Článek
Tato věta, kterou v 18. dubna v rozhovoru pro deník Blesk pronesl politik Filip Turek, by v každé zdravé demokratické společnosti znamenala okamžitý konec kariéry. V našem veřejném prostoru však hrozí, že zapadne jako další „ostřejší“ výrok v řadě. A právě v tom spočívá její největší nebezpečí. Nejde totiž o nadsázku, metaforu ani drsný politický marketing. Jde o přímý návrat slovníku biologické eliminace. Slovníku, který ve 20. století připravoval půdu pro ty nejhorší myslitelné činy.
Od dehumanizace k vyhlazení
Základním stavebním kamenem a podstatou politiky je pluralita – zkrátka fakt, že lidé myslí různě. Jakmile někdo začne tuto přirozenou názorovou různorodost vnímat jako zamoření a své politické oponenty či úředníky označuje za „parazity“, které je třeba „deratizovat“, nepochopil rozdíl mezi demokratickou politikou a hygienickou očistou chléva.
Z filozofie a historické zkušenosti víme své. Jak ve svém díle o totalitarismu přesně popsala Hannah Arendtová, totalitní myšlení začíná právě ve chvíli, kdy se politickým oponentům odepře status lidské bytosti. Člověk s odlišným názorem zničehonic přestává být kolegou či spoluobčanem – stává se škůdcem. A pokud je někdo definován jako škůdce, jeho odstranění už není vnímáno jako akt násilí, ale jako nezbytná hygiena.
Historie se nás, bohužel dost marně, snaží poučit o tom, že masovému násilí vždy předchází násilí jazykové. Když nacistická propaganda ve 30. letech minulého století připravovala společnost na holocaust, jedním z jejích hlavních nástrojů byla právě biologizace nepřítele. Židé, politická opozice či menšiny nebyli v projevech Adolfa Hitlera nebo Josepha Goebbelse označováni za lidi s odlišným světonázorem. Byli označováni za Ungeziefer (havěť), Ratten (potkany) či Parasiten (parazity). Film Věčný Žid (1940) zcela otevřeně prolínal záběry krys se záběry lidí.
Tento rétorický trik má jasný cíl: obejít lidské svědomí. Oponenta s jiným názorem je těžké fyzicky zlikvidovat, protože v něm stále vidíme člověka. Ale hmyz se nezabíjí, ten se hubí.
Ten samý mechanismus se samozřejmě neomezuje jen na evropský fašismus. Když v roce 1994 rwandské rádio RTLM burcovalo k jedné z nejrychlejších genocid v dějinách, moderátoři neustále opakovali, že menšina Tutsiů jsou inyenzi – švábi. A šváby je přece potřeba rozšlápnout. Podobných příkladů bychom našli nespočet.
Banalita zla a zlom ve společnosti
Děsivé na výroku Filipa Turka z rozhovoru pro Blesk nakonec není jen jeho primitivismus. Mnohem děsivější je samozřejmost a banalita, s jakou to bylo vyřčeno. Jako by se skutečně mluvilo o běžné dezinfekci toalet. Právě v této samozřejmosti a plíživé normalizaci nenávisti číhá to největší nebezpečí.
Proměnu společenské atmosféry, kdy se nenormální a nepřijatelné stává běžnou součástí diskurzu, fenomenálně zachytil publicista Sebastian Haffner ve svých vzpomínkách na nástup nacismu v knize Příběh jednoho Němce:
„Což už tenkrát nepronikalo něco z vírů na hladině až k nám dolů? Nervózní napětí, náhlá nesmiřitelnost a nenadálé horečné výbuchy nenávisti pronikaly do soukromých politických diskusí a člověk byl neustále nucen na politiku myslet. Copak už politika podivně neovlivňovala soukromý život tím, že jsme teď normální a nepolitické žití vnímali jako politickou demonstraci?“
Choroba nacionalismu
Autoři podobných dehumanizujících výroků svá slova a činy často a rádi skrývají za vznešené a chytlavé myšlenky národní hrdosti a vlastenectví. Ale rozdělování společnosti na „zdravé jádro národa“ a „parazity“ je vždy poháněno toxickým pojetím vlastenectví. Tím, které nepotřebuje budovat, ale pouze hledat vnitřního nepřítele. I k tomu má Haffner co říct, když varuje před tím, co se stane, když se láska k vlasti zvrhne v pocit nadřazenosti:
„Nacionalismus jako národní sebevzhlížení a sebezbožnění je bezesporu všude nebezpečná duševní choroba, která dokáže národní rysy znetvořit a zohyzdit, stejně jako ješitnost a egoismus znetvořují a zohyzďují povahové rysy jednotlivce.“
Trhlina v hrázi, kterou nesmíme přehlížet
Je nutné jasně pojmenovat realitu: Vyjadřování operující s termíny jako „paraziti“ a „deratizace“ leží absolutně mimo rámec společnosti, která se chce nazývat demokratickou.
