Článek
Přilétám do Bruselu s tvým jménem na jazyku, jako by to byl talisman proti všem přestupům a zpožděním. Z letadla mě vyfoukne vlhký vzduch, těžký a lesklý po dešti, a skla terminálu fungují jako akvárium: svět se v nich rozbije na hranoly, lidé jsou ryby na různých proudech a já jsem jediná, která ví, že dnes nechce být sama.
Mobil najde signál a pípne: „Za dvacet minut u východu 3. Skleněné peklo mě pustí,“ napíšeš. A já se usměji nad tou přezdívkou, která je výstižnější víc než tisíc popisů. Miluji, když si ze své práce děláš jemné ironické origami. Jako bys omotávala pravidla stužkou a říkala jim: teď posloucháte vy mě.
Dýchám, sleduji svůj odraz ve výloze duty free: holka s vlasy staženými moc narychlo, rty, kterým by prospěla kapka odhodlání, a oči, co hledají tebe. V kapse mi vibruje potvrzení rezervace do restaurace v postranní uličce nedaleko Grand-Place, místa, kde se šeptá tak těsně nad stolem, že šeptání patří k chuti, a kde dvě ženy se zamilovaným pohledem nesnižují patro, ale zdvihají standard.
Když se objevíš, sklo kolem se přestane tvářit, že má navrch. Ten tvůj klid mě umí vypnout líp než hotelová karta. Polibek do koutku, ne hluboko, ne okázale, přesně tak, aby z ramen spadla jedna neviditelná povinnost.
„Už jsi tady,“ řekneš, jako by ses ujišťovala o realitě a zároveň mi ji darovala. Obejmeš mě a v tom objetí je cosi jako ujištění; jsi, jsem tu, jsme tu, a to je dobře. Vstřebám vůni tvého parfému — květinová nota, co vypadá v hlavě jako tenká stužka přes hromádku dokumentů. Skleněné peklo mělo dnes zjevně napilno.
„Máme čas,“ řekneš, když si přivoláš taxi s lehkým mávnutím. Neptáš se, jestli jsem hladová; víš to. A taky víš, že dnešek je můj — a stejně nebude patřit mně. To je ten trik, který mi pije krev i dech. V autě sleduji tvůj profil, ostrý a křehký zároveň, jako vyřezaná hrana skleničky. Řekneš jen: „Zarezervovala jsi Zahrádku?“ Přikývnu. Všimneš si, jak se mi trochu chvěje ruka, a položíš na ni prsty. Ne pevně, ne vlastnicky. Jak se klade dlaň na vodu, aby se uklidnila hladina.
Ulička k restauraci je úzká a tichá, jen sem tam kolo o asfalt a zastrčený smích. Všechno je barevné, protože déšť nechal město čisté jako po sprše. V Zahrádce je světlo měkké, ubrusy hladké a sklo tak tenké, že když o něj ťukneš nehtem, zní to jako první tón sonáty.
Posadí nás k malému kulatému stolku u zdi, kousek od okna s kyticí v karafě. Sedneme si naproti — správně, rovně, s tím nenápadným sebevědomím dvou žen, které přesně vědí, proč tu jsou.
Zvedáme skleničky. „Zlato…“ na chvilku se zastavíš, jako bys potřebovala nabrat dech. Z tvého hlasu cítím dojetí a ještě něco, co neumím pojmenovat — skryté, co možná pustíš až později. „Moc tě miluju,“ pokračuješ, a já pořád netuším, kam to vede. „Všechno nejlepší,“ nakonec z tebe vypluje — jako gondola, která v den našeho ročního výročí tiše přirazí k molu.
Cinknutí se rozběhne po stole jako kroužek na hladině a vrátí se ti do očí.
A pak sáhneš do kabelky. Položíš přede mě malou krabičku, černou, s hladkým víčkem, které nepotřebuje mašli – přesto ji má. Srdce mi na okamžik přeskočí; prsten? Ne, že bychom o svatbě mluvily do detailu, ale nikdy jsme ji nevyhnaly ze dveří. Jako by seděla v předsíni na lavičce a čekala, až ji někdy pozveme dál.
Pomalu táhnu mašli. Napínám tebe; napínám sebe. Ještě víčko. Uvnitř je růžové cosi s tlačítkem, čisté linie, sametově hladké. Na okamžik si pomyslím, že bych měla mít strach, že mi spadne něco na hlavu — starý reflex při pohledu na věci, které se ovládají jedním stiskem.
„Zmáčkni,“ řekneš tiše, oči se mě zatím nepustí. Zastavíš dech, jako by si čekala pohromu. Stisknu. Vteřina, dvě, tři. Nic. Zastydím se za ten maličký záškub netrpělivosti.
„Není to rozbité,“ usměješ se, a tvůj hlas se zrychlí tak, že slyším, jak mezi příbory přeskočí tempo. „Jen… možná… zpomal.“ Nadechuješ se mezi slovy a pak ze sebe vysypeš instrukci: Přejeď prstem po tom tvaru od tlačítka k sobě. Udělám to. Jako bys otevřela v místnosti další okno; koutky tvých očí povolí, ramena se ti posunou o kousek dolů. Vzduch se změní.
Zkusím opačný směr. Efekt je kýžený, bleskový: tvoje prsty se „zakousnou“ do hrany stolu, záda se napnou jako struna v tichém klavíru.
„Ne… ne…,“ žadoníš.
Začínám té hře přicházet na chuť. Vážně to není rozbité — jen citlivé — a teď budeš žadonit. Představuji si chvíle, kdy zapnu a posunu tě podle tvého dechu o nepatrný krok blíž, přesně tam, kde se ti hlas jemně zlomí a ruka si instinktivně najde okraj stolu; kdy potřebuješ oporu; kdy se o okamžik později vzepneš a pak se přitulíš.
Otočím ovladač v dlani. Je připravený. Vše zůstane klidné, dokud se nezačne přibližovat obsluha: „Máte vybráno?“
Tvůj dech se zvedá tak přesně, že bych podle něj mohla měřit čas. „Jaké víno?“ znovu otevřu menu – potřebuji ještě pár vteřin. „Co mi doporučíte k lososu?“ nechám si poradit.
Tep ti poskočí, oči mě prosí o milost. Marně. Nechci, aby se ti vrátil hlas.
„Houbové… rizoto…, prosím,“ chceš mě probodnout pohledem. Prsty pořád drží roh masivního menu, jako by byl jedinou pevnou věcí na světě. Všimne si toho — stejně jako dárkové krabičky položené na stole. „Výročí?“ zeptá se s úsměvem.
„Narozeniny,“ odpovím a hledím do tvých očí. „A moje drahá je ten nejúžasnější dárek.“
Ještě uberu o stupeň, nechám tě nadechnout vzduch, který se mezitím zúžil na hedvábný proužek, a vrátím večer do tempa, které nás obě baví: ty s tvým tajemným chvěním, já s dárkem, který používám přesně — jen tolik, aby ses na jednoduchou otázku musela nadechnout dvakrát.
