Západ hloupne. Čína intelektuálně dominuje. Výsledky testů PISA jako varování.

Redukovat předloženou zprávu na pouhou debatu o stavu školství určenou tak výhradně pedagogům by znamenalo přehlédnout její skutečný dosah. Výsledky testování PISA nefungují zdaleka jen jako vysvědčení udělované jednotlivým vzdělávacím systémům, ale jako citlivý seismograf kognitivní kondice celé společnosti. Odrážejí rozpad schopnosti hlubokého soustředění a jasně předznamenávají příští rozložení globálních sil. V neposlední řadě nemilosrdně nasvěcují rozevírající se nůžky mezi stagnujícím euroatlantickým prostorem a asijskými systémy, které svou intelektuální a výkonnostní převahu naopak upevňují.

Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj (OECD) zveřejnila v září 2026 data z mezinárodního testování patnáctiletých žáků PISA 2025.. Do metodicky nejrozsáhlejšího šetření v historii projektu se zapojilo 760 000 žáků z 91 zemí. K tradiční trojici testovaných domén – tedy čtení, matematice a letos preferovaným přírodním vědám – tentokrát přibyly zcela nové moduly zaměřené na počítačové myšlení a učení v současném digitálním světě. Výsledná zpráva tak nenabízí pouze pedagogickou evaluaci, ale funguje jako spolehlivý indikátor hlubších kognitivních a strukturálních posunů ve vyspělých společnostech.

Výsledky z roku 2025 potvrzují pro vzdělávací systémy zemí OECD zřetelný sestupný trend. Průměrná výkonnost patnáctiletých žáků klesla ve všech třech hlavních sledovaných oblastech. Tento posun nelze interpretovat pouze jako pandemický výkyv; data ukazují na dlouhodobou  kontinuitu celého procesu, který započal kolem roku 2012 a v posledních třech testovacích cyklech nabral na dynamice.

Nejvýraznější oslabení zaznamenala čtenářská gramotnost. Průměrné skóre se mezi lety 2015 a 2025 snížilo o 28 bodů. Vzhledem k tomu, že metodika OECD kalkuluje zisk přibližně 20 bodů jako ekvivalent jednoho roku formální školní docházky, současná generace analyzuje texty na úrovni očekávané od dětí o bezmála rok a půl mladších. Matematická gramotnost vykazuje za uplynulou dekádu pokles o 22 bodů, zatímco přírodovědná gramotnost prokázala nejvyšší míru rezistence se ztrátou pouhých 7 bodů. Tento propad se navíc přelévá z roviny pedagogického problému do roviny socioekonomické hrozby: nejzávažnějším zjištěním je totiž nárůst podílu žáků, kteří současně ve všech třech oblastech nedosahují ani takzvané referenční úrovně (Level 2). Tito žáci, neschopní interpretovat jednoduchá data či vyvodit základní vztahy v textu, tvoří napříč OECD 20 % populace patnáctiletých.

Data odhalují hlubší změny v samotném mechanismu zpracování informací. OECD identifikovala posun chování směrem k tzv. „uspěchanému čtenáři“ (hasty reader) – studentovi, který textem vizuálně prolétne a impulzivně volí rychlou odpověď. Podíl těchto žáků vzrostl od roku 2018 napříč OECD ze zhruba 7 % na 11 %, zatímco podíl přesných čtenářů o 7 procentních bodů klesl.

Největší bodové ztráty se koncentrují u úloh vyžadujících dlouhodobé soustředění, hodnocení kredibility informací a syntézu materiálů z více zdrojů. Naopak úlohy zaměřené na mechanické vyhledání izolované informace zasaženy téměř nebyly. Žáci tedy neztrácejí primární schopnost dekódovat text, nýbrž pozbývají kognitivní výdrže nezbytné pro tvorbu složitějších mentálních modelů. Tento fenomén přesahuje hranice dospívání; makroekonomická analýza gramotnosti dospělých ukazuje obdobné obtíže v aplikaci kritického uvažování. Současné informační prostředí zjevně narušuje neurokognitivní kapacitu pro intencionální zapojení do řešení komplexních problémů.

Cyklus 2025 poprvé systematicky mapoval využívání nástrojů umělé inteligence v edukačním procesu. V zemích OECD (i v ČR) k nim na týdenní bázi přistupuje 46 % studentů. Data z testování nesmlouvavě demonstrují, k čemu vede kognitivní lenost podpořená moderními technologiemi. Žáci delegující na jazykové modely tvorbu výtahů či celých úkolů skórují v testovaných doménách v průměru o 20 bodů hůře než ti, kteří se spoléhají na vlastní intelekt. Pasivní konzumace generovaných výsledků totiž eliminuje samotný proces učení, jak dokládají i čínské případové studie s reportovaným poklesem zkušebních výsledků o 18–24 %. Tato dynamika není omezena jen na školní lavice; naprosto se shoduje s poznatky z trhu práce, kde dospělým expertům pouhé přebírání výstupů AI oslabuje jejich odborné schopnosti.

