Článek
„Tohle nikdo nevezme a já… bude ze mě kreatura.“ Ta slova mě řežou zevnitř. Jsem z toho vyčerpaná, jako by mě celý den někdo přepíral v studené vodě.
Nepřemlouváš mě. Přesuneš se za mě, obejmeš mě zezadu a schováš se pod deku, aby ses dostala až ke mně. Přitáhneš si mě blíž a čelo mi na vteřinu přitiskneš k temeni. „Jsi v bezpečí,“ říkáš klidně. Já vím, že u tebe ano. „A jsi žena. Ne až jednou—teď.“
Necháš mi ruce na místě, kde se dech—ne, rytmus—zrovna nehádá s hlavou. Vedeš mi prsty k lemům trička, jen abys je tam nechala odpočinout. „Zítra půjdeme spolu,“ dodáš, jako bys podávala hrnek do dlaní. „Po našem.“
Otočím tvář k tvé paži, v nose mi zůstane jemná vůně krému a stopa skořice z čaje. „Mám nápad,“ zašeptáš s tím měkkým úsměvem, který mě nutí zpozornět. „Hodíme si korunou. Když vyhraju, prohodíme si oblečení: ty v mých šatech, já v tvojí džísce. Když vyhraješ ty, jedeme k našim.“
Jsem jediná, komu to připadá šílené? Přeci jen—svěřit tak zásadní věc náhodě? A co když prohraju? Většina by se bála návštěvy u tchyně. To neznáte tu moji—je skvělá, jen ještě neví, co se chystá.
„Jsi panna,“ rozhodneš, nenecháš mě ztratit se v odkládání.
Kdyby nešlo o minci, polemizovala bych. Ty budeš orel, to sedí z mnoha úhlů.
Mince vyletí, krátký záblesk ve vzduchu, a dopadne do tvé dlaně. Zakryješ ji prsty. V tu vteřinu nevím, co si vlastně přeju. Panika se vyšplhá na Sněžku, sevře hrdlo.
„Orel,“ řekneš tiše—ne jako rozsudek, spíš jako fakt. A mně vyhrknou slzy. Ne štěstím. Strachem. Jenže i ten strach ví, že se držím tvojí ruky.
Jdeme spát – jinak se z toho zhroutím. Říká se, že ráno bývá moudřejší večera; nejsem si jistá, že to vážně platí. Usnu až v tvojí náruči, jako když se vypne hlučný přístroj. Děsivé sny obcházejí postel až do chvíle, než se mnou jemně zatřepeš.
„Zlato,“ šeptáš mi do ucha, „jdete s tátou na ryby.“
Zamrkám. S kým a kam? Měli jsme přece zůstat doma a chystat se na „procházku“. Rozlepím oči a nejspíš na tebe koukám dost vyjeveně.
„Včera jsi to navrhl.“
Proč na mě mluvíš v mužském rodě?
Zvednu ruku, dám ti znamení, že potřebuju víc času. Nechám tvoji bezstarostnou náladu bez odezvy, i když se o mě tak ochotně opírá. Chyba. Hned po obědě to spadne z čistého nebe — rychlé, ostré, nečekané.
„Čekáme miminko,“ řekneš u stolu a pošleš mě do provazů jednou přesnou větou. Naštěstí jsme nic nechytili a panímáma nachystala řízky – tak mi nezaskočí kost.
Napadne mě nevhodné „kdo s kým“, ale spolknu ho. Gratulace si mě najdou dřív než slova vysvětlení. Ruce na ramenou, obejmutí, teplý vír nadšení. Během chvíle se to přelije do plánování svatby: barvy, místo, koláčky. A já? Vstanu od stolu „na chvilku“ a vyjdu na terasu. Zapálím si, i když jsem s tím skoro přestala. Potřebuji se nadechnout.
Přemítám o kvadratuře kruhu: v jednu chvíli řešíme procházku, můj coming-out, křehkou odvahu vyjít ven tak, jak se k sobě blížím. A v další jsem tu já—v jejich očích—jako budoucí „otec“. Jako by dva filmy běžely najednou a zvuk se míchal. Opřu se o zábradlí, z kapsy si vytáhnu žvýkačku, cigaretu típnu po třech tazích. Snažím se poskládat si v hlavě pořadí, které dá smysl mně, ne šablonám.
Otevřou se dveře. Vyjdeš za mnou, zavřeš je potichu, aby k nám z jídelny nedolétla ani drobná poznámka. Přistoupíš těsně, položíš mi dlaně na paže a zůstaneme tak, dokud se hluk ve mně nepřestane přelévat.
„Zase kouříš?“ hodíš po mně. O tom, co tohle všechno znamená, neřekneš nic.
Necháš mě dívat se do zahrady, ne na tebe. „Trochu jsem se bála, co na to řeknou, když nebyla svatba. Víš, jací jsou,“ navážeš, jako by náš den patřil úplně jinému příběhu. Nakloníš se blíž. „Mohl jsi mě podpořit!“ vyletí z tebe výčitka, tvrdší, než čekám.
Ztuhnu. Zábradlí pod prsty je náhle studené jako kov v nemocnici. Svět se mi na vteřinu rozpojí: zahrada je stejná, ale slova patří jinam. Mám pocit, že jsem se probudila v jiném časoprostoru—v paralelním vesmíru, kde jsme přeskočily kapitolu a já jsem v ní napsaná v mužském rodě. Hledám orientační body: linie plotu, vráska na tvém ukazováku, záblesk tvého odznáčku na klopě mojí bundy. Všechno je zdejší. Jen logika se mi svezla z kolejí.
„Musím na chvíli do práce,“ dám ti pusu. „Volali kvůli zítřku.“
Nenechám tě odpovědět. V chodbě popadnu klíče a batoh, boty došlápnu patou. Dveře za mnou měkce klapnou.
Celé odpoledne jezdím po našich místech. Most a světla na hladině. Lavička s malou rytinou, kterou známe jen my. Benzínka a žvýkačky do kapsy, jako tehdy cestou k tvojí babičce. Kino, kde jednou zhasl obraz i tvoje trpělivost. Město se smráká, mapu drží jen moje ruce na volantu. Nikdo mi nepíše. Já bych teď stejně neuměla nic odpovědět.
Doma jsem až pozdě v noci. V předsíni ticho; klíč cinkne. Koupelna. Převléknu se do saténové košilky. Lehnu si na tvoji stranu, polštář ještě nese tvou vůni. Dívám se do tmy, dokud se nerozvrství na známé tvary. Nepočítám kroky, neplánuji projevy. Jen si v hlavě skládám jednoduchý zítřek: šaty složené do čtverce, tkaničky srovnané, vše zabalené než přijedeš. Usínám sama…
„Beruško,“ slyším tvůj hlas. Neříkáš Zlato. „Jdu si vybrat včerejší výhru!“ zníš odhodlaně.
