Proč toužíme po příběhu i za cenu klamání?

Evoluční triumf druhu Homo sapiens nepředstavuje dějiny postupné emancipace směrem k absolutní, objektivní pravdě, nýbrž historii úspěšné narativní konstrukce [1]. Jazyk, instituce a mýty, které po tisíciletí formovaly lidskou kooperaci, nebyly nikdy primárně optimalizovány k destilaci empirických faktů [2]. Objektivní realita je totiž ze své podstaty chaotická, plná nejednoznačností a pro zachování sociální soudržnosti hluboce štěpící [1]. Skutečným katalyzátorem naší civilizační převahy se stala schopnost sdílet intersubjektivní fikce – nehmotné hodnotové a orientační systémy ukotvené v příbězích, které dokázaly synchronizovat jednání velkého počtu vzájemně anonymních jedinců [1, 2]. Vyprávění, jakkoli fiktivní, totiž funguje jako univerzální sociální tmel; dává událostem a utrpení smysl, chaosu řád [1].

Tento sociální mechanismus neoperuje pouze v makrosociálním měřítku národů a ideologií; utváří rodinné mýty, formuje malé komunity a otiskuje se přímo do kognitivní architektury lidské mysli [3]. Podle konceptu narativní identity nevnímáme vlastní život jako nahodilý sled nestrukturovaných událostí [3, 4]. Naše zkušenosti neustále přetváříme do podoby vnitřního románu vybaveného kauzalitou, zápletkami, a především sekvencemi vykoupení, které i pádům a krizím dodávají smysl [4]. Příběh tak pro člověka není jen estetickým doplňkem reality, ale primárním epistemickým filtrem, skrze který realitu dokážeme nejen interpretovat, ale i psychologicky unést [3].

V průsečíku mezi sociálním tmelem a individuálním vnímáním sebe sama se rodí naše evolučně podmíněná ochota podléhat klamu [5]. Ve chvílích strukturálních krizí, ať už jde o ekonomické otřesy, pandemické ohrožení nebo rychlý rozpad zavedených společenských norem, kdy složitost vnějšího světa hrozí narušením naší vnitřní soudržnosti, aktivuje lidská psychika defenzivní mechanismus [5, 6]. Sociální psycholog Arie Kruglanski tento jev definuje jako potřebu kognitivního uzavření (Need for Cognitive Closure) [6]. Náš mentální aparát v takovém stavu vykazuje hlubokou intoleranci k nejednoznačnosti a k úzkosti z nevědění [6, 7]. Ochotně opouštíme energeticky náročné analytické ověřování a přijímáme ucelenou, byť vykonstruovanou fikci [5]. Soudržná konspirace nebo ideologická lež, jež nabízí srozumitelný morální oblouk a identifikuje konkrétního viníka, je totiž pro zachování naší identity vždy snesitelnější než nesrozumitelný chaos [5, 8]. Klamu tak nepodléháme proto, že bychom vyhledávali lež, nýbrž proto, že vykonstruovaný příběh vrací dezorientovanému člověku ztracený pocit kontroly a aktivní roli v dramatu světa [5].

Naše hluboká závislost na srozumitelném příběhu představuje pro vládce napříč epochami ideální mocenský instrument [1, 5]. Historické i moderní tyranie totiž nikdy neovládaly společnost pouze hrubou silou, ale především absolutním ovládnutím společenského vyprávění [9]. Autokrat moc dobře ví, že lidé vyčerpaní krizí nehledají pravdu, ale řád [6]. Záměrně proto buduje mýtus, který nepůsobí jen jako izolovaná propaganda, ale jako komplexní souřadnicový systém, který následně plní funkci narativní sítě [9]. V rámci ní jsou pak nevědomě kontextualizovány veškeré další informace a společenské události [9]. Pro občana, obklopeného touto umělou informační architekturou, se internalizace oficiální doktríny stává jedinou dostupnou cestou, jak naplnit svou touhu po bezpečí, sounáležitosti a loajalitě ke kmeni [5, 6].

Jedním z příkladů historické laboratoře, kde lze zneužití naší závislosti na příběhu sledovat v čisté podobě, je sovětské Spiknutí lékařů z počátku padesátých let dvacátého století [10]. Když tiskové orgány Pravda a Izvestija v lednu 1953 oznámily odhalení „teroristické skupiny lékařů“, nešlo o iracionální paranoiu, ale o promyšlený manévr stárnoucího diktátora [10, 11]. Stalinův vykonstruovaný příběh fungoval jako zničující třístupňová strategie [10]. Nejprve režim veřejnosti předložil samotné jádro spiknutí: přední kremelští lékaři měli úmyslně chybnou medikací vraždit nejvyšší představitele sovětského státu a armády [10, 12]. Aby dezorientované společnosti dodal konkrétní terč, aktivoval hluboce zakořeněný antisemitismus, když jako vykonavatele těchto vražd, placené západními rozvědkami, označil lékaře židovského původu [10, 12]. Následně narativ zasáhl samotné základy mezilidské důvěry [10]. Tím, že režim označil za vrahy lidi skládající přísahu chránit život, vyvolal ve společnosti hluboké znejistění a hysterickou ztrátu elementárních jistot, při níž se lidé báli i ošetřujících lékařů [13]. Tuto atmosféru všudypřítomného strachu pak Stalin přenesl do nejvyšších pater moci [11]. Tvrzením, že zrádné spiknutí prorostlo až do bezpečnostních složek, vytvořil univerzální hrozbu nové vlny čistek, čímž drtivě paralyzoval jakékoliv mocenské ambice svých podřízených v Politbyru – Berii, Malenkova i Chruščova [11, 12].

