Článek
Řeknu: „Jsem trans.“ Ale jako bych řekla: „Mám lepru!“ Reakce je stejná. Odtažitá.
Je to jen chat. Modrá bublina, šedá bublina. Hra na blízkost, která se dá kdykoli vypnout palcem.
Začalo to nevinně. Jedna zpráva pod fotkou. Něco, co by klidně mohlo skončit u „díky, hezký den“. Jenže neskončilo. Přibyly další věty, tentokrát už v soukromé konverzaci, a pak další. Můj telefon měl celý večer zvláštní teplotu — jako by se mu to líbilo. A mně taky.
Psala rychle. Tak rychle, že jsem občas nestíhala vymyslet odpověď a jen koukala na tři tečky, které se rozsvěcely a zhasínaly jako signál, že tam někdo opravdu je. Žádné suché „ok“. Spíš drobnosti: co mám ráda, jak se mi povedlo to či ono; jestli jsem typ na film nebo knížku. Jedna otázka vedla k další a najednou to nebylo povídání, ale rytmus.
Jednu chvíli mi poslala hlasovku. Krátkou. Smála se do ní tak, že jsem si ten smích pustila ještě jednou — ne kvůli obsahu, ale kvůli tomu, jak to znělo. Jako by se nic nemohlo pokazit. Jako by svět venku byl vypnutý a existovala jen tahle linka mezi dvěma obrazovkami.
Věci se posouvaly přirozeně. Vtipy se staly osobnějšími. Komplimenty méně opatrné. A pak přišla otázka, která končí tyhle konverzace.
„A máš to v životě srovnaný? Jako vztahy…“
Zírám na klávesnici, jako by se tam měla objevit správná odpověď sama. V takových chvílích mám pocit, že existují dva druhy pravdy: ta, kterou říkáš, a ta, kterou se bojíš říct, protože víš, že se s ní mění atmosféra.
Vždycky si říkám, že tentokrát to bude konečně fajn. Že se nic dramatického nestane. Že už jsme přece dospělé. Že žijeme ve světě, kde se lidé dokážou zeptat, aniž by někoho rozšlapali.
Tak to napíšu.
„Jsem trans.“
Tečka. Jednoduchá. Bez vysvětlování, bez obhajoby, bez očekávání. Jen fakt. Upřímnost, která má předcházet průšvihu, ne ho vyrábět.
Obrazovka zůstane stejná. Moje ruka taky. Všechno je stejné, jen se něco nepatrně posune. Jak když se v pokoji neotevřou dveře, ale jen se přivřou.
Čekám na tři tečky.
Nepřijdou.
Minuta. Dvě. Pět. V chatu to nejsou jednotky času, to jsou jednotky fantazie. Za těch pár minut si stihneš vymyslet celý film: možná si jen odskočila, možná přemýšlí, možná hledá slova, možná…
Pak se konečně objeví odpověď.
„Aha.“
To je všechno.
Ještě před chvílí to byl smích a otázky. Teď je to „aha“. Slovo, které v sobě nemá nic. Ani zvědavost. Ani respekt. Ani vztek. Jen prázdno, do kterého se dá promítnout úplně cokoliv.
Napíšu: „Kdybys chtěla se na něco zeptat…“
Píšu to opatrně, skoro jako bych na displeji držela křehkou skleničku. Jenže sklenička není v mojí ruce. Je na druhé straně.
Tři tečky se konečně rozsvítí. Na vteřinu. Dvě. Pak zase zmizí. Znovu. Zase. Jako by tam někdo zkoušel, jak málo stačí k úniku.
A pak to přijde.
„Hele, promiň, ale s tebou bych nechodila.“
Srdce mi udělá ten zvláštní pohyb, který není ani zrychlení, ani zpomalení. Spíš škubnutí. Jako když ti někdo bez varování sáhne do kabelky a ty instinktivně přitiskneš zip, i když už je pozdě.
V té větě není „necítím to“. Není tam „nejsem si jistá“. Není tam „nevím“. Je to vyhlášený rozsudek, jako by mě někdo přestal vnímat jako člověka ve chvíli, kdy dal na čelo nálepku.
Neodpovím hned. Sedím a koukám na tu větu, která svítí jako neon v prázdné ulici. V hlavě mi probleskne tisíc možností: být vtipná, být ostrá, být důstojná, být smutná, být… cokoliv, jen ne to, co se teď děje uvnitř.
Nakonec napíšu jen: „Ok.“
Dvě písmena. Nejmenší možná odpověď. Taková, která nic nežádá a nic neukazuje. Protože ve chvíli, kdy by se ukázalo, jak moc to bolí, mám pocit, že bych se ještě víc ponížila.
Ještě chvíli držím telefon v ruce, jako kdyby se něco mohlo stát. Jako kdyby se mohla vrátit a říct: „Pardon, to jsem napsala blbě.“ Nebo aspoň: „Díky, že jsi mi to řekla.“
Nic takového nepřijde.
Jen modré „přečteno“ a ticho.
A v tom tichu se pomalu ukládá další drobná věc: ne hořkost. Ne nenávist. Spíš opatrnost. Taková ta, co se ti nenápadně usadí v zápěstí, když příště píšeš tu samou větu. Už předem víš, že to může dopadnout stejně. Už předem cítíš, jak rychle se může teplo změnit v odstup.
Telefon zhasne.
A já mám chuť si říct něco chytrého, něco o stereotypech, o strachu, o tom, jak se lidé bojí všeho, co neznají. Jenže žádná poučka mi teď nepomůže.
Pomůže mi až ráno, kdy si při kafi všimnu, že mi ta věta pořád sedí někde pod žebry jako malý kovový předmět. Ne tak velký, aby mě položil. Jen dost velký na to, abych o něm celý den věděla.
A stejně vím, že až se mě někdo zase jednou zeptá, budu chtít říct pravdu.
Jen budu o vteřinu déle držet prst nad klávesnicí.
