Článek
Máma pro mě byla hlavně jistota v dobách, kdy jsem ji potřebovala – myslím tu jistotu. Puberta se mnou cvičila, jak chtěla – nálady nahoru dolů, chvíli jsem chtěla zmizet, chvíli zachránit celý svět, a přitom jsem většinu času jenom nevěděla, co se sebou. Ona byla ten člověk, u kterého jsem mohla prásknout dveřmi a zároveň věděla, že večer bude v kuchyni pořád svítit.
Muži kolem ní se měnili. Objevovali se po směnách, po rozvodech, po rozchodech, po osamělých večerech. V koupelně se na chvíli objevila cizí žiletka, v předsíni cizí boty, v lednici víc piva než obvykle. Dřív, než jsem si zvykla na jejich hlas, zmizel i poslední hrnek, který si u nás přitáhli blíž k sobě. Na základce jsem to příliš neřešila, na střední jsem měla plnou hlavu svých kluků a průšvihů a na vysoké jsem doma spíš jen přespávala mezi seminárkami a brigádou.
V tom všem se jako jediná neměnila kombinace „já a máma“. Stejný byt, stejné zvuky, stejné večerní rituály. Občas dusno, občas ticho, občas smích, ale pořád jakási linka, na kterou se dalo vrátit.
Pak přišlo poslední léto před odletem do Anglie. Kufr čekal v koutě, letenka v mailu a v hlavě představa, že za pár týdnů budu žít úplně jinde. Mezi tím byl pocit, že je potřeba ještě něco uzavřít – období, kdy jsme doma byly dvě, kdy se dalo kdykoli vejít do jejího pokoje, kdy stačilo natáhnout ruku po telefonu a vědět, že je ve stejné časové zóně.
Ani nevím, kterou z nás napadlo odjet spolu k moři. Pár dní jen pro nás, než se ten náš malý svět rozpojí na dvě adresy.
Čekal nás apartmán kousek od moře s víc ložnicemi, než bylo třeba a pak se objevila – tvrdší linka řasenky, jiné oblečení, ale pořád ten samý člověk, se kterým jsem kdysi sdílela lavici, taháky a první zakouřené přestávky za školou.
Tentokrát ne na fotkách z maturiťáku, ale s vlastním kufrem u vedlejšího apartmánu, který měla zaplacený. Jenom se zřejmě na poslední chvíli něco zvrtlo a ona přemýšlela, co s načatou dovolenou.
„Přeci nepojedeš domu,“ namítla mamka a pozvala ji k nám.
Vážně to bylo jako návrat do doby, kdy u nás sem tam přespala, když jsme se „učily“ hodně dlouho a její táta nechtěl jet přes půl města.
Nebyla jsem proti! Bylo to pár let, co jsme se neviděly. Mohla to být příležitost uzavřít jednu životní kapitolu se vším všudy a pustit se do další. Být chvíli nostalgická. Zavzpomínat si jako by mi bylo sto let a tohle byl poslední výlet, než se nade mnou zavře víko rakve. Tak staře jsem si mohla připadat.
Jenom k tomu nebyla příležitost. Čas si plynul vlastním tempem. Rána na pláži střídala siesta v houpací síti a kolem hlahol, který se mě vlastně netýkal. Stejně jako večery se sklenkou místního vína a vyprávění o běžně banálních věcech. Jako bych už ty dveře starého života dávno zavřela a myslela jenom na to, co bude.
Až přišlo poslední ráno a naplánovaný výlet ani nevím kam. Bylo mi to jedno. Jednou to „prožiju“ díky nespočtu fotek v mobilu.
Vstala jsem a zaslechla stejný hlahol jako každé ráno. Oči zalepené. Nohy na autopilota a pak krátký pohled, který změnil celý svět – její ruka na mámině. Její ústa u jejího ucha a slova, která nebyla určená nikomu jinému.
Mohla bych být teatrální a říct, že se zastavil svět, ale on se opravdu zastavil. Najednou nebylo nic, co by dávalo smysl. Jediná jistota „já a máma“ byla pryč a hlavou létala jedna konspirační teorie za druhou.
„Lenochu vstávej!“ proniklo přes zavřené dveře. Výmluva, že mi není dobře, přišla skoro automaticky.
Ležím na posteli, civím do stropu a snažím se přesvědčit samu sebe, že jsem si to možná jen přebrala moc citlivě. Jenže pokaždé, když zavřu oči, vidím znovu ten dotek na stole a mámin pohled, který jsem u ní nikdy neviděla.
