Článek
Seděl jsem v kavárně na pracovní schůzce. Vedle u navazujícího stolku, tedy kousek od nás, popíjela svou kávu dvojice. Tipuji, že to bylo nějaké „rande“ z internetové seznamky. Ale kdo ví. Každopádně ona mlčela a on mluvil. Mám asi nějakou anténku na ezoterický slovník, a tak nedokáži úplně neposlouchat. On zasvěceně vypráví, jak vše se vším souvisí a jak náš osud neseme v rukou. A že i za své zdraví si každý může sám, protože je odrazem našeho myšlení. A co děti – zeptá se ona. Malé děti. On hned pohotově odpovídá. No za jejich nemoci mohou rodiče. Někde prostě dělají špatně. To už se mi ježí chlupy. Tyhle ezo-psychosomatický jednohubky fakt miluju. Ale jsem tu pracovně, a tak mi mé emoční reakce běží jen tak někde na pozadí.
Slečna ještě chvilku poslouchá a pak, velmi klidným hlasem, skočí mladíkovi do řeči. Dnes jsme diagnostikovali leukémii tříleté holčičce. Její maminku velmi dobře znám. Je to jeden z nejhodnějších a nejpokornějších lidí, co jsem potkala. Je to její druhé dítě, s tím prvním k nám léta docházela. To už je snad zdravé. Teď jim to začíná na novo s druhým děckem. Spí u nás na oddělení společně, můžeš se ráno stavit vysvětlit jim, že si za to vlastně můžou sami.
Mladík zmlkl, slečna se zvedla od nedopité kávy, a ještě než zmizela, tak pronesla větu, která šla z hloubky, o které se může podobným kecalům jen zdát.
Život není to, co chceme, ale to, co máme.
Podnětem k prvním řádkům tohoto, možná trochu sarkastického, zamyšlení se stala právě tato příhoda. Slečna ve skutečnosti nepoužila svá slova, ale citát od Arnošta Lustiga, který zažil koncentrační tábory a uprchl z pochodu smrti v Buchenwaldu. Tím ještě více poukázala na to, jak jsou podobná ezoterická moudra povrchní, hloupá a v přímém rozporu s tím, co je základem všech, časem prověřených, spirituálních směrů.
Před příchodem New age, a v našich končinách se brány fenoménu, o kterém bude řeč, začaly otevírat až po sametovém převratu, neexistovala žádná duchovní nauka, která by explicitně spojovala duchovní a osobnostní realizaci člověka. Naopak. Prakticky všechny tehdejší nauky stavěly na tom, že duchovní realizace je velmi často v rozporu s našimi přáními, sny a touhami po naplnění. Buddha utekl z blahobytu do lesů, Ježíš odmítl pozemské statky a nakonec se nechal ukřižovat, mystici a velké duchovní osobnosti jak západní, tak východní tradice, poukazovali na význam utrpení, jako uhelného kamene skutečného, niterného vývoje, který se může začít uskutečňovat až tehdy, kdy se ego začne vzdávat své vlády. Ve starých védských spisech je zdůrazňováno, že právě pocit – já konám – je základem utrpení. Ježíšovo Buď vůle tvá zdůrazňuje to samé. Je zkrátka jedno, jestli budeme pátrat v dávných mýtech, v antickém Řecku, v křesťanství či v dalekých východních zemích. Všude nalezneme stejné poselství, které říká, že ona kvalita, ke které cesty ducha směřují, je transcendentní. Pokud se má člověk do této sféry vrodit, musí se vzdát, odevzdat tomu, co je vyšší a přitakat té síle, která povede jeho kroky. Ano, vždy riskuje to, že pokud to neudělá s pokorou, ale bude se snažit propašovat si nějaké své touhy, plány a koncepty, může se se zlou potázat anebo se z něj stane fanatik. Ale to je na jiné zamyšlení…
Co se skrze věky mění, je vztah, respektive podíl toho, co člověk může, nebo by měl na této cestě konat z tzv. vlastní vůle. Takže od mýtického smýšlení o tom, že člověk je pouhou loutkou v náručí vrtošivých bohů, přes Buddhovo radikální rozhodnutí a následné osobní úsilí s jasným cílem vyřešit otázku utrpení života, přes všechny cesty, které se tyto dva intervaly snaží nějak vyvážit. S vývojem tohoto vtahu – člověk versus transcendentno – se různě proměňuje i vztah k utrpení. Od pasivního přijímání, jako neodmyslitelné součásti života, kterým se nemá smysl moc zabývat, přes utrpení jako cestu k vykoupení, k utrpení jako příležitosti pomáhat ostatním.
