Článek
Každý z nás má takové to niterní tajemství, které neřekne ani těm nejbližším. Takové to, za které se stydíte a máte pocit, že když ho jednou vyslovíte nahlas, tak na vás všichni najednou začnou pohlížet jinak? Jednou se možná stane, že po sedmičce vína se svěříte kamarádce a najednou se cítíte volní.
Ale co když se vaše tajemství týká toho, že své dítě nemilujete od prvního zobrazení dvou čárek na testu? I když je dnešní společnost relativně liberální, mateřství je svatá věc. Nina Špitálníková se vykašlala na očekávání společnosti a ve své knize Strašná vyložila karty na stůl.
Když se řekne jméno Nina Špitálníková, část z nás si vybaví Severní Koreu – její předchozí knihy se věnovaly znalostem a především osobní zkušenosti z pobytu tam. Tuhle ženu sleduji dlouho a bezesporu mohu říct, že je to výjimečný člověk.
Ale její poslední kniha, Strašná, ukázala, že je stále jen člověk. Román nemohu popsat jinak než jako syrové a obnažené vyprávění těch nejniternějších pocitů, které si většina žen nechá pro sebe, aby nebyly odsouzeny.
První věty anotace zní: „Autobiograficky laděný román o dítěti, které se nemělo narodit. A o ženě, která jednoho dne ztratila kontrolu nad vlastním tělem a s ní i jistotu, kým je.“
Za mě by možná bylo mnohem upřímnější toto znění: „Příběh ženy, kterou někdo vysvlékl z kůže, zbytky pošlapal a vydrhnul, pak je vrátil s mašličkou a blahopřáním: Gratuluji, budete máma! Vy ale musíte být šťastná.“
Ano, musí. Protože jen to v dnešní společnosti zajistí klidný oběd s blízkými. Nebo aspoň při setkáních tvrdit, že chcete být máma, což je taková milosrdná lež do chvíle, než si všichni všimnou, že jste správný čas dávno propásli, a pak si jen povzdechnou, že je škoda, že váš život zůstal nenaplněný. Protože přece počet potomků je přímo úměrný tomu, jak je žena šťastná a co v životě dokázala.
Vztah, který nechcete, ale nezapomenete
V knize Strašná s Ninou strávíme pár let života. Ještě jí není 30 let, kariéru má na vzestupu, zažila a objevila toho víc než většina z nás. Vášnivě miluje, i když ne podle společenských pravidel.
Celkem 81,1 % lidí nevěru odsuzuje, přesto se jí v praxi dopouští 41,9 % dotázaných. Řekněme si narovinu, na nevěru jsou potřeba dva. Vzhledem ke statistikám si moc přeji, aby pro ni lidé našli pochopení a ta odsuzující většina ji nesežrala za živa.
Nejenže se přiznává, ale na stránkách s ní prožíváte živočišnou vášeň v hotelových pokojích, doufání ve větší blízkost i čekání na pozornost. Je to ten typ vztahu, který v životě nechcete, ale jakmile ho jednou zažijete, máte pocit, že veškeré ostatní netoxické vazby jsou polovičaté. Tyto známosti je těžké ukončit a nemožné dostat ze vzpomínek.
Gratuluji, budete máma
Ale co když po jedné z vášnivých nocí zůstane suvenýr? Jak rychle se mění odpověď na to, jestli si nechat dítě nebo svou svobodu? A jestli mi nějaký muž napíše do diskuze, že si žena přece nevolí, protože je to přirozený chod života, ráda si s ním vyměním místa. Jakmile to věda umožní. Do té doby ať si aspoň vezme otcovskou dovolenou.
S Ninou prožíváme velmi intimní průběh těhotenství. Když říkám intimní, nemyslím podrobný popis na gynekologickém křesle, ale pocity natolik osobní, že je část žen pohřbí v sobě a – což je ještě horší – jsou na ně samy.
Proč automaticky přistupujeme k tomu, že těhotná žena rovná se šťastná žena? Proč každému těhotenství ze zvyku gratulujeme? Proč se ze ženy od početí stává pouhá nádoba, která má hlavně myslet na prospívání dítěte? Chci, aby tato knížka přispěla k debatě, která sejme z odnošení dítěte stigma „Konečně naplňuješ své poslání, nic, co jsi dokázala předtím, nemělo takovou hodnotu.“
Kniha Strašná: Syrový deník namísto zápletky
Kniha nás vede od vztahu se ženatým mužem přes nečekané otěhotnění až k okamžikům, kdy se v Nině střídá myšlenka na potrat s rozhodnutím dítě si nechat. A pak přijde to, o čem se mluví nejméně: první dny single mámy s miminkem a otázka, co je vlastně mateřská láska a kdy vzniká.
Tahle knížka není fikce, ale syrový deník. Připravte se na to, že se na vás cizí pocity navalí a i když jste emoční šutr, dotknou se vás. Redaktor by zde možná měl výhrady ke stavbě vět nebo příběhu, ale tady je autentičnost důvod k přečtení, nikoliv zápletka. Stovky knížek v mé knihovně ze mě vytvořily kritika, kterého neuspokojí jen tak něco, ale díky deníkovému stylu autorky je kniha jedinečná a skoky ve vyprávění nebo chybějící pasáže ze života proto snadno prominete.
Těhotná. Přicházelo tlumeně, z velké dálky, jako by neoznačovalo mě, ale jinou ženu. Ženu, která se ráno probouzí a položí si dlaň na břicho. Ženu, která už přemýšlí o jménu. Ženu, které se smí gratulovat. Já si nechtěla hladit břicho. Nechtěla jsem mluvit o dítěti. Nechtěla jsem být máma. Nechtěla jsem to dítě. Dnes bych mohla napsat, že jsem nebyla připravená. Že jsem byla v šoku. Že jsem se bála. Ale pod tím vším byla jedna mnohem hůř přijatelná pravda: já jsem to dítě opravdu nechtěla.
Tahle kniha není pohodlné čtení. Příběh nemusí být vždy hezký ani zábavný, dobrý příběh má zanechat emoce. Strašná vás rozloží na atomy, dovolí vám pochybovat o sobě i svých rozhodnutích.
Jestli jsem si z té knihy něco odnesla, pak to, že Nina Špitálníková není strašná. Je upřímná, bez mašličky a bez omluvy. Mám chuť ji obejmout a říct jí, že si to zaslouží. Ne z lítosti, ale za odvahu říct nahlas to, co si většina žen nechá pro sebe. A s ní i všechny ty, které se cítí strašné jen proto, že se svobodně rozhodly o vlastním těle a bojí se odsouzení.
Nina Špitálníková: Strašná. Nakladatelství Paradox, 2026, 224 stran.
