Článek
V kapse mi šustí kartičky, co hledají poklady a tužka s okousaným lakem. Uličky jsou úzký a klikatý, jako by se schválně bránily přímce. Nad hlavou visí vývěsní štíty — kousek kovu, co se na řetězu lehce pohupuje, když kolem projdeš rychleji.
V jedné to voní kávou a mokrým dřevem, v další je cítit jen studenej kámen a vyfoukaný komíny. Hra mě posílá k „místu, kde se dvě ulice srazí do ostrýho úhlu“, a já se přistihnu, že stopu čtu pomalu, jako bych tím mohla zpomalit i večer.
Poprvé tě uvidím u rohu, kde na fasádě visí štít s vybledlou kresbou a pod ním malá lucerna. Stojíš bokem, kabát rozepnutej, v ruce držíš kartičku a tužku stejně jako já. Zvedneš hlavu ve stejný vteřině. V očích máš zvědavost.
Neusměješ se. Neuhneš. Jen si mě rychle změříš, jako když v noci počítáš kroky a chceš vědět, jestli se ti někdo drží za zády. Pak sklopíš oči zpátky na papír a přepíšeš si něco do políčka. Vypadá to skoro jako poznámka ke hře, ale já vidím, že sis zapsala i mě: moje boty mokrý u špiček, kelímek v ruce, ten můj návyk držet tužku, i když ji zrovna nepotřebuju.
Jdu dál, protože zastavit se by znamenalo přiznat, že to není jen hra. Na dalším rohu je v omítce prasklina ve tvaru blesku a pod ní dveře s mosazným klepadlem. Stopu čtu nahlas jen v hlavě: najdi znak, kterej někdo schoval tak, aby ho viděli jen ti, co se dívají. Přitisknu se blíž ke zdi, dlaní přejedu po studeným kameni a chvíli hledám, jestli to je vyrytý křížek nebo jen škrábanec od klíčů.
Když se narovnám, stojíš o pár metrů dál. Ne přede mnou. Vedle. Jako by tě to vedlo stejnou kličkou, stejným tempem, stejným neochotným soustředěním. V ruce máš tužku a kartičku už složenou napůl, aby se ti líp držela. Na krku ti zůstala kapka z deště a leskne se v světle lampy, co tu není elektrická — plynová, taková ta, co nebliká, ale dýchá.
Druhej střet přijde u zákoutí, kde se ulice zlomí tak ostře, že za roh nevidíš, dokud do něj nevkročíš. Je tam další plynová lampa, sklo lehce zašlé. Pod ní stojí malá tabulka s číslem domu, ošoupaná, jak po ní lidi pořád sjíždějí očima a nikdy se u toho nezastaví. Ty se zastavíš. Zvedneš kartičku, nakloníš ji do světla a čteš, jako by to byla mapa k trezoru.
Já dělám totéž, jen o pár minut později. V tu chvíli mi dojde, že děláme to samé. Nejspíš čteš stejně trapně chytrý věty, co tě posílají do koutů, kam turisti v podpatcích nechodí.
Nevyměníme si slovo. Ty jen zvedneš oči a tentokrát je v nich něco navíc: pobavení, jaký má člověk, když pochopí, že se mu někdo hrabe ve stejný schránce. Přestaneš si hrát na to, že mě nevidíš, ale pořád si hraješ na to, že to nic neznamená. Já ti to vrátím stejně.
Pak se zas rozpojíme. Ty půjdeš doprava, já doleva, protože to tak karta chce, a protože je to bezpečnější. Mezi náma je pár metrů, pár rohů, pár vývěsních štítů, co o sebe občas cinknou. Hra mě pošle k místu, kde má být „něco schovanýho v dosahu ruky“. Vlezu do další uličky, kde je ve zdi výklenek a v něm soška, kterou někdo v noci polepil samolepkou. Sáhnu dovnitř, prsty mi přejedou po prachu a ohlazeným kameni. Najdu malý kovový žeton, studený a hladký. Není to poklad, spíš důkaz, že někdo tuhle trasu vymyslel a někdo ji už před náma prošel.
Když se otočím, zase tě vidím. Stojíš naproti přes malý plácek, kde je dlažba jinak poskládaná, jako by to někdo opravoval po špatným zásahu. Vypadáš teď soustředěněji, méně „na vycházce“, víc „na lovu“. A pak uděláš věc, která mi zůstane v hlavě víc než samotná hra: nepokračuješ hned dál. Počkáš, jestli se chytnu.
Chtěla bych, ale nemám odvahu!
Další stopa nás dovede k vývěsnímu štítu, co vrže, protože je na řetězu starým jak ty domy. Zastavíš se pod ním, zvedneš kartičku a já slyším, jak si tiše odfrkneš, protože text je zase „vtipnej“ tím způsobem, že ti dá úkol, ale nechá tě ho udělat sama: najdi dvě věci, co k sobě nepatří, a spoj je. Vytáhneš tužku, uděláš čárku, pak se otočíš a podáš mi kartičku tak, aby sis pořád nechala konec v prstech.
Připíšu na kartičku svoje dvě věci: plynová lampa a tvoje oči, vývěsní štít a moje nervózní prsty. Ty si to přečteš a koutkem úst ti cukne něco, co je skoro úsměv. Pak si vezmeš kartičku zpátky, schováš ji do kapsy a uděláš krok, kterej už není o hře: přiblížíš se tak, abys se mnou sdílela stejný světlo pod lampou.