Tento vykonstruovaný proces byl navržen jako ideologická předehra pro masivní čistku srovnatelnou s terorem třicátých let; k jejímu plnému rozpoutání však nestihlo dojít [10, 12]. Přesto tehdejší reakce veřejnosti obnažila samotnou podstatu internalizovaného klamu [10]. Sovětští občané neuvěřili absurditám proto, že by přišli o rozum, ale proto, že v atmosféře pohlcující existenční nejistoty představovalo bezvýhradné přijetí konspirace jediné dostupné alibi pro zachování vlastní bezpečnosti a identity [5, 10]. Ironií dějin se však tato konspirace nakonec obrátila proti svému stvořiteli [13]. Když Stalina 1. března 1953 zachvátila mozková mrtvice, jeho nejbližší spolupracovníci, znejistěni čerstvě vyvolaným strachem z lékařů i hrozbou vlastního obvinění, otáleli s přivoláním pomoci natolik dlouho, až diktátor zemřel [13]. Klam, vytvořený jako instrument k absolutní kontrole informačního prostoru, realitu natolik pokřivil, že svého architekta nakonec sám zlikvidoval [13].

Zatímco ideologické manipulace předchozích století zneužívaly naši touhu po příběhu vnucováním jednoho monolitického dogmatu [9], moderní autokracie pochopily, že v hyperkonektivním světě je mnohem efektivnější zaútočit na samotnou podstatu naší evoluční potřeby koherence. Současná propaganda, jak ji v praxi definovali strategičtí ideologové typu Vladimira Surkova či analytici jako Peter Pomerantsev, operuje skrze techniky nelineární války [14, 15]. Tento model řízení moci v první fázi na budování narativu rezignuje, respektive ho odkládá. Celou strategii rozděluje do dvou souvisejících kroků [14]. V první fázi úmyslně produkuje informační chaos [14, 15]. Sponzoruje protichůdné názorové proudy, chrlí vzájemně se vylučující teorie a cynicky stírá hranice mezi realitou a vykonstruovanou fikcí [14]. Cílem není lidi o ničem přesvědčit, ale vyvolat v nich pocit, že „nic není pravda a všechno je možné“ [14]. Jakmile bezradná společnost propadne kognitivní únavě a ztratí schopnost orientace v nejednoznačném světě, nastupuje fáze druhá: záchrana [6, 15]. Architekt chaosu vystoupí z mlhy, ukáže na konkrétního viníka a nabídne vyčerpaným občanům spásný, primitivně jednoduchý příběh o návratu k bezpečnému řádu [15]. Chaos je tak pouze nástrojem, jak v lidech probudit neukojitelný hlad po autoritativní jistotě [6, 15].

Právě v této fázi nastává proces postupné eroze z principu složité demokracie [15]. Svobodná společnost je totiž ze své podstaty náročná: vyžaduje toleranci k nejednoznačnosti, pomalé hledání konsenzu a neustálé konfrontace s pluralitní realitou, zatímco autokracie a totalitarismus operují s lákavou jednoduchostí binárních příkazů a srozumitelného viníka [6, 16]. Zmatený a vyčerpaný občan však začne tento deliberativní proces vnímat jako ohrožující chaos [6]. Ochromená společnost, jíž byl zcizen příběh o smysluplném směřování, reaguje obrannou regresí: uniká do neo-tribalismu [16]. Lidé se stahují do roztříštěných, v hyperkonektivním prostoru primárně digitálních kmenů, které se formují kolem společného emocionálního sdílení, symbolických gest, kulturních záští a konspiračních vyprávění [16, 17]. Smyčka manipulace se tím uzavírá: atomizovaná společnost, znechucená nejednoznačností světa, nakonec sama a dobrovolně poptává autoritářskou „silnou ruku“, která nabízí zjednodušující morální kýč a falešný příslib bezpečí v uměle vygenerované narativní mlze [15, 16].

Pokud nemá demokratická společnost tomuto neúprosnému rozkladu podlehnout, nemůže svou obranu stavět na naivní představě, že záplavu narativního chaosu přetlačí mechanickým fact-checkingem a neustálým opakováním suchých dat [5]. Skutečná obrana vyžaduje fundamentální transformaci našeho vztahu k samotnému poznání – musíme opustit představu pravdy jako statického majetku a přijmout ji jako nepřetržitý, dynamický proces [18].