Naopak studenti vedení pedagogy ke kritickému hodnocení kvality výstupů AI skórovali průměrně 501 bodů. Technologická vyspělost však není univerzálním lékem. Ačkoliv Česko v nové doméně komputačního řešení problémů dosáhlo solidních 517 bodů a bezpečně tak překonalo pětisetbodový průměr OECD, samotná zpráva varuje před falešným optimismem: sebelepší digitální dovednosti nedokážou vykompenzovat tenčící se kapacity ve fundamentálních gramotnostech. Distrakce mobilními telefony v hodinách, jíž je podle reportování 28 % žáků zasažena většina výuky, výkonnostní propad dále prohlubuje.

Zcela překvapivá zjištění, schopná otřást dosavadními pedagogickými jistotami, přináší pohled skrze genderovou optiku. Ten totiž dekonstruuje mýtus o přirozeném matematickém nadání chlapců. Ukazuje se, že v bezpečí běžných hodin dívky chlapce často převyšují. Bod zlomu přichází s fenoménem „high-stakes“ testování – zkouškami, u nichž se pomyslně hraje o všechno a které určují budoucí kariéru žáka. Typicky přijímací zkoušky. Tento kompetitivní stres s sebou nese u obou pohlaví odlišnou dynamiku: zatímco chlapcům slouží jako výkonnostní stimulant, u dívek vyvolává úzkostnou paralýzu a následný propad skóre bez ohledu na to, jak pečlivě se připravovaly. Korunní důkaz tohoto jevu pak nabízí data z výhradně dívčích škol. V genderově segregovaném prostředí studentky tuto ochromující úzkost nezažívají a chlapcům se v matematice bez problémů vyrovnají. Lze tedy formulovat hypotézu, že matematická bariéra nepramení z genetiky, nýbrž ze skryté dynamiky smíšeného prostředí, které implicitně favorizuje kompetitivní standardy a vzorce chování vlastní spíše chlapcům. Efektivním psychologickým štítem proti této úzkosti je růstové myšlení (growth mindset) – přesvědčení, že kognitivní schopnosti nejsou fixně dány, ale rostou přímo úměrně vynaloženému úsilí.. Tuto klíčovou kompetenci ovšem postrádá téměř 40 % českých studentů.

Při povrchním čtení absolutních čísel se může zdát, že české školství úspěšně vzdoruje globální krizi. V roce 2025 si čeští patnáctiletí zachovali pozici lehce nad celkovým průměrem OECD s 490 body v přírodních vědách, 477 body v matematice a 468 body ve čtenářské gramotnosti. Jakmile však tuto statickou fotografii nahradíme pohledem na historickou trajektorii, iluze úspěchu se rozpadá. Česká republika nestagnuje; prochází setrvalým strukturálním poklesem, který je pouze maskován tím, že referenční průměr zemí OECD padá paralelně s ní.

Následující historický vývoj jasně demonstruje erozi výkonnosti, jež plně koreluje se zhoršováním celkových metrik napříč západním světem:

Čtenářská gramotnost se propadla o hrozivých 21 bodů oproti roku 2022, což de facto vymazalo veškerou mírnou stabilizaci dosaženou v předchozích cyklech. Stejně drastickou ránu utrpěla matematika, historicky výkladní skříň tuzemského vzdělávacího systému. Zatímco v roce 2003 dosáhli čeští žáci v matematice vynikajícího průměru 516 bodů, aktuální šetření potvrdilo setrvalý ústup na nynějších 477 bodů.

Hledat příčiny tohoto pádu pouze v osnovách či kognitivních limitech nestačí. Fundamentální problém na pozadí, který data PISA odhalují, totiž neleží jen v klesající schopnosti číst nebo počítat, ale v naprosté ztrátě smyslu, proč to dělat. České školství tak v současnosti nečelí pouze krizi vědomostí, ale především těžké krizi motivace a sounáležitosti.

Dotazníková data ze šetření PISA 2025 tento posun kvantifikují. Z odpovědí vyplývá bezprecedentní propad zvídavosti a neochota studentů překonávat intelektuální překážky. Ačkoliv 66 % českých žáků stále deklaruje obecnou zvědavost ohledně nových věcí, představuje to  pokles o 5,1 procentního bodu ve srovnání s rokem 2022,  Ještě markantnější je propad ochoty vynaložit dodatečné úsilí ve chvíli, kdy začne být učivo náročné – ta klesla o celých 7,8 procentního bodu.

