Článek
Všichni mi rozmlouvali výlet do míst, kde vyrůstala. Ostatně sama se sem už nikdy nevrátila. Nechápala jsem proč až do chvíle, než jsem vstoupila na nádvoří. Není to jenom nádhera, která vás uhrane, ale teplo krbu, které vás – tedy mě – obejme a nepustí.
Vůbec si neumím představit, jaké to bylo odejít a všechno tu nechat. Snažím se zhluboka nadechnout. Nejde to. Trvá mi několik minut, než jsem schopná vejít do pokladny, kde mě vyděsí nakřáplý hlas, co zní fakt přísně.
Musím ven. Sednu si na lavičku na nádvoří a mám co dělat, abych se nerozbrečela. Teď poprvé dám mamce za pravdu. Neměla jsem sem jezdit. Chci vstát. Chci odejít, když ten samý nakřáplý hlas svolává pár historie chtivých opozdilců na prohlídku.
Zvednu se automaticky. Stejná je i celá prohlídka. Nemám z ní vůbec nic. Dokonce ani když zazní jméno mojí prababičky. Měla bych sednout na motorku a zmizet. Nechat tohle místo jeho osudu.
Je podzim. Vůbec nevím, proč mi to přijde důležité, jako by roční období mohlo něco vysvětlit. Možná je to tím zmatkem v hlavě. Nedávný rozchod. Nejistota, kde dneska složím hlavu. Mozek se chytá maličkostí a do toho ten její hlas, pořád stejně nakřáplý, a přesto… přitažlivý způsobem, který nejsem schopná popsat.
Až na konci prohlídky mi dojde, že to není jenom její hlas, ale ona celá. Potlesk a poděkování. Poslední prohlídka. Další bude až na jaře. Škoda. Na chvíli se mi v hlavě mihne, že bych šla ještě jednou, jenže to už je pozdě.
Zajdu do pokladny. Do oka mi padne poslední cola na pultu se suvenýry.
Zeptám se, jestli se tu dá někde přespat. Přijde jen zavrtění hlavou. Zkusím ještě jídlo. Ruka ukáže kdoví kam, jako by se mě chtěla konečně zbavit a jít se zazimovat. Vezmu si půllitr kofeinu a vyjdu ven.
Průchod. Zaparkovaná motorka pod lípou a vedle ní omšelý vývěsní štít, kterého jsem si před tím nevšimla. Vezmu za kliku. Mají otevřeno.
Prázdná, chladná místnost a pak zase ten nakřáplý hlas.
Místo pozdravu dostanu jídelní lístek, který vypadá jako by ho přepisovali mniši v nedalekém klášteře – to chcete; to nechci číst, tak to nechám na ni.
Nejdřív mi natočí pivo a pak zmizí. Nechci pátrat kam. Trvá to celou věčnost, než se objeví s porcí, co by nakrmila půlku mateřské školky.
Je pořád stejně od rány a já hladová a taky unavená.
„Nedáte si se mnou?!“ Musím vypadat vážně vyděšeně, jinak by se neusmála. Nesedla si ke mně a…
Naše ruce se dotýkají, když nabírá první sousto a než mi dojde jak, tak se krmíme navzájem, jako bychom seděly u svatební tabule.
Když po pár soustech, máme na tvářích víc jídla, než jsme snědly, nakloníš se. Vezmeš ubrousek a chceš ze mě oškrabat historické nánosy jako bych byla socha. Nejspíš čekáš, že cuknu, ale se ani nehnu. Čekám. Chci ti to oplatit, ale místo ubrousku to zkusím jazykem.
Prázdná a chladná místnost už není zase tak prázdná a chladná, i když jsme tu pořád jenom my dvě.
Ranní probuzení v prababičky ložnici? Asi by byla překvapená.