Prvním pilířem této epistemologické obrody je rehabilitace filozofické dekonstrukce v jejím původním, nenihilistickém smyslu [18]. Jacques Derrida nekoncipoval dekonstrukci jako destrukci pravdy, ale jako precizní analytický skalpel k odhalování skrytých mocenských předpokladů a hierarchických binárních opozic (my versus oni, čisté versus zkažené), ze kterých jsou ideologické manipulativní mýty utkány [18]. Dekonstruovat autoritářský narativ znamená ukázat jeho vnitřní rozporuplnost, nestabilitu a parazitickou závislost na potlačování alternativních perspektiv [18]. Cílem není rezignace na realitu, ale rozložení iluze, že kdokoliv, ať už politi, nebo algoritmická platforma, vlastní definitivní, neomylný návod na řešení problémů světa [18].

Tuto filozofickou ostražitost je nutné spojit s epistemologickou pokorou moderní vědy, jak ji ve své teorii vědeckých revolucí definoval Thomas Kuhn [19]. Vědecká komunita neoperuje s absolutními dogmaty, nýbrž v rámci dočasných teoretických modelů – paradigmat [19]. Když se v průběhu času akumulují anomálie, které stávající rámec nedokáže vysvětlit, dochází ke změně paradigmatu a přehodnocení poznaného [19]. Toto vědomí je pro obranu svobody klíčové: skutečnost, že se naše vědomosti vyvíjejí a přehodnocují, není důkazem slabošství či nespolehlivosti stávajícího způsobu poznávání, ale naopak potvrzením, že jde o robustní epistemický systém schopný systematické autokorekce [19]. Stejně tak i demokracie se nesmí bát přiznat, že neví vše okamžitě; právě v této otevřenosti spočívá její převaha nad rigidním a nesvobodným autoritářským narativem [19].

Na individuální i celospolečenské rovině musí být naším primárním cílem budování psychologické rezilience skrze kultivaci integrativní komplexity [20]. Tento kognitivní styl, definovaný psychologem Philipem Tetlockem, spočívá ve schopnosti rozlišit více odlišných, často protichůdných perspektiv (diferenciace) a následně mezi nimi nalézat vzájemné souvislosti, hodnotové kompromisy a syntetizující rámce (integrace) [20, 21]. Zatímco nízká integrativní komplexita vede k černobílému vidění světa, agresi vůči cizím skupinám a historicky spolehlivě predikuje selhání diplomacie a vypuknutí válečných konfliktů, vysoká integrativní komplexita umožňuje jedincům navigovat složitá morální i politická dilemata bez sklouznutí k radikalismu [20]. S touto schopností přímo souvisí tolerance k ambiguitě (vícevýznamovost, nejednoznačnost) [7, 21]. Lidé s vysokou mírou této tolerance nevnímají informační nejednoznačnost, krizové stavy a nečekané změny jako existenční ohrožení, které je nutné okamžitě zaplnit konspirační zkratkou, ale jako přirozenou vlastnost složitého světa [7]. Dokážou snášet kognitivní disonanci, aniž by propadali panice či dogmatickému uzavírání mysli [7, 21].

Aby však tyto koncepty nezůstaly pouze akademickou teorií pro elity, musí dojít k radikální reformě vzdělávací architektury [22]. Tradiční školský systém, ukotvený v pasivním memorování definitivních, rigidních faktů od neomylných autorit, v dospívajících paradoxně posiluje právě zranitelnost vůči lži [22]. Tím, že vzdělávací instituce dlouhodobě sanitizují poznání od jeho přirozené nejistoty a prezentují vědu jako hotový produkt místo živého, chybujícího procesu, zanechávají absolventy mentálně nechráněné před realitou chaotické informační éry [22, 23].

Odpovědí musí být implementace pedagogiky tolerance k ambiguitě [22, 23]. Vystavování studentů od útlého věku neřešitelným paradoxům, etickým dilematům a designovému myšlení prokazatelně zvyšuje jejich schopnost snášet informační tření a komplexitu [23]. Integrace konceptů „produktivní mnohoznačnosti“ a „produktivního selhání“ učí mladou generaci, že omyl a prozatímní nejistota nejsou známkou nekompetence, ale esenciálním motorem lidského poznání [22]. Role pedagoga se musí proměnit: z autoritativního distributora nesporných pravd se musí stát facilitátor epistemické pokory [22, 23].

Naše hluboká evoluční touha po příbězích a ochota nechat se oklamávat zjednodušujícími narativy jsou nezrušitelnou součástí lidské podstaty [1, 5]. Nástroje, které nám při úsvitu dějin lidského druhu umožnily vytvořit rozsáhlá společenství a civilizovat svět skrze sdílené mýty, se však v digitální éře staly Achillovou patou naší svobody [2, 15]. Pokud se nedokážeme smířit s tím, že svobodná společnost je neoddělitelně spjata se složitostí, nejistotou a neustálým kognitivním úsilím, přenecháme náš svět autokratům operujícím v mezích mocenského cynismu. Jedinou spolehlivou obranou proti tyranii klamu je vychovat společnost, pro niž nebude nejednoznačnost důvodem k panice a útoku, nýbrž přirozeným prostorem pro nekončící, svobodné a tvůrčí hledání smyslu [20, 22].