Kdysi jsem se ptal dědečka své ženy, jak je možné, že tehdejší společnost přehlédla všechny ty zjevné varovné znaky, podpořila v roce 1948 komunisty a otevřela tak dveře státem řízenému teroru padesátých let. Odpověděl mi tehdy s trpkou upřímností: spoustu věcí lidé prostě vidět nechtěli. Byli zaslepení touhou po pomstě na svých domnělých či skutečných vykořisťovatelích.
A tím, co se tehdy masově, záměrně a potichu přehlíželo, byl právě onen dehumanizující komunistický newspeak. Továrníci, inteligence, živnostníci i takzvaní kulaci najednou přestali být spoluobčany. Dobová komunistická propaganda, od stranických projevů až po úvodníky Rudého práva, na ně neútočila jako na lidi. Udělala z nich „kapitalistické pijavice“, „třídní škůdce“, „vyžírky“ a – ano – „parazity“, které je třeba v zájmu pracujícího nemilosrdně vyhubit.
Mechanismus byl úplně stejný. Jakmile se na konkrétní skupinu obyvatel úspěšně přilepila nálepka parazita nebo škůdce, jejich následná likvidace – ať už zabavením majetku, vyhnáním do pohraničí, dřinou v uranových dolech nebo přímo na popravišti – už ve zbytku otupělé společnosti nevzbuzovala lidský soucit ani odpor. Byla veřejnosti prodávána jen jako nutná, hygienická očista systému.
Legitimizace tohoto typu proslovů dnes – ať už jejich omlouváním, bagatelizováním pro „politický marketing“, nebo pouhým mlčením – je přesně tím nenápadným spouštěčem, neslyšně prolamujícím hranice vedoucí k těm nejtemnějším scénářům. Pokud lidé zastávající veřejné funkce, ať už na univerzitách, soudech nebo v médiích, začnou výroky o deratizaci lidí přehlížet jako samozřejmost, dopouštíme se naprosto stejné osudové slepoty jako generace před námi.
Odpovědnost ale neleží jen na veřejných činitelích. Je to na nás všech. A v tuto chvíli primárně na voličích současné vlády. Nechce se mi věřit, že by valná většina z nich něco takového skutečně schvalovala. Bude ale i ona alibisticky mlčet a odvracet zrak ve jménu toho, že kabinet, který si zvolili, teď v jejich očích konečně napravuje křivdy napáchané vládou předchozí? Protože pokud ano, pak až se jednoho dne probudíme v radikalizovaném, totalitním Česku, nebudeme už moci tvrdit, že se to prostě „nějak stalo“ bez nás. Stalo se to přesně ve chvíli, kdy jsme dovolili, aby se z lidí s odlišným názorem stal v očích politiků deratizovatelný hmyz.
PS: Schválně jsem použil spojení z Turkova výroku, které mj. také ukazuje na jisté mezery v chápání významů slov. Ratus je krysa, deratizace je tedy zbavení se krys. Pokud se chce zbavovat parazitů, tak by měl požadovat dezinsekci.
Zdroj:
Klaus se čílil: „Macinka mě zlobí!“ Na oslavě se Zemanem, Babišem i Turkem https://www.blesk.cz/clanek/zpravy-politika/837620/klaus-se-cilil-macinka-me-zlobi-na-oslave-se-zemanem-babisem-i-turkem.html
