Článek
Vlasy si shrnuješ dozadu, pramen ti spadne přes klíční kost a já si vzpomenu na okamžik, kdy jsem ten pohyb vedla cizím pokojem já. Ty tomu říkáš „omyl“. Já tomu říkám podraz: po jedné noci sis to rozmyslela a odložila mě do šuplíku, kde mám zapomenout — nejde to.
Tvoje přítelkyně se objeví s kávou přesně tak, jak ji teď piješ. Dává ti kelímek na levou stranu, protože tam skládáš pravou ruku, když se směješ. Usměješ se na ni; ten úsměv není pro nikoho jiného v tomhle patře. Jsem zvyklá vidět rozdíly. V tomhle malém tichu mezi vámi dvěma je závorka, do které se nevejdu. Moje žárlivost je přesná: nemá křik, má napětí v ramenou, které uvolníš jen pro ni.
Když spolu sedíte nad jednou obrazovkou, zakotvíš kotník o nohu židle tak, aby ses o ni mohla opřít vydechnutím. Ona přejede tužkou po okraji tvého bloku a já zahlédnu malý oblouk, který z toho udělá srdce. Banální. A přesto mě to bodne, jako by mi pod kůži někdo vsunul tenkou sponku. Tu pak celý den obracím mezi prsty, i když nejsem typ, co si hraje s věcmi. Dělám to proto, že ty už nejsi věc, kterou bych mohla mít v ruce.
Naučila ses s ní dýchat jinak. Poznám to podle pauz. Když skloní hlavu blíž, tvoje věta se přetrhne přesně tam, kde se dotkne tvého kolena. Není to nic viditelného pro člověka, který nehltá detaily. Já jimi žiju. Vím, jak vypadá tvé „chci“ a jak se tváří tvé „prosím“. Vím, kde se ti na krku zvedne tep, když čekáš na cizí prsty.
V kuchyňce oplachuješ skleničku a já slyším, jak se ti dech posune níž, když přejede hřbetem prstů po tvé šíji — nenápadně, jako by urovnávala vlasy. Neotočím se. Dívám se do oceli dřezu a v jejím matu se rozmazává můj obličej, ze kterého jsem si kdysi uměla setřít všechno, co se nehodí. Teď se nehodí všechno, co cítím, a přesto to nechávám na místě. Je to moje tiché vlastnictví: ne tebe, ale pravdy, že tě chci.
Sklo zasedačky odpoledne ztemní, když za nimi sedíte vedle sebe. Ty mluvíš; ona se dívá na tvoje ústa tak, jako bych se chtěla dívat já. Přitom ti nechává místo — přesně ten půl centimetr, který si bereš, když si nejsi jistá. Miluju tu tvoji nejistotu, protože je to jediná část, kterou jsem jednou držela v dlaních bez boje. Když se zasměješ, hlava ti klesne k jejímu rameni; sklo to odrazí, zvýrazní a vrátí mi to, jako by mě chtělo trestat.
Ve výtahové hale se na chvíli potkáme jen pohledem — ty vycházíš, ona čeká o pár dveří dál, zády opřená, jistá tvého návratu. Tvoje oči mě přelítnou, jako by náhodou; ve skutečnosti to není náhoda. Víš, že existuju. Víš, co si pamatuju. Nezastavíš se. Na prahu se ti ale vždycky o zlomek zpomalí krok — tvoje tělo je zdvořilé i k mému tichu. Někdy je to všechno, co potřebuju, abych přežila další hodinu bez toho, abych udělala hloupost.
Nejvíc mě uzemní drobnosti: místo u okna, kde si odpoledne položíš zápěstí a slunce ti přes žaluzie nakreslí pruhy přes kůži; přesně tam jsem jednou položila rty, pomalu, jako by se to dalo naučit nazpaměť. Teď to místo patří představě o jejích prstech – nebo možná jen tvému klidu, když víš, že na tebe čeká. Jsem žárlivá, protože rozumím každé linii tvého těla. Jsem majetnická, protože jsem si jednou dovolila říct, že chci víc než jednu noc. Nedostanu víc. To je věta, kterou jsem se naučila říkat beze slov.
Když se smráká, balíš si věci rychleji než obvykle. Tvoje všechno na tebe čeká v chodbě, opře se bokem o stěnu a vypadá, jako by jí patřila půlka vesmíru. Chápu proč. Když k ní dojdeš, zvedneš koutek úst — ten úsměv je tak intimní, že mi připadá, že bych měla sklopit zrak. Nesklopím. Dívám se, protože si tu bolest chci dovolit. Patří k mé pravdě stejně jako to, že ráno přijdu o pár minut dřív a srovnám ti židli přesně do světla, které ti sluší.
Domů si odnáším věci, které nejsou tvoje — jen se tě dotkly: vůni kávové pěny z papíru, kde tvoje přítelkyně zanechala čárku navíc; teplotu vzduchu z chodby, ve které jste se minulý týden smály o vteřinu déle; odlesk z tvých očí, když jsi četla něco, co nikdo jiný neviděl. Zní to směšně. Není. Někdy je přesně tohle moje erotika: ne to, co se děje, ale co ve mně zůstane po cizích dotecích na tobě. Žár bez scény. Horko z představ, které si nepřiznávám nahlas.
V noci ležím a přehrávám si tě druhou osobou. Říkám si: ty jdeš, ty se směješ, ty se skláníš, ty dovolíš, aby tě někdo držel pohledem, který bys mi dřív dala na dlani. Říkám si: tvoje přítelkyně tě zná jinak, ale správně. A pak se v tom přiznání rozpadnu na dva přesné vektory: patříš jí a patříš mně do zorného pole. Ten druhý je krutě málo — dokud si neuvědomím, že mě z něj bolí kůže pod šaty tak, jako by ses mě dotkla sama.
Ráno přijdu dřív. Položím ti papíry do roviny, o půl prstu blíž ke světlu. Nikdo to nezaznamená. Ona se objeví za tebou s kávou a ty se na ni usměješ, jako by svět měl směr. A má. Sleduju vás a moje žárlivost si lehne jako kočka na teplé místo uvnitř žeber. Neodejde. Jen přede. A já jsem — v téhle tiché, majetnické, bolestně přesné lásce — zase naživu.
