Článek
Dlaně mám pečlivé, tak jsem se to naučila — být ta, co přidrží, uhladí, zapne poslední knoflíček a uteče dřív, než se do něčího štěstí zamiluje.
„Dýcháš?“ usměji se. Přikývneš. Rty máš namalované jen trochu, ale i to „trochu“ je dnes víc, než snesu.
„Budu,“ řekneš.
„Zkus to ještě jednou,“ požádám a prsty ti přejedu po bocích. Vím, kde má krajka tendenci utíkat, přesně tam, kde se ti zvedá dech. V zrcadle se potkáme očima. Zakloníš hlavu o kousek — gesto, které znám z dávna, kdy jsme spolu bývaly déle, než si kdokoli myslel. Jenže tehdy to byla nevinnost, která se mohla vymluvit na noc a víno. Dneska je to tvůj den a všechny skleničky už čekají dole.
„Máš ruce jako někdo, komu věřím,“ řekneš. Je to věta, kterou bych si mohla zašít do podšívky, abych ji měla u srdce, až tě ztratím.
„Proto ti to musím říct,“ vydechnu. Můj hlas je tišší než hedvábí, které ti hladím u pasu. „Nesmíš si ho vzít.“
Zarazíš se. Závoj se sotva znatelně zhoupne, když se otočíš. „Co?“
„Ne proto, že by byl špatný,“ pokračuji, než se do té hrany ticha postavíš čelem. „Protože by to pro tebe byla lež. A pro mě taky.“ Sklopím oči, ale ruce nespouštím. „Miluju tě. Už dlouho. Jsem zbabělec, co to nosil v jehle a doufal, že se nit nikdy nepřetrhne. A ona se dneska trhá.“
Řekneš moje jméno, jako bys ho zkoušela poprvé. Jako když se někomu na jazyku rozpouští zakázané slovo.
„Nechtěla jsem ti to brát,“ rychle dodám. „Jen… než vkročíš před oltář, chci, abys věděla aspoň jednu bezpodmínečně pravdivou věc. Že existuje někdo, komu by stačilo být tvým stínem. A že kdybys řekla ‚zůstaň‘, zůstanu.“
Dlouhé vteřiny, během nichž ze světla padají pramínky prachu, jako by se sem snášely andělské vlasce. Posadíš se na okraj postele a díváš se na svoje dlaně, jako by ti na nich přistála nová mapa.
„Proč teď?“ zeptáš se nakonec.
„Protože jinak bych to nikdy neřekla,“ odpovím. „A nikdy je horší než pozdě.“
Zasměješ se tak tiše, až to zabolí. „To jsi celá ty.“
Přijdu blíž. Kolena se mi zaboří do koberce a prsty si odložíš do mých dlaní. Tvé prsty jsou studené, moje moc teplé. V tom rozdílu se najednou objeví všechno, co jsme neudělaly. „Můžeš říct, že jsem ti zkazila den,“ řeknu. „Omluvím se dole květinám i hudbě.“
„Myslíš, že bys dokázala zkazit hudbu?“ pousměješ se. „Vždycky jsi mně ji spíš zesílila.“
Závoj mi sklouzne přes zápěstí. Necháš ho tam, jako kdybych se mohla na chvíli stát tvým pláštěm. Hřbetem ruky mi přejedeš po tváři, tak nejopatrněji, jak se dotýká člověk něčeho, co si netroufá mít. „Kdy jsi to věděla?“ zeptáš se.
„Když jsi mi jednou usnula na rameni v tramvaji a já poprvé nezáviděla světu, že tě veze. Když jsi mi pak podala hrnek a tvůj palec se mi dotkl kloubu. Když jsem tě občas viděla šťastnou s někým, kdo nebyl já, a neuměla jsem mu to přát. A dneska ráno, když jsi vstoupila, jako by sis oblékla svět, a já si uvědomila, že se mám nadechnout a říct pravdu, anebo už nikdy.“
„A kdy jsi přestala doufat?“ ptáš se dál.
„Nejspíš hned po tom nadechnutí.“
Přitáhneš mě o kousek blíž. Cítím tvůj parfém, něžný a čistý, ale pod ním je něco, co znám jen já: teplo. „A kdybych tě teď políbila,“ zašeptáš, „bylo by to fér?“
„Bylo by to skutečné,“ odpovím.
Přiblížíš se. Ne jako někdo, kdo chce zapomenout, ale jako někdo, kdo si chce zapamatovat. Naše rty se potkají nesměle, a přitom neomylně. Polibek je krátký, ale v tom krátkém je přítomný celý rok, možná všechny roky, které přijdou, kdykoli si je dovolíme. Neposouvám nic dál — není to chvíle na výkřiky. Jen se chvěji a vím, že ať se stane cokoli, tohle už nepůjde vzít zpátky.
Odkloníš se, přitiskneš si dlaně na tváře a zhluboka se nadechneš. „Musím jít,“ řekneš. V tom „musím“ je svět. V tom, jak se mi díváš do očí, je něco jiného.
„Vím,“ kývnu. „Ať to bude jakkoli, budu tady, až se vrátíš. Nebo nevrátíš.“
Postavíš se. Já uhladím krajku, zaklapnu poslední háček a uhlídám si prsty, aby se netřásly. Závoj ti spustím po zádech, paprsky se na něm zachytí jako hvězdy. U dveří se zastavíš.
„Dvě věci,“ řekneš. „Za prvé: nikomu jsi nic nepokazila.“ Zvedneš ke mně oči — a jsou najednou strašně svobodné. „Za druhé: kdybych se nevrátila do té hudby dole…“ hrot tvé věty se zachytí o vzduch, „…zůstaneš?“
„Zůstanu,“ vydechnu. A je to nejsnadnější slib, jaký jsem kdy vyslovila.
Usměješ se. Otevřeš dveře a svět se nadechne spolu s tebou. Kroky v chodbě se vzdalují a já sedím na koberci, s tvým teplem v dlaních a srdcem, které běží o pár taktů napřed. Mám to, co jsem chtěla — pravdu vyřčenou včas. A možnost. Možnost, která teď visí ve vzduchu jako poslední bublinka, než praskne v paprsku.
Nevím, jestli se vrátíš. Ale vím, že když se ten závoj znovu otevře, půjdu ti naproti. A pokud ne, budu tu, abych tě v sobě nepřestala mít, ne už potichu, ale s úctou k tomu, co jsme si dovolily. A co nás možná teprve čeká.
