl jen „omyl“.
V ten moment začne všechno kolem mě dávat smysl. Žádný blesk z čistého nebe, spíš pocit, že puzzle, se kterým jsem se týdny prala, najednou zapadne jedním lehkým pohybem. Zjištění, že to, co cítím, není nic zakázaného ani cizího – jen něco na co nezbyl čas, co zůstalo za branou alibismu, protože se nevejdeme do tabulek, na které jsou ostatní zvyklí.
Když se ke mně nakloní, nevnímám to jako překročení nějaké hranice. Spíš jako pokračování toho, co mezi námi už dávno bylo, jen v jiné amplitudě. První polibek není dramatický ani neohrabaný, nemá v sobě teenagery ani filmové scénáře. Je pomalý, opatrný, naplněný ohromným klidem. V tom doteku není ani špetka pocitu viny. Jen úleva, že už před sebou nemusíme dělat, že nic není.
V hlavě si v rychlosti projedu všechna „měla bych“: měla bych se odtáhnout, měla bych se zeptat, co to znamená, měla bych to zasadit do nějakého rámce. Jestli je něco silnější než všechny tyhle vnitřní poučky, je to tiché vědomí, že právě teď děláme přesně to, co chceme. Ne proto, že bychom něco doháněly, ale proto, že jsme se potkaly v bodě, kde se naše časové osy konečně protly.
Když si potom lehnu vedle ní, nic se neleskne, nic nekřičí. Svět venku existuje dál – další koncerty, další lidi, další očekávání.
Myslím na všechny normality, které po nás, kdo kdy chtěl. Na všechny představy o tom, co „se má“ a „nemá“. A zjišťuju, že jejich váha se v tomhle prostoru rozplývá jako kouř nad svíčkou.
Neděláme nic špatného. Ten pocit není omluva, ale konstanta. Jako kdyby se okolní svět mohl dívat, hodnotit, vymýšlet si nálepky – a přesto by na tom základním vjemu nic nezměnil. Dvě ženy, které žijí v rytmu koncertů, sdílí jednu noc, jedno ticho po vystoupení a vědomí, že si v tom nepřekážejí, ale doplňují se.
Usínám s tím, že nevím, co přesně bude dál. Ale poprvé po dlouhé době mám jistotu v tom, kde jsem právě teď. Na hotelové posteli, v cizím městě, po dalším koncertu, který spolkne prosinec. Vedle ní. S pocitem, že moje rozhozená časová zóna konečně našla někoho, kdo tiká podobně. A že i kdyby se z tohohle příběhu nikdy nestala žádná velká romance k vystavení, už ten fakt, že existuje, stojí za to.
Stačí mi vědět, že ten moment je náš. A že jediné, co na něm záleží, je to tiché, jednoduché vědomí: je to v pořádku.
