Článek
Můj syn má skutečně ADHD, k tomu je na hraně poruchy autistického spektra. Nemá jednoduchý život, rozumět sociálním vztahům je pro něj obtížné a než do kolektivu zapadne, chvilku to trvá. Ale má fotbalový talent, v této krásné hře se našel. Jako dvanáctiletý chytal na velké bráně dělovky z vápna. Od chlapů z místního vesnického „áčka“. Chytat se naučil, skákat se nebál. Na brankové čáře byl opravdu dobrý.
Bohužel, dříve syna fotbal nezajímal, takže neprošel přípravkou. Neměl základy, herní návyky, které získáte jen tréninkem a praxí. Ale když sám začal a viděl jsem ho chytat na plácku, vzal jsem ho na velké hřiště. Ukázalo se, že je pohybově šikovný, má postřeh. Tak jsem ho přihlásil do klubu a doufal, že ho ty základy naučí a bude hrát.
Talent má, ale praxe chybí
Když na syna stříleli, chytil skoro všechno. Lépe, než dosavadní brankář. Ale jak začala hra, znejistěl. Nevěděl, jak se pohybovat. Jak se správně přesouvat, vystoupit proti útočníkovi, hlídat si úhel, předvídat hru. Za ty chyby na něj trenér řval a spoluhráči nadávali. Ale nikdo mu nevysvětlil, co a jak má dělat. Pak ho trenér stáhl, nechal sedět nebo běhat kolečka. To jsem se dozvěděl až zpětně.
Tréninky vedl vždy jeden člověk. Nebyl tam nikdo další, kdo by trénoval brankáře. Prostě všichni dělali to samé – běhání a tělocvičení, na konci bago. Nic víc. Přišel týden, ve kterém se měl odehrát turnaj. Syn se moc těšil. Když trenér poslal rodičům soupisku, chyběl tam. Jako jediný z týmu. Chtěl jsem od trenéra odpovědi. Platíme jako ostatní, děti by se měly střídat, zahrát si mají všichni. Proč syn nesmí?
„Nemůžu se věnovat jednomu klukovi“
Po dlouhém rozhovoru plném okecávání z něj nakonec vylezlo, že na turnaj ho nepostaví, protože je jiný, protože AHDH. Teda, vlastně to prý jakože nevadí, ale nemá ty herní návyky, no… Tak jsem se ptal – a kde by měl získat herní návyky? Na lavičce asi těžko? Mlčel. Pak řekl, že nemají čas věnovat se jednomu klukovi a že toho má hodně a je na to sám. A naznačil, že bychom měli skončit, že na to syn nikdy nebude mít.
Slyšel to. Od té doby už na fotbal nechodí. Ten trenér v městě už nepůsobí, je tam někdo jiný. Snad lepší, nevím. Ale syn už to zkoušet nechce. Ani do brány na zahradě se nepostaví. Snad se to někdy ještě změní.
ADHD jako přínos
S ADHD se potýká spousta dětí. I těch, které by rády hrály třeba fotbal. Pokud je trenér předem vyloučí ze hry a tím i z kolektivu, je to opravdu špatně. Přitom děti s ADHD mají také značné výhody. Např. nevyčerpatelnou energii na hřišti, schopnost hyperfokusu - soustředění v klíčových momentech. Přirozeně touží po aktivitě a neustálém zlepšování.
Jen pro zajímavost. Problémy s ADHD mají nebo měli také hvězdní fotbalisté. Např. David Beckham trpí OCD, které je často s ADHD spojováno. Nebo bývalý hráč Arsenalu Jermaine Pennant, kterému ADHD diagnostikovali teprve v roce 2022. Spekuluje se o mnoha dalších hráčích, kteří měli problémy s poruchou soustředěnosti a disciplínou s podezřením na ADHD, jako např. Zlatan Ibrahimovič, Mario Balotelli, Nicklas Bendtner, Ousmane Dembélé a mnozí další…
Šanci si zaslouží každý
Mládežnický fotbal by neměl být o výkonnosti, o bodech v tabulce nebo vyhraných turnajích. Ale o radosti ze hry, o soužití se spoluhráči, kabině, zážitcích. Zejména u dětí o prostoru a podpoře od trenérů. Je jedno, na jaké úrovni ten či onen je. Drtivá většina se stejně na vrchol nikdy nedostane. Ale proč brát dětem naději a radost ze hry? Proč ty přehnané ambice trenérů, proč nenechají hrát i ty „méně“ šikovné děti? Vždyť - kdo ví, třeba časem „dozrají“ a budou z nich skvělí hráči.
Pevně doufám, že se situace u nás zlepší a na postech trenérů od nejmenších klubů budou lidi, pro které je trénink dětí posláním a baví je to. I když tam mají třeba někoho, kdo nemá herní zkušenosti. Ale tu šanci mu aspoň dají.
