Článek
Vánoce nejsou povinnost. Když nemáš chuť, nemusíš. Tečka. Jenže realita spíš vypadá tak, že kdykoli vyslovíš něco podobného nahlas, polovina okolí tě začne přesvědčovat, že „to jen tak říkáš“, že „ve skutečnosti Vánoce miluješ“ a že „tě ta nálada ještě chytne“. Jako by bylo zakázané prostě říct: Letos na to nemám. Bez vysvětlování. Bez obhajování.
Prosinec často připomíná soutěž v disciplíně „kdo toho zvládne víc, aniž by se zhroutil“. V práci se dodělávají resty, v obchodech bojuješ o poslední krabici s legem a doma běží seznam: uklidit, napéct, nakoupit, zabalit, usmívat se. Z tradic se nenápadně stane test loajality – k rodině, k partnerovi, k dětem, k představě „jak to má vypadat“. Jenže tohle všechno je dobrovolný program, ne zákon. A přesto se spousta lidí cítí provinile, pokud se jim do toho upřímně nechce. Pocit viny ale není dobrý důvod k tomu, něco dělat. Zvlášť ne něco, co má být o radosti a blízkosti.
Cukroví je skvělé. Tedy hlavně v lednu, když ho dojídáš k ranní kávě. Ale fakt neexistuje žádné pravidlo, že „správná“ domácnost musí mít deset druhů a jeden „rodinný recept, který se dědí po prababičce“. Možná tě pečení baví – super, tak si užij těsto na stole, mouku ve vlasech a rohlíčky, které nikdy nebudou tak krásné jako na Instagramu. Ale možná tě to vůbec nebaví. Možná u toho stojíš s bolavými zády, nervózní z toho, že tě čekají ještě tři druhy, byt vypadá jako po výbuchu a ty bys nejradši zalezla do postele a pustila si film. A právě v tu chvíli je úplně legitimní říct: „Letos nepeču.“ Nebo „upeču jeden druh, protože mám chuť – ne proto, že se to má.“ Nikdo nezměří tvoji lásku podle počtu plechů v troubě. A jestli jo, možná bys neměla dokazovat svou hodnotu tím, že válíš těsto.
Podobně je to s dárky. Prosinec se často mění v ekonomickou sebevraždu – objednávky, splátky, platební karty na hraně infarktu. Protože „přece nebudu jediná, kdo nic nedá“, „děti to čekají“ a „táta má rád drahé věci“. Jenže dárky nejsou jediný jazyk, kterým se dá mluvit o lásce. Dá se projevit i tím, že někomu věnuješ čas, pozornost, klidný rozhovor bez telefonu v ruce. Nebo tím, že si dovolíš nebýt unavená troska – a místo nekonečného běhání po nákupáku prostě zůstaneš doma a nabereš síly. Je v pořádku říct: letos dárky minimalizuju, letos dávám drobnosti, na které mám, letos dávám zážitky, společný čas – nebo klidně nic, když to tak cítím. Vztahy, které stojí pouze na tom, co komu koupíš pod stromeček, jsou křehké i bez Vánoc.
A pak je tu úsměv. Vánoce mají v reklamách a filmech jedno společné – všichni se smějí. U stolu, u stromečku, na bruslích, v pyžamech se sobem. Ve skutečnosti ale prosinec bývá pro spoustu lidí náročným časem: samota, rozchody, nedořešené spory, prázdná místa u stolu, únava, úzkosti. A do toho společenský tlak: „Usměj se, vždyť jsou Vánoce.“ Jako by svátky automaticky mazaly smutek, zklamání, bolest. Namažou. Maximálně je někdy zvýrazní. Je naprosto v pořádku, pokud se o Vánocích necítíš šťastně. Nemusíš se tvářit, že všechno je krásné, když není. Nemusíš vyprávět historky, když máš pocit, že bys radši mlčela. Nemusíš hrát roli „té pozitivní“, jen aby nikomu nekazila náladu. Autenticita není sobectví. Je to respekt k sobě. A někdy je největší odvaha přiznat si: „Teď mi není dobře.“ I kdyby to bylo uprostřed sváteční večeře.
Harmonie se sebou neznamená, že máš všechno pod kontrolou a dokonalý program svátků na papíře. Spíš je to chvíle, kdy se sama sebe zeptáš: Chci tohle opravdu já, nebo to dělám jen proto, že se to ode mě čeká? A podle odpovědi si dovolíš něco změnit. Možná to letos bude menší stromeček nebo žádný. Večeře bez kapra. Žádné vánoční návštěvní kolečko. Nebo naopak – zvedneš se a odjedeš na pár dní pryč. Harmonie se sebou je moment, kdy se přestaneš přizpůsobovat představám, které tě drtí, a začneš hledat takové, ve kterých můžeš dýchat.
Do toho samozřejmě vstupuje „ale co rodina?“. Jedna z nejčastějších obav: „Když nebudu chtít slavit, ublížím tím ostatním.“
Vždy nejde jenom o ty kolem. Jde i o to, kde končí tvoje energie, tvoje kapacita, tvoje bezpečí. Možná půjdeš proti rodinnému zvyku. Možná uslyšíš věty jako „vy jste divní“, „to jako nepřijedete?“ nebo „dědeček bude zklamaný“. Ale stejně jako má právo tvoje rodina na své představy, máš ty právo říct: letos to potřebuji jinak, letos přijedu na kratší dobu, letos chci klidnější program. Kdybys celý život žila jen tak, aby byli spokojení všichni ostatní, nezbude nikdo, kdo by se staral o tebe.
A pak je tu ještě jedna věc – představa, že Vánoce musí být nějak „využité“, nejlépe produktivně, společensky, rodinně. Jenže ty je klidně můžeš pojmout jako den klidu, i kdyby z toho nebyla ani jedna fotka. Můžeš mít Vánoce, které vypadají tak, že celý den zůstaneš v pyžamu, dáš si jednoduché jídlo, které máš ráda, přečteš si knihu, podíváš se na film, projdeš se venku, dáš si dlouhou sprchu, vypneš telefon nebo ho přepneš na tichý režim a vyškrtneš všechny „povinné“ návštěvy. Třeba to nebude instagramově krásné. Ale může to být pravdivé. A to je často mnohem víc.
Vánoce můžou být krásné. Můžou být dojemné, hlučné, veselé, plné lidí a světýlek. A taky nemusí. Nemusí být vůbec nic, co ti ubližuje, vyčerpává tě nebo ti bere klid. Nemáš povinnost se usmívat. Nemáš povinnost péct cukroví. Nemáš povinnost kupovat dárky. To jediné, co opravdu dává smysl, je hledat způsob, jak v tom všem neztratit sebe. Jak si dovolit prožít prosinec tak, aby byl v souladu s tím, co cítíš. Protože na konci dne nezůstane po Vánocích jen fotka u stromku. Zůstane hlavně tvůj vnitřní pocit: byla jsem sama sobě nevěrná – nebo jsem se naopak konečně postavila na vlastní stranu?