Když byl Joseph Campbell (komparativní religionista, který zasvětit život zkoumání a porovnání různých mytologií) dotázán, jestli někdy našel nějaké mýty, které by nehlásaly, že utrpení je neoddělitelnou součástí života a že se mu nelze nijak vyhnout, odpověděl: „Já neznám žádný, který by sliboval, že během svého života nebude člověk nikdy trpět. Mýty nám poskytují návod, jak se utrpení postavit, jak ho nejlépe snášet, jak si ho vyložit, ale nikdy neříkají, že by v životě vůbec být nemělo.“
S příchodem New age a v následných letech se tedy událo něco, co do té doby nemělo obdoby. Ačkoliv na začátku stáli okorálkovaní, svobodomyslní Hippies, vědomě či nevědomě asimilovali myšlenky duchovních nauk do modelu, který je celému západnímu myšlení – jak tomu mainstreamovému, tak všem menším, alternativním větvím – tak blízké. Do prostředí zábavy a komerce. Jen ke stávajícímu bussines-entertainment modelu přidali ještě třetí složku a tak vznikl ezo-bussines-entertainment model. Ten však nebyl z to vstřebat pojmy jako nejistota, utrpení, smrt, oběť atd. v jejich původních významech. A tak je začal relativizovat a přidávat k nim nějaké pamlsky. Takže třeba: Utrpení ano, ale jako krátkodobý a kontrolovaný proces, po kterém přijde odměna. Toto řízené utrpení může mít podobu kupříkladu týdenní práce v lese. Nazveme ho karmajógou a ihned potom očekáváme dosažení nějakého lepšího stavu mysli, nebo z toho bude minimálně parádní status na Facebooku. Nejistota? No jasně, bez té to nejde. Takže si dáme sabbatical year (nejdříve si ale naspoříme nebo půjčíme od rodičů a uzavřeme řádnou pojistku), odjedeme se válet do Thajska, v bungalovu na pláži se připojíme na wi-fi a dáváme pravidelně vědět celému světu, jak jsme duchovně pokročilí, když dokážeme rok nechodit do korporátu. Pokud jsou naše duchovní aspirace větší, můžeme o tom napsat knihu a z pláže natáčet videocasty a webináře. Možná to časem začne vydělávat na další duchovní válení se, třeba na Bali.
No jo, ale co s tou smrtí, s nemocemi, s pohnutým osudem? Jak ty pojmout? No přece jako chybu, která, kdybys dělal ty správný věci, by se nikdy nestala. Vymyslíme pro tebe spoustu návodů. Objednej na e-shopu ty správný knihy, navštiv nějaký trendový ezo-sebepoznávací semináře a nezapomeň každý ráno běhat, odpoledne cvičit jógu a jíst brokolici. Když to budeš dělat dobře, budeš zdravej, šťastnej, bohatej a osvícenej k tomu. Jo a kdybys měl náhodou nějaký pochyby, nalaď YouTube. Pusť si Deepaka Chopru anebo třeba Duška. Ten to má srovnaný, ten má návody na všechno. Neboj kámo, budeš ok. Minimálně do tý doby, než pozveš na rande holku, co pracuje na dětský onkologii.
Zmíněný ezo-bussines-entertainment model by nemohl existovat bez ještě jednoho fenoménu. Tím je náš vyspělý intelekt, který v postmoderním věku dosáhl takové schopnosti abstraktního uvažování, že je schopen spřádat ty nejúžasnější teorie, vstřebávat všechny ty skvělé myšlenky, vidět všechny ty nečekané souvislosti. Bohužel, na rozdíl od vyspělého intelektu renesančních učenců, kteří své myšlenky, někdy i v rámci záchrany vlastního života, museli umět obhájit a dokázat jejich pravdivost, se tento intelekt tak strašně opájí sám sebou, že v narcistickém natřásání se před zrcadlem už nemá potřeby své úžasné výtvory nějak validovat a ptát se, jak moc jsou slučitelné s realitou. Vystačí si sám o sobě a v době sociálních sítí nemá problém kolem sebe vytvořit bublinu podobně přemýšlejících, kteří se v rámci vlastního vesmíru bez problémů utvrdí ve správnosti svých duševních pochodů. Vůdci těchto skupin musí vždy disponovat schopností vygenerovat kdykoliv a kdekoliv ohromné množství slov a umět dávat do souvislostí všechno se vším. Mistři v tomto oboru dokáží hovořit dlouhé hodiny, několikrát týdně. Ticho za slovy pak nemá šanci na jakékoliv pochybování.