Instituce školy v očích studentů rapidně ztrácí relevanci. Celých 28 % českých patnáctiletých souhlasí nebo silně souhlasí s tvrzením, že „škola je ztráta času“, což je hodnota převyšující už tak vysoký průměr OECD (24 %). Není tedy překvapením, že Česká republika trpí chronickým deficitem v oblasti sounáležitosti se školou. Již přes dekádu se v této kritické psychologické metrice propadáme na samotné dno vyspělého světa, což ukazuje na hluboké a neřešené systémové odcizení.

Ačkoliv by se mohlo zdát, že systém, kde se více než dvě třetiny žáků cítí relativně přijaty, funguje, opak je pravdou. V reálných obrysech české školy to znamená, že v každé průměrné třídě sedí sedm až devět žáků v těžké vnitřní rezistenci. Takto masivní podíl odcizených studentů paralyzuje celkovou dynamiku výuky, znemožňuje pedagogům aplikovat komplexnější metody učení a nevyhnutelně stahuje do průměrnosti i zbytek třídy. Tento stav je přímo sycen narušením vztahu mezi pedagogem a žákem. Zatímco v roce 2015 uvedlo 63 % žáků, že se učitel zajímá o jejich osobní učení a rozvoj, v roce 2025 se tento podíl zmenšil  na pouhých 46 %. Pokud se k tomuto zcizení přidá fakt, že 53 % českých patnáctiletých považuje svou přípravu na reálný dospělý život ze strany školy za nedostatečnou, je krize motivace logickým vyústěním. Celkový pokles  skóre ve sledovaných vědomostních oblastech  tak není jen odrazem klesající schopnosti se učit, nýbrž nevyhnutelným důsledkem hlubokého problému: odpojení žáků od systému, kterému přestali věřit.

Systémovou slabinou českého školství zůstává také silná determinace výsledků v závislosti na sociálním původu. Index socioekonomického statusu (ESCS) v ČR vysvětluje 15 % variance výsledků, což převyšuje průměr OECD. Výkonnostní propast mezi zvýhodněnými a znevýhodněnými českými žáky činí 96 bodů, což v přepočtu na roky školní docházky představuje prodlevu téměř pěti let. Akademické odolnosti dosahuje v ČR pouze 10 % znevýhodněných studentů. Regionalizace těchto rozdílů pak vytváří izolované kapsy funkční negramotnosti, s čímž se potýká například Ústecký či Karlovarský kraj.

Před českou vzdělávací politikou i společností tak leží volba: budeme se i nadále konejšit zrádnou jistotou průměru a hřejivým pocitem, že hluboko pod námi ve statistikách stále zůstává dostatek jiných států, nebo konečně najdeme odvahu zvednout zrak a inspirovat se těmi, kteří navzdory globálním trendům obsazují nejvyšší patra vzdělávací pyramidy?

Zatímco mnohé západní země při pohledu na výsledky šetření hledají odpovědi na plošný ústup gramotností, asijské vzdělávací systémy svou globální dominanci spolehlivě upevňují. Pro pochopení této propasti je klíčový vývoj v čase.

Když čínské provincie Peking, Šanghaj, Ťiang-su, Če-ťiang (B-S-J-Z) překonaly průměr OECD o téměř 150 bodů, nejednalo se pouze o statistickou nuanci, ale o demonstraci civilizačního náskoku. V převodu na metodiku OECD to znamená, že z hlediska matematické a přírodovědné kapacity dělí patnáctiletého Evropana od jeho asijského vrstevníka propast přesahující sedm let formálního vzdělávání.

Singapur sice zaznamenal velmi mírnou postpandemickou korekci skóre, nicméně i tak potvrdil roli světového lídra.

Samotná data OECD již leccos naznačují. Ilustrují přímou korelaci mezi úspěchem a schopností chránit kognitivní kapacitu dětí před digitální distrakcí – asijské třídy vykazují oproti těm západním pouze třetinovou míru rozptylování telefony. Odhalují také didaktický model, který prozíravě rezignoval na povrchní encyklopedismus. Asijský žák neklouže po tenkém ledu velkého množství témat, nýbrž je veden k fundamentálnímu pochopení úzkého výběru klíčových konceptů v rámci tzv. mastery learningu. Vše navíc pevně ukotvuje obrovský celospolečenský étos vzdělání. Zde jsme se však jen lehce dotkli pouze těch nejviditelnějších aspektů.

Skutečná anatomie asijského úspěchu – stejně jako izolované evropské systémy, které globálnímu propadu úspěšně vzdorují – vyžaduje hlubší pozornost. Na to proč se většina západního, potažmo českého školství ocitlo ve slepé uličce, ve které prokazatelně generuje horší výsledky s každým dalším testováním, se detailně zaměříme v příštím textu.