Článek
Přijde s dlaněmi sepnutými, skoro až přespříliš příkladná, a já se přistihnu, že ve mně to gesto probouzí ne klid, ale hlad po tichu mezi stěnami.
Přistoupím blíž. Mám pocit, že jsme dvě svíce rozhodnuté hořet jedním plamenem. Dotýkám se lopatek jen tak, profesionálně, říkám si, ale kůže pod látkou má teplotu, která patří jinam než do chladného auditoria. V paměti se mi vynoří zpovědnice a tmavý hlas, který mi kdysi řekl, že hřích začíná dřív, než se dotkne rtu, a že chce-li se člověk podívat zlé chuti do očí, měl by nejdřív vypláchnout ústa slanou vodou. Tady však žádná slaná voda není, jen světlo, které se tváří jako požehnání.
Polštářky prstů rovnají její ramena, hlídají dech. Vzdálit se je správné, říká rozum. Tělo však stojí u ní, jako bych v jejím stínu našla své vlastní obrysy. V tom přiblížení je složený celý slovník, který jsem slíbila nikdy nepoužít.
Zvyk velí, ať se držím prostého: nádech, výdech, osa těla. Jenže mezi nádechem a výdechem zůstává krátká dutina, kde se ozývá něco, co se nechce jmenovat. Tam se najednou ptám: co když se Bůh dívá a zůstává potichu ne proto, že souhlasí, ale že čeká, až ustoupím? Co když právě tohle ticho je zkouška, ne dar?
Její dlaně zůstávají sepjaté. Bříška prstů lehce blednou, protože tiskne víc, než je třeba. Položím prst na hranu spoje a jen tím nepatrným dotykem ji přiměji uvolnit stisk. Jako by ve mně prozřelo další okno: tolik stačí, aby se svět rozdělil na „smím“ a „nesmím“ a mezi nimi vznikl průchod, jímž se dá projít do míst, kam bych neměla.
Bublinky prachu stoupají, lampy v dálce tiše praskají. V tom hluku ne hlasu slyším své vlastní pochybnosti: kdysi jsem věřila, že zbožnost je především rovný krok. Teď se mi zdá, že pravda má tvar oblouku, který se vrací, aniž by padl. Kolikrát jsem už v ambitu zůstala déle, než bylo třeba, jen abych se ujistila, že chodby dýchají beze mě? Kolikrát jsem našla důvod uzavřít dveře, i když nebyl průvan?
Přiblížím její ruce k srdci; učím ji oporu, učím ji vnitřní ticho. A zároveň si nalézám cestu ke svému vlastnímu hluku. Na okamžik mi vyběhne na rty modlitba, stará a bezpečná, ale nerozvinu ji, jen ji spolknu. Jaké slovo by to stejně napravilo?
Na kameni chlad, v ní žár. Znovu mě napadne, že můj dotek je nástroj, a přece je to spíš klíč. Kdybych jím otočila, otevřela by se místnost, kterou nikdo nevysvětil. Co když právě to je důvod, proč sem světlo tak rádo padá: aby mě uvedlo v omyl? Co když mě zkouší? Vím, jak zní poučky, které jsem sama opakovala jiným. Dnes se mi rozpadnou o patro níž, někde mezi hrudní kostí a žebry.
Přesunu jí ruce na krk, jen na malou chvíli; učím ji dýchat pomalu. Cítím tep. Čtu ho jako text, ve kterém se písmena srážejí a tvoří slova, jež neznám, a přesto jim rozumím. Z boku nás sleduje sloup, přísný, trpělivý, starý. Kdyby měl ústa, řekl by: nedotýkej se víc, než je nezbytné. A já si uvědomím, že už jsem se dotkla přesně o jeden pulz navíc.
V dálce kroky. Ne blízko dost, aby nás rozdělily, blízko dost, aby mi připomněly pořadí světa. A přece stojím dál. Vždyť jen přeučuji držení těla. Jen rovnáme lopatky. Jen srovnáváme světlo na kůži. Kolik „jen“ je třeba, aby se z nich stal rozsudek?
Zavřu oči a na vteřinu si představím, že všechna naše gesta jsou skutečně modlitba, že Bůh rozumí doteku jako jazyku a že hřích není v teple, ale v lži. Jenže sebe sama neobelžu: kdyby to byla modlitba, nepotřebovala bych tolik přesvědčování. To, co se ve mně hýbe, není kázání, je to hlad po pravdivosti, která se nevejde do předepsané věty.
Odstoupím. Je to správně – a bolí to, jako když se zavírá kniha uprostřed řádku. Přesto ji ještě naposledy provedu světlem, srovnám lem na hrudi, uvolním šíji. Kůže pod polštářky prstů si mě zapamatuje, to vím; moje prsty si zase zapamatují tu nepatrnou prosbu, jež se do kůže vepisuje dřív, než cokoli řeknu nahlas.
Napadne mě, že až přijdou vyslanci a slova, měla bych stát za ní rovně a mlčet. V tom mlčení se však už teď ozývá křehké „kdyby“. Kdybych ji dovedla k oltáři s vědomím, že jsem ji nenechala v cizí vůli samotnou. Kdybych ji dokázala odvést pryč, pokud by si to vybrala. Myšlenky jsou ostré, nebezpečné, a zároveň přímé, jako paprsek, který jí kreslí tenkou čáru přes lícní kost.
Znovu spojí dlaně. Tentokrát bez přepjatosti; spíš jako by v nich držela ptáče, které nechce udusit, ale ani pustit. Ta něha ve mně překlopí misku vah. Ticho už není zkouška, je to prostor, kde se mám rozhodnout.
Jestli je to proti Bohu, ať mě zasáhne teď, říkám si, ne výčitkou, ale žádostí o znamení. Místo blesku zní jen kroky a vzdálený zvuk zvonků u dveří. Žádné znamení. Jen moje srdce, které si nárokuje právo slyšet sebe.
Ustoupím o krok, abych viděla celou postavu v světle. Vypadá, jako by vyrůstala z kamene, a přesto je měkká, živá, neobrněná. V tom pohledu je odpověď, která nepatří do katechismu. Moje vina se nevytrácí, jen se promění: z něčeho, co mě tlačí k zemi, v kámen, na který se dá kleknout.
Katedrála pod kůží nezmizí, až se dveře otevřou. Jen se zavře jedno oratorium a otevře jiné. A v tom novém už nesmím stát u prahu – musím projít.
