Článek
Těšily jsme se — a kdo by se netěšil, když vyslovíš: Řím. Hned nám naskočily úzké uličky, teplý kámen pod sandálem; západy, co zmizí dřív, než řekneš cokoliv, co tě jenom napadne. Romantické procházky po místech, kde se psala historie. A to jsme vedle sebe jenom ležely a hledaly ubytování.
Jako bychom vybíraly nový život, ne týden v cizím městě. „Tady je balkon,“ řeknu, když si přiblížím fotku. „A tady sprcha, co vypadá jak pro filmový hvězdy,“ usměješ se. Už jsem si to malovala: ráno se budím dřív, než začne vedro, oblíknu šaty, co se doma jen válí, a v ruce držím kelímek cappuccina, protože v Římě je i obyčejné ráno něco, co se dá skoro ochutnat.
Pak se do hledání vložily naše fenky. Málem bych na ně v tom nadšení zapomněla. V tu chvíli to nebyl problém. Máme babičky budou hlídat. Ostatně jedné jsme před pár týdny taky hlídaly.
Bohužel jedna babička byla jako babička nepoužitelná a ta druhá překvapila. „Týden?“ začala a já tušila problém. Chtěla jsem namítnout, že jsme jí hlídaly tři neděle a neřekly ani popel.
Pokud se některá z vás pustila s tchýní do podobné argumentace, je vám jasné, jak to dopadlo. Nebude a basta!
Pár dní ticha se dalo krájet. Moje frustrace nemohla najít konec. Výčitky byly všude kolem nás a čas odletu se blížil. Bylo to, buď poletím sama, nebo se zase stane to, co se u nás děje vždycky: odložíme to „na příště“, které nepřijde, a já si pak akorát přidám další důvod, proč jsem protivná i sama sobě.
A tak jsem začala balit.
Ty ses na to balení dívala přesně tím způsobem, který umí jen partnerka: jako bys mě nechávala být, ale zároveň ses mě dotýkala nepřítomností. Neřekla jsi „jeď“, neřekla jsi „nejezdi“. Jenom jsi chodila bytem, dělala úplně zbytečné věci a tvářila se, že řešíš něco důležitého. Já v tom slyšela: když už to chceš, tak si to užij.
Fenky to pochopily rychleji než my.
Jedna se mi lepila na paty, druhá si lehla ke dveřím, jako by je chtěla zalehnout vlastním tělem. Vodítka ležela na komodě a vypadala jak výčitka v textilu. Každý jejich pohled byl: takže ty jdeš a my zůstáváme?Jenže ony aspoň nehrály, že je to jedno.
Čas odletu se blížil a já si pořád opakovala, že to dělám správně. Že mám právo vypnout. Že jsem unavená. Že to není žádná tragédie. Že potřebuju Řím.
Na letišti jsem byla až podezřele funkční. Odbavení, kontrola, gate, kafe, nastoupit. Všechno se dalo dělat bez emocí, dokud se pořád něco děje. Emocím musíš dát prostor — a já jim ho nedala.
Dala jsem ho až po příletu.
Řím mě přivítal teplem a světlem, které vypadá, že je v ceně letenky. A mně se udělalo fyzicky špatně. Ne „trochu smutno“. Normálně špatně. Žaludek sevřený, ruce studené, v hlavě zvláštní prázdno. Stála jsem s kufrem před ubytováním a najednou jsem měla chuť otočit se a jet zpátky dřív, než vůbec uvidím první památku.
V hotelu jsem si sedla na postel. Telefon v ruce. Zírám na něj, jako kdyby na displeji mělo vyskočit řešení.
Nenapsala jsem ti hned. Ne proto, že bych nechtěla. Ale protože jsem se bála, že mi odpovíš stejně, jako to u nás poslední dny vypadalo doma: krátce, správně, bez emoce. A to bych v tu chvíli nerozchodila.
Tak jsem šla ven.
Řím byl krásný. A přesně to bylo na tom nejhorší. Protože město dělalo všechno správně a moje tělo pořád jelo „chybíš mi“ jako zaseklou hlášku. Všude páry. Smích. Dotyky. A já s tím svým „vypnout“ seděla u stolu, objednala si večeři a první sousto jsem sotva polkla.
Večer jsem ti nakonec poslala fotku. Jednu. Bez textu. Takové to trapné „jsem tady“, které se tváří nenápadně, ale je to volání o pomoc.
Když přišla odpověď, byla… slušná. Správná. A úplně mimo to, co jsem potřebovala. Žádné „chybíš mi“. Žádné „mrzí mě to“. Jenom pár slov a tečka. A já jsem si uvědomila, že vlastně nejsem pryč kvůli Římu.
Jsem pryč, protože jsme se doma nedokázaly domluvit na fenách — a ve skutečnosti jsme se nedokázaly domluvit na ničem, co je pod tím.
Druhý den jsem se snažila „dovolenou“ odžít. Koloseum, uličky, kafe, gelato. Fotky do telefonu, aby to vypadalo, že to má smysl. Jenže mi pořád chyběl někdo, komu bych to mohla ukázat tak, aby mi na tom záleželo. Ty.
A chybělo mi i to úplně obyčejné: náš byt. Fenky. Zvuk, jak se večer uvelebí. Tvoje tělo vedle mého, i kdybychom zrovna mlčely.
Po dvou dnech jsem to přestala dávat.
Otevřela jsem vyhledávání a napsala: letenky zpátky.
Protože odpočinout si neznamená odjet a trpět. A „tak si jeď sama“ není volnost, ale díra — jen se tváří, že je řešením.
A přesně v tu chvíli mi došlo ještě něco, co mě píchlo víc než všechny ty babičkovské „basta“ dohromady:
Že mi nechybí jen Řím ve dvou.
Mně chybí, abychom vůbec byly „my“.