V ezo-bussines-entertainment modelu má toto intelektové sebeukájení jen jedno jediné vyústění. Osvícení vlastního ega. Místo buď vůle tvá, zazní vesmírem rozkaz: Buď vůle má! A tak šarlatán a lhář Sai Baba (ano, lákavé pozlátko západního modelu se nevyhýbá ani učitelům z dalekého východu, kteří se rozhodli předat západu své moudrosti) určitě sám věřil tomu, že má naprosto pod kontrolou den svého úmrtí (jestli pak si všiml, když umíral o mnoho let dříve, že se spletl?), a mistr Dušek může na svých debatách vysvětlovat, že nikdy neonemocní, protože to nemá v plánu. Ani jednoho z pánů nepodezírám z toho, že by to minimálně z kraje mysleli zle. Jen si jaksi nevšimli křižovatky, kde se jejich vlak vydal na výhybce, pod řízením maskovaného mašinfíry vlastního ega, trochu jiným směrem, než měli původně namířeno. Bohužel, na osvícené ego pomůže následovně většinou jen velká rána kladivem vesmírného kováře.
Zmíněné návody a spekulace jsou velmi populární a žádané. Protože ve skutečnosti slibují jistotu vlády nad osudem a požehnání pro všechny naše osobní tužby. Nejistoty, či představy, že něco nebude podle našich plánů, či dokonce to nemusí dobře dopadnout, se děsíme. Podobné úvahy jsou znepokojivé a toto znepokojení je jedním z úhlavních nepřátel zábavy a škodí businessu. A tak, šup zpátky na YouTube, nebo na přednášku, pro návod, jak z toho ven. Sousedovi umřela dcera na výletu školním autobusem? Taková hrozná věc, to musí mít nějaký důvod, život přece není nespravedlivý! Tato uměla vykonstruovaná premisa je růžovým balícím papírem skutečnosti a má nás ochránit před poznáním, které v ezo-entertanment-business modelu nemá místo. Je to modrá pilulka, nabídnutá Neovi v Matrixu, která nám umožní dále žít svůj život s pocitem, že ho máme pod kontrolou, ve snové iluzi toho, že skutečnost je to, čemu věříme. Pokud si vybereme pilulku červenou, budeme se muset vypořádat s úvahami typu: Proč by život nemohl být nespravedlivý? Nespravedlnost je přece viditelná všude kolem nás. Jak přijdou životy stovek broučků k tomu, že my se chceme projít v lese, nebo že je nechceme mít ve špajzu? Jak přijdou ryby v řece k tomu, že se otráví chemií z továrny? Jak přijde tisíce malých semenáčků v lese k tomu, že jen jeden z nich se chytí a vzroste? Proboha – jaké úžasné ezo vysvětlení vymyslí nějaký další guru pro, v agónii kráčející, děti pochodem smrti do Mauthausenu? Zkrátka, budeme se muset poprat s poznáním, že život dokáže být krásný a také dokáže být naprosto brutální. Že lidská mysl dokáže za pomocí těla vytesat z mramoru sochu Davida a také stvořit plynové komory. A že je to naše mysl, nikoliv nějaká jiná, další, dlící za hranicí našeho bedlivě střeženého vesmíru. A to už vůbec nemluvím o tom, že spousta sériových vrahů, válečných zločinců a podobných, ve své nenávisti dožije požehnaných, zdravých a spokojených let.
Ve skutečnosti z těch zásadních věcí nemáme pod kontrolou vůbec nic. Ani Sai Baba, ani já, ani mistr Dušek. Narodili jsme se zcela závislí na okolí, osudu, okolnostech. To že můžu sedět na chatě u krbu a dopisovat tyto řádky a mistr vyprávět o tom, jak pozná, kdo na rakovinu umře a kdo ne, začalo právě tímto totálně nekontrolovaným narozením. Čím jsme si zasloužili, na rozdíl od miliónů jiných, že budeme bílými heterosexuálními muži, kteří se narodí do bohaté společnosti, kde si budou moci dělat prakticky co chtějí? Ve světě, kde nebudou každý den nuceni bojovat o život? Nebo že by to byl dokonce nějaký náš plán? Ale no tak… Když řekne ateista, že jsme prostě měli kliku, tak je to podstatně duchovnější a pokornější vyjádření skutečnosti než všechny ezoplky dohromady.
P.S.: Úvaha žádným způsobem nenabádá k pasivitě, fatalismu, k nepřemýšlení, k rezignaci na zdravý životní styl atd. Jen říká, že život si s našimi plány na to, že dnes dorazíme do práce a v létě pojedeme na dovolenou a nikdy neonemocníme, umí naložit zcela podle svého. Toto vědomí může naše prožívání obohatit kvalitou pokory, která nás na rozdíl od udílení knížecích rad může učinit empatickými lidskými bytostmi.